Jistě není těžké vzpomenout si, že básník Vítězslav Nezval znal kvetoucí rozrazil z břehu řeky Svratky. To spisovatelka Sofie Podlipská jej viděla v květináčích na pavlači, Karolina Světlá před domovními dveřmi a Teréza Nováková v ovocném sadu. S letní doubravou si jej spojoval Svatopluk Čech, zatímco Karlu Poláčkovi vylepšoval geometrii záhonů v lázeňském parku. Do galerie literární rozrazilové slávy bych přidal ještě rozrazil s prchavými květy spisovatele Josefa K. Šlejhara – jednomu druhu rozrazilu se totiž dodnes říká rezekvítek. Dřív to nejspíš býval „bezekvítek“, protože jeho korunní lístky opadávají tak rychle, že to občas vypadá, jako by ani žádné květy nikdy neměl.
Všichni tito naši literáti měli snad s určením rozrazilu (Veronica) naprostou pravdu, i když jej maličko podezřele každý znal odjinud. Možná je to tím, že každý vlastně psal o jiném druhu – proč se divit, vždyť jich u nás roste na čtyřicet. Na veškerou tuto rozrazilovou proměnlivost narážel už básník František L. Čelakovský, když nechal v jednom svém květinovém epigramu rozrazil promluvit lidskou řečí: „Ač domovem mým louka, pahor, pole, háj i potok sám, rozrazil ostávám ve tvaru rozmanitém. Člověče, tak když osud jinačí tvůj stánek a výhled, přec jak já vždy chovej podstatu nezměněnou.“
O rozrazilové rozmanitosti se dobře vědělo už na počátku novověku, dávní lékaři nacházeli v přírodě podobných rostlin více. U druhu léčivého rozlišovali alespoň samce a samici, přičemž modrokvětý samec se měl k léčení hodit více – nejlepší prý byly rostliny rostoucí u kořenů dubů. Toto rozdělení samozřejmě nemělo nic společného s reálnou pohlavností oněch rostlin, byly to jen dva druhy stejného rodu. Oba však byly pro české raně novověké lékaře spíše „veronykou“, i když dobře znali už i jméno rozrazil, které prý tehdy používaly především „baby“. Jistě odkazovalo na léčivou schopnost rostliny rozrážet v těle všechny hleny.
Byla to bylina skutečně vysoce vážena obzvláště při léčbě zahleněných plic. Ale učený doktor Tadeáš Hájek z Hájku rozrazil v roce 1562 chválil dokonce při zahánění morových zimnic a kašle, doporučoval jej k čištění krve i na posilnění žaludku, jater a sleziny, k pročištění ledvin i při žloutence. Rozrazilový prášek se přikládal na krvavé rány a vředy, ale účinný prý byl i z něj připravený odvar. I do kuchyní si rozrazil později dveře otevřel. Pařížský šéfkuchař Václav Soukup v roce 1904 doporučoval připravovat z listů rozrazilu potočního (Veronica beccabunga) salát, který měl pomáhat při revmatických chorobách a zároveň pročišťovat krev. Chuť onoho salátu však byla trochu ostřejší, takže se měl raději jen přidávat do pokrmů jiných, skvěle se údajně hodil třeba do bramborového salátu. A v Německu se nasekaný rozrazil sypal i na housky namazané máslem.
Ovšem jednu báječnou a naprosto nečekanou schopnost rozrazilu jsem si schoval až na závěr: věřte, nevěřte, uměl padat z nebe! Už Jan S. Presl v roce 1846 poznamenal, že rozrazil břečťanolistý (Veronica hederifolia) se objevuje v lidových pověstech pojednávajících o nebeském semeni. Roste totiž i přímo na polích a když přívalový déšť odplaví jeho semena do vyoraných brázd, může se jich tam nakupit dost velké množství. Lidé si dřív tento jev nedokázali vysvětlit, a tak jednoduše věřili, že se jim v brázdách hromadí svérázný druh obilí, které samo padá rovnou z nebe – jakýsi nebeský dar hladovějícím. Etnograf Čeněk Zíbrt později potvrdil, že v dobách neúrody bylo z polí skutečně sbíráno takzvané „žito z mračen“, které mohlo pocházet nejen z tohoto druhu rozrazilu, ale také z černýše rolního (Melampyrum arvense) nebo z orseje jarního (Ficaria verna).
Poprvé publikováno pod titulem „Nebeský rozrazil“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 16. 3. 2024.