Přírodní vědy trpí jednou zásadní slabinou: věci a jevy překrásné a okouzlující často pojmenovávají slovy velmi strohými, nicotnými, zbavenými veškerého úžasu a dojetí. Dobrým příkladem může být pojem „jarní aspekt“. Vždyť to je přece taková nádhera, když ve velkém vykvete všechna ta jarní drobotina – lesy prozáří tolik krásy, že mohou klidně konkurovat nejskvělejším galeriím. A on je to prý jen nějaký „aspekt“! Troufám si tvrdit, že nejkrásněji se lesy probarví v době, kdy vykvetou sasanky – takže žádný jarní aspekt, jsou to jednoduše slavnosti sasanek.
V naší přírodě rostou sasanky hned tři, kromě sasanky hajní (Anemone nemorosa) je to ještě sasanka pryskyřníkovitá (A. ranunculoides) a sasanka lesní (A. sylvestris), k sasankám byla dříve řazena ještě větrnice narcisokvětá (Anemonastrum narcissiflorum) z vyšších poloh Krkonoš a Hrubého Jeseníku.
Staří Čechové v 16. století říkávali sasance růžička nebo také mák polský, věděli, že je jejich několik druhů. Bratři Preslové jí dali v roce 1819 české jméno pohanina, což mělo vycházet ze skutečnosti, že „vítr květem jejím pohání“. Jenže už ve Slovníku Josefa Jungmanna z roku 1837 najdeme poznámku, že vhodnější by bylo říkat jí pohnanina, pohoněnka, poháněnka, pohnanka či dokonce podobně jako v polštině zavilec – výraz pohanina samozřejmě patřil i pohance. Navíc „pohana“, která z tohoto jména trčela, zaváděla občas význam úplně jinam: Na hrobce matky Nedělky zrostla pohanina, kvítek to smutný, bílý; jedem otravuje okusující, nedlouhé jí popřáno květení, jen po samotinách lesních hanbou se schovává, tvrdil Karel Amerling ve své květomluvě z roku 1833. Podle jeho pověsti tedy sasanka měla být symbolem „ztrestané mateřské nešlechetnosti“ – krutě si tenkrát pan Amerling odřel o mylnou etymologii koleno.
Sasanky dobře znala dávná medicína, velmi často ale byly také inspirací básníků. V české literatuře jsou nezřídka zmiňovány i s dalšími zjara kvetoucími rostlinami, většinou s podléškami, petrklíči, fialkami, někdy i s blatouchem a plicníkem. Psal o nich Antonín Sova, Karel Václav Rais, Karolina Světlá, Alois Jirásek, Adolf Heyduk, Konstantin Biebl, Josef i Karel Čapek, Růžena Jesenská a Stanislav Kostka Neumann s Karlem Poláčkem se rozepsali dokonce i o sasankách žlutokvětých. Jakýkoli „aspekt“ však nerozebíral nikdo z nich.
Pokud existuje aspekt jarní, musí existovat i aspekt letní, podzimní a zimní, nejspíš taky aspekt pondělní, páteční či nedělní, možná i ranní nebo večerní. Ať si jich je třeba milión, sasankovým slavnostem se stejně žádný nevyrovná.
Postskriptum:
Někdo má raději sasanky, jiný zase sněženky. V tom samozřejmě žádný rozpor není nutné hledat:
…v minulým století byl takovej krásnej zvyk, že lidé na jaře vyšli pod ty starý duby a dívky za zvuků hudby se zdobily sněženkami a pak tančily pod těmi prastarými dubisky…
– Bohumil Hrabal: Slavnosti sněženek.
Fotografováno v Kounickém háji (vzdušnou čarou pět kilometrů od Kerska, sedm od Mydlovarského luhu) v dubnu.