Přibližně uprostřed západní poloviny Kostariky leží ve vysočině mezi aktivními sopkami Arenal a Tenorio dosti rozsáhlá oblast mlžných lesů v oblasti Monteverde. Chrání ji několik více či méně rozlehlých rezervací. Mezi nejvýznamnější patří Reserva biológica bosque nuboso Monteverde, vyhlášená v roce 1972 a později rozšířená na dnešní rozlohu 105 km2, na ni navazuje mnohem menší Reserva Santa Elena vyhlášená v roce 1989 na ploše 3 km2 a několik dalších chráněných ploch vlastněných soukromými subjekty.
Proslulost si okolí Monteverde budovalo postupně. V třicátých letech 20. století zde vznikla malá zlatokopecká osada. Rozhodujícím momentem byl ale příjezd nových osadníků v roce 1949 – tuto oblast si vytipovala skupina pacifistických kvakerů z americké Alabamy, kteří sem utíkali před odvodem do korejské války. Chtěli zde uskutečnit svůj sen o bukolickém životě na pastvinách na permanentně zelených kopcích (Monteverde…!) stranou od ruchu velkoměst; dnes bychom řekli „v trvale udržitelném rozvoji“. V roce 1983 o této komunitě vyšla rozsáhlá reportáž v časopise National Geografic, která zde odstartovala turistický boom. Tento boom je však pevně propojen s ekologicky šetrnou turistikou, i když ji dnes provázejí nejrůznější moderní adrenalinové atrakce, např. visuté mosty a tzv. canopy tours, i četné muzejní expozice a zahrádky (botanická, hadí, motýlí aj.).
Okolí Monteverde leží v nadmořských výškách 1300–1600 m, nejvyšším bodem je Cerro Amigos (1842 m). Poloha na rozvodnicovém hřebeni podmiňuje skutečnost, že ať už fouká z kterékoli strany, vzduchové masy narážejí na hřeben a při jejich přechodu na opačnou stranu jsou nuceny vystoupit výše. Při tom pravidelně dochází ke kondenzaci vodní páry a vznikají permanentní mlhy. Za rok zde spadne kolem 3000 mm srážek, ale teplota je přece jen dosti nízká – v nejteplejší části dne zde velmi často nepřesáhne 18 °C. Vzdušná vlhkost se permanentně udržuje mezi 75–97 %.
Ekosystém zde není tak produkční jako v nížinách, lesní porosty dosahují výšky „jen“ kolem 30 m. Ovšem stálá vlhkost vzduchu umožňuje snadné získávání vody – kondenzující mlha je schopná dotovat množství rostlin, které tím pádem nepotřebují být kořeny ukotveny v půdě. A živiny se z odumřelé biomasy vždycky najdou. Mlžné lesy jsou proto zásadním biotopem pro výskyt epifytů.
Druhová diverzita v mlžných lesích je pro Středoevropana málo představitelná. Z okolí Monteverde z území o rozloze 300 km2 je známo kolem 3000 druhů cévnatých rostlin (to je více než v celé České republice), zhruba 10 % jsou endemity. Neuvěřitelné množství druhů najdeme především mezi dřevinami, kterých je odtud známo kolem 750 druhů.
Stromové patro zdejších lesů je druhově velmi pestré. Porosty prosluly zejména bohatstvím dřevin z čeledi vavřínovitých (Lauraceae), jichž zde roste asi 75 druhů, další typické stromy jsou např. Panopsis costaricensis (Proteaceae), Cojoba costaricensis a řada druhů z rodu Inga (Fabaceae), několika desítkami druhů je zde zastoupena také čeleď mořenovitých (Rubiaceae), mezi nimiž vyniká zejména rod Psychotria. Mezi středoamerickými druhy nápadného rodu Cecropia (Urticaceae) se zde setkáváme s druhem C. angustifolia.
Oproti deštným pralesům v nížinách je zde mnohem méně lián. Přesto jsou některé druhy specializované právě na tento ekosystém, např. bobovitá Mucuna urens, hvězdnicovitá Hidalgoa ternata nebo asi 20 druhů mučenek (Passiflora). Rovněž tak je zde nápadně málo palem – je jich zde jen něco málo přes 30 druhů, většinou jde o malé podrostové rostliny, k nimž patří např. Geonoma cuneata nebo Calyptrogyne ghiesbreghtiana, nejpočetněji je zastoupen rod Chamaedorea (13 druhů); k vyšším, i když spíše útlým palmám patří např. Euterpe precatoria nebo Cryosophila grayumii. Bylo zde zaznamenáno celkem 13 druhů stromových kapradin, především z rodu Cyathea. Naproti tomu nahosemenné zde reprezentuje jediný druh nohoplodu Podocarpus oleifolius a jediný cykas Zamia skinneri.
Na zamechovaných kmenech najdeme všude epifyty, jejich druhová diverzita zřejmě přesahuje rozmanitost terestrických bylin. Uvádí se, že zdejší epifyty tvoří asi 45 % celkové zdejší biomasy. Z kvetoucích rostlin mezi nimi kralují vstavačovité (Orchidaceae) – v oblasti Monteverde jich roste údajně asi 500 druhů; většinou jsou to malinké rostlinky z rodů Lepanthes a Pleurothallis, z větších jsou nejčastější druhy rodů Epidendrum, Maxillaria a Oncidium. Jinou velmi nápadnou skupinou jsou ananasovité (Bromeliaceae) – nejpočetněji zastoupené rody jsou Guzmania, Pitcairnia, Tillandsia a Vriesea. Áronovité (Araceae) reprezentuje několik desítek druhů rodu Anthurium, dále řada druhů z rodů Monstera a Philodendron. Kysalovitých (Begoniaceae) zde roste celkem 11 druhů. Mezi epifyty ale najdeme dokonce i mnohé keře, některé z nich klidně vyrostou i do několikametrové velikosti. Mezi nimi jsou snad nejčastější zástupci některých vřesovcovitých (Ericaceae), zejména z rodů Cavendishia a Satyrium. Jako velký keřový epifyt může růst např. i dřevina Schefflera rodriguesiana (Araliaceae). Mezi epifyty najdeme i mnoho podpětovitých (Gesneriaceae), např. Drymonia rubra a téměř 20 druhů z rodu Columnea, ale i třeba některé odulovité (Melastomataceae), např. Blakea anomala.
Mezi méně nápadné epifyty patří zástupci pepřovitých (Piperaceae) a samozřejmě také četné kapradiny, mezi nimi např. Elaphoglossum peltatum a více vranečků (Selaginella). Bylinné patro je značně zastíněné a úspěšně v něm vegetují jen některé rostliny, např. Renealmia cernua (Zingiberaceae) a bihaja Heliconia monteverdensis.
V mlžných lesích téměř chybí přirozené bezlesí – jsou zde jen nelesní sukcesní stádia na sesuvech nebo na jiných přírodních disturbancích. Zde se objevují např. obrovské deštníkovité listy druhu Gunnera insignis, a některé drobnější keře, např. Bocconia frutescens (Papaveraceae), některé statnější terestrické pepře, např. Piper umbellatum nebo líčidlo Phytolacca rivinoides (Phytolaccaceae).
Majestátní dojem z mlžných pralesů umocňuje i výskyt různých živočichů. Ze savců je to např. v Kostarice všudypřítomný nosál Nasua narica, ale zejména četní ptáci. Oblíbenou potravou proslulého kvesala (Pharomachrus mocinno) jsou právě plody různých druhů rodu Ocotea (Lauraceae), které jsou typickou složkou těchto porostů. Žije zde také více druhů kolibříků, např. Campylopterus hemileucurus. Monteverde bylo kdysi proslulé výskytem zlaté ropuchy Bufo periglenes, která však z ne příliš zřejmých důvodů začala v osmdesátých letech 20. století náhle mizet a v roce 1989 byla spatřena naposledy.
Z oblasti Monteverde se v současné době stala prvotřídní turistická destinace, kde laičtí i zasvěcení návštěvníci mají možnost docela důkladně nakouknout pod pokličku velmi specifického tropického ekosystému. Nabízí se zde návštěva více či méně upravených chodníčků v rezervacích, možnost prohlédnout si zblízka epifyty z visutých lávek, absolvovat výpravy do pralesa v noci, o adrenalinových aktivitách nemluvě. V osadách v okolí je mnoho ubytovacích zařízení a existuje zde dokonce i něco na způsob nočního života. Stále zde ovšem platí, že ubytování i stravování i veškeré další aktivity organizují místní obyvatelé, kterým se podařilo oblast udržet před vpádem nadnárodních trustů turistického průmyslu. Dalšímu přílivu turistů se místní docela účinně brání nevšedním způsobem – přijíždějící návštěvníky záměrně „filtrují“ prostřednictvím neuvěřitelně pomalých nevyasfaltovaných přístupových komunikací s množstvím hlubokých výmolů. Ty udělají i za sucha z čtyřicetikilometrové vzdálenosti od nejbližších asfaltek minimálně dvouhodinový adrenalin. Zato se při tom dá docela dobře botanizovat, protože v příkopech rostou namísto kopřiv orchideje z rodu Sobralia.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 2. 3. 2009.