Bylo to v létě roku 1856, kdy mladý student jménem Bernhard Agathon Kjellmark přinesl ukázat botanikům z univerzity ve švédské Uppsale podivně vybarvený leknín, který našel u jihošvédského jezera Fagertärn. U tohoto jezera sice rostly i běžné lekníny bílé (Nymphaea alba) – ty se ostatně vyskytují skoro po celé Evropě – nemálo z nich však mělo i velmi neobvyklou narůžovělou až červenorůžovou barvu květů, jakou student Bernhard dosud odjinud neznal.
Dokonce i jeho učitelé značně znejistěli a ať se snažili sebevíc, o načervenalém leknínu nenašli žádnou zmínku ani v tehdejší švédské botanické literatuře. Připomeňme si, že švédská botanika byla už v této době velmi slavná, právě tady působil o něco dříve jeden z nejvýznamnějších přírodovědců všech dob, tvůrce binomické soustavy vědeckých jmen všech živočichů a rostlin, veleslavný Carl Linné. Červený leknín byl učiněný zázrak! Odborný asistent Knut J. Lönnroth hned sepsal o nálezu zprávu, švédský botanik Elias Fries dokonce poznamenal, že tahle neuvěřitelná květina bude nejspíš vůbec nejkrásnější rostlinou celé Evropy, kterou lze přirovnat snad jedině k pověstné královně všech vodních rostlin, jihoamerické viktorii královské (Victoria amazonica).
V roce 1863 se leknín od jezera Fagertärn dostal až na druhý břeh Baltského moře do východopruského Královce, kde působil významný znalec vodních rostlin, botanik Robert Caspary. Ten pochopil, že tento načervenalý leknín není nezvyklým jen ve Švédsku, nýbrž je nevídaným rovnou v celém tehdejším světě. A začal jej také hned pěstovat, v roce 1871 už dokonce i prodávat. Jeho sazenice se staly opravdovým hitem – celá Evropa zatoužila po červenorůžových leknínech, které klidně přečkaly i skandinávskou zimu.
Další osudy švédského leknínu se začaly zanedlouho odvíjet až v jihozápadní Francii. V roce 1875 totiž založil v Le Temple-sur-Lot zahradník Joseph Bory Latour-Marliac svéráznou zahradní školku, ve které pěstoval nové odrůdy vodních rostlin, především pak leknínů. Růžovou barvu dostával do původně bílých evropských leknínů křížením s některými severoamerickými druhy, více červených odstínů však do nich přinesly teprve lekníny ze Švédska – ty navíc byly odolnější i vůči zimě. Když je Latour-Marliac v roce 1889 vystavil v Paříži, způsobilo to opravdovou senzaci. Zrovna z Latour-Marliacovy školky získal o něco později lekníny do své zahrady v Giverny i malíř Claude Monet. Právě tady prožíval velký impresionista poslední desetiletí svého života, obrazy leknínů jsou dnes řazeny mezi jeho díla naprosto nejproslulejší.
Pro nás však může být zajímavé, že kouzlu načervenalých leknínů podlehl i náš kníže František Josef z Auerspergu, majitel nasavrckého panství ve východních Čechách. Když ve své Slavické oboře v Železných horách nechal v roce 1876 vybudovat rybník s názvem Boušovka, dal do něj vysadit podobné lekníny také. Prý tak učinil pro potěšení své manželky Vilemíny, rozené hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova, se kterou se oženil v roce 1878. A podle historiků zabývajících se nasavrckým panstvím přivezl tyto růžové lekníny tehdy do východních Čech právě ze Skandinávie. Snad by se tedy skutečně mohlo jednat o některou z forem původem švédského leknínu bílého, jenž je v jazyce botanickém označován jako Nymphaea alba var. rosea. Cesty rostlin jsou občas velmi spletité.
Tento text je upravenou verzí, která byla poprvé publikována pod titulem „Monetovy lekníny v českých vodách“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 6. 2. 2021, příloha Relax, s. IV.