Pouhých 7 km severně od Příbrami se nachází nevelká obec Hluboš, která se do historie české botaniky nesmazatelně vepsala někdejší existencí jedné z nejstarších novodobých botanických zahrad u nás. Vlastně ji podstatněji předběhla jen univerzitní botanická zahrada na pražském Smíchově, ta byla založena už v roce 1775; dobou vzniku je jí už poněkud blíže pražská Kanálská zahrada, tedy zahrada hraběte Josefa Emanuela Malabaila de Canal (1745–1826), jejíž provoz byl zahájen v roce 1791. Počátky botanické zahrady na Hluboši lze klást do počátku 19. století, je tedy snad o málo starší než další pozoruhodná zahrada, jíž je možno označit za botanickou – ta se zase nacházela v Radlicích a vlastnil ji jistý Mathias Nowak.

Hluboš

První zmínky o Hluboši pocházejí z roku 1355. Stávala tu tvrz, která byla v roce 1502 majetkem Jana ze Svárova; v průběhu 16. a 17. století se tu vystřídalo panských rodů hned několik, například Vamberští z Rohatce, Horčicové z Prostého, Vtelenští ze Vtelna nebo Bechyňové z Lažan. V roce 1741 se stal majitelem Hluboše Johann Anton Hochberg z Hennersdorfu, v sedmdesátých letech 18. století nechali Hochbergové zdejší tvrz přestavět na barokní zámek.

Hluboš

Anton Hochberg pak v roce 1806 založil u zámku vlastní botanickou zahradu i s jedinečným skleníkem – stála tu sedm metrů vysoká skála, z jejíhož temene stékal vodopád, pod kterým se rozkládal bazén s vodními rostlinami; byl tu i Ananashaus. Rostliny v této volně přístupné zahradě byly vysazeny přísně podle Linnéova systému, každá rostlina byla opatřena náležitou cedulkou se svým vědeckým jménem. Od zbytku zahrady byla tato plocha oddělena bukovými špalíry, na které navazovaly ještě další sbírky rostlin jednoletých a dvouletých, stínomilných, alpských, bylo tu i arboretum. Byl to unikát natolik pozoruhodný, že dne 4. července 1810 Hluboš osobně navštívil dokonce i císař František I. Sláva zahrady však netrvala dlouho, panství se zadlužilo a Anton von Hochberg nakonec Hluboš v roce 1816 zařadil do loterie. Hned v tomto roce získal panství kníže Otto Victor I. von Schönburg-Waldenburg (1785–1859).

Hluboš

V roce 1872 koupil panství kníže Oettingen-Wallerstein, jehož potomci zámek přestavěli do současné podoby, došlo také k jeho rozšíření. V roce 1920 se Hluboš stala letním sídlem prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, který tu přebýval společně se svou chotí před zakoupením zámku v Lánech. Posléze byl zámek odprodán do soukromých rukou, v době protektorátní tu sídlilo Gestapo, za komunistické totality zas odborné učiliště.
Na podzim roku 2020 se stala vlastníkem zámku Obecně prospěšná společnost Zámek Hluboš s ředitelkou Janou Merunkovou, která se snaží zámku navrátit dřívější lesk. V parku dosud roste několik starších dřevin, které by mohly pamatovat dávnou botanickou zahradu.

Hluboš

Nejzásadnějším pramenem k poznání zahradní historie zámku na Hluboši jsou soupisy zde pěstovaných rostlin. Unter allen Gärten Böhmens ist bestimmt der des Herrn Anton Freiherrn von Hochberg zu Hlubosch befindliche botanische Garten der reichhaltigste und an botanischen Schätzen der merkwürdigste, napsal oslavně o zahradě v Hluboši v předmluvě ke své práci Des Freiherrn von Hochberg botanischer Garten zu Hlubosch pražský botanik Johann Emanuel Pohl (1782–1834) v roce 1812. Právě on měl na podobu zahrady značný vliv, ředitelem zahrady tu v této době býval botanik Johann Christian Neumann (1784–1855). Avšak dlužno doplnit, že první soupis rostlin této zahrady představil Pohl veřejnosti už o pár let dříve, obsahoval tehdy rostliny pěstované v roce 1808 (Verzeichniss der im Garten des Freyherrn von Hochberg zu Hlubosch in Böhmen befindlichen Pflanzen, Prag 1809).
Je nepochybné, že zahrada v Hluboši v této době držela krok s botanickou zahradou pražské univerzity na Smíchově i s odborně řízenou Kanálkou. Skvělým dokladem o její jedinečnosti jsou výše zmiňované Pohlovy soupisy.

Hluboš

Některé zmínky o zde pěstovaných rostlinách patří k nejstarším dokladům o jejich výskytu na našem území. Už v roce 1808 tu jistě rostly například Acer negundo a A. saccharinum, Amorpha fruticosa, Campsis radicans, Catalpa bignonioides, Cercis canadensis i C. siliquastrum. Znali tu druhy Ginkgo biloba, Gleditsia triacanthos, Juglans nigra, Koelreuteria paniculata i Liriodendron tulipifera, Populus balsamifera, Sophora japonica. Je určitě zajímavé, že už v roce 1808 tu rostl i Platanus occidentalis, nechyběl ani Platycladus orientalis a Thuja occidentalis. V roce 1812 tu k jehličnatým stromům přibyly také druhy Cedrus libani, Pinus strobus a Tsuga canadensis.

Hluboš

Ve sklenících bychom našli například velkou sbírku rodu Aloe, mučenek (Passiflora), velmi rozsáhlou sbírku pelargónií, ale i některé rostliny broméliovité (včetně ananasu) a kaktusovité (kromě nopálů tu rostla třeba i Pereskia), nechyběla sbírka fíkovníků (včetně Ficus sycomorus), tučnic (např. Crassula arborescens aj.). Z obecně známých druhů tu byly kupříkladu Caladium bicolor, Calathea lutea, Curcuma longa, Gloriosa superba, Hedychium coronarium, četné právenky (třeba Justicia adhatoda) a početní zástupci rodů Mesembryanthemum a Hermannia, rovněž africké druhy Kigelia africana, Grewia occidentalis a Scadoxus puniceus, též známá Zantedeschia aethiopica, ale třeba ještě i dnes poněkud méně známý africký druh Pollichia campestris – jihoafrických rostlin bylo tady vůbec poměrně dost hodně (v roce 1812 dokonce i šest druhů rodu Protea). Z mnoha pěstovaných cistů jmenujme alespoň Cistus ladanifer, palmy zastupovaly druhy Phoenix dactylifera a Chamaerops humilis, v roce 1812 bychom tu objevili i Cycas revoluta. Pochopitelně nechyběly ani citrusy, marhaník, banánovník, kávovník, jasmíny nebo vavříny a mediteránní cypřiš.
Je zajímavé, že v soupisech nenajdeme zrovna mnoho orchidejí (jen malá sbírka je uvedena i ze zahrady hraběte Malabaila de Canal z roku 1821), v této době ještě evidentně nebyly ve šlechtických zahradách a sklenících tak časté – větší sbírku měli leda v univerzitní botanické zahradě na Smíchově. Ostatně velké orchidejové kolekce nebyly na našich zámcích běžné ještě ani na konci 19. století (víme vlastně jen o sbírce thunovské v Děčíně a rohanovské na Sychrově, poměrně dobře známe i červenopečskou sbírku barona Hrubého z Jelení). Na Hluboši měli k roku 1812 jen trochu více druhů z rodu Cymbidium, bylo tu třeba Cymbidium altum (což je tedy vlastně Bletia purpurea) nebo Cymbidium aloifolium aj., ovšem pěstili tu prý rovněž afroamerickou orchidej Eulophia alta a paleotropický druh Phaius tankervilleae. Středoevropské druhy byly zastoupeny vstavači, rostly tu Orchis bifolia (tj. Platanthera bifolia), O. maculata (tj. Dactylorhiza maculata) a O. ustulata (tj. Neotinea ustulata).

Hluboš

Na venkovních záhonech bychom viděli větší sbírku různých hvězdnic i severoamerických astřiček (např. Symphyotrichum novae-angliae), chrp i řebříčků, také durmanů, hrachorů, hvozdíků, ibišků, kakostů, kosatců, levandulí, lilků, lomikamenů, mochen, náprstníků, omějů, ožanek, pryšců, pupalek, rozrazilů, silenek, včelníků i žluťuch, v roce 1812 tu měli několik odrůd jiřinek, nesmíme zapomenout ani na početné růže, reprezentativní zřejmě byla i sbírka šalvějí (těch měli spoustu rovněž v zahradě na Smíchově). Rozhodně si neklademe za cíl uvést na tomto místě rostliny všechny – jejich seznam je skutečně dlouhý, pěstovalo se tu na 2000 druhů rostlin.
Pohlovy soupisy rostlinného inventáře zahrady u zámku v Hluboši jsou jedinečným pramenem dokládajícím někdy i vůbec první výskyty cizokrajných rostlin na našem území.

Hluboš

V současnosti je hlubošský zámek veřejnosti přístupný a je opravován. Lze říci, že záchrana tohoto cenného a pro dějiny české botaniky neobyčejně významného areálu přišla v hodině dvanácté. Lokality, na nichž se nacházely naše starší botanické zahrady, jsou z většiny zastavěny, o jejich alespoň symbolické obnově nemůže být řeči. Hluboš je v tomto výjimkou a jistě si zaslouží pomoc všech, kterým není zájem o osud botanických zahrad cizí – vždyť je to vlastně jedna z našich nejpřednějších botanických památek.

Hluboš

Fotografováno dne 15. 8. 2021.