Jméno modřín by snad mohlo navozovat představu, že tento strom musí být modrý, anebo alespoň v určitém ohledu trochu namodralý – to však s realitou zrovna moc neladí. Občas se sice vypráví cosi o jeho modravě našedivělém jehličí nebo o nafialovělých šupinách jeho šištic, jenže ve skutečnosti na něm čistě modrého opravdu nic není. Nejspíš to s ním bude úplně jinak.
Zřejmě poprvé se objevuje jméno „modřín“ až ve Vusínově trojjazyčném slovníku z první poloviny 18. století. V 16. století to však byl pro Čechy dřín nebo dřínový strom – což na nic modrého jistě neodkazovalo – a ještě dříve ve středověku se pro modřín používalo trochu zvláštní jméno děřec („dyerzyecz“); známe je ze slovníku učeného Mistra Klareta ze 14. století. To pravděpodobně souviselo se slovesem „dráti“ a označovalo dřevinu s odranou kůrou. Právě pod ní totiž lidé nacházeli největší cennost tohoto stromu, jeho pryskyřici. Modřínová pryskyřice, tzv. gloret, nahrazovala v zemích ležících severně od Alp podstatně hůře získatelnou a vysoce ceněnou pryskyřici terebintovou, řečíkovou (Pistacia terebinthus), jež se k nám musela přivážet až ze Středozemí. Na modrou barvu tedy klidně zapomeňme, ve jménu se spíš zrcadlí narážka na sedřenou kůru těchto stromů, možná dokonce přímo na jejich děravé kmeny, z nichž prýštila kýžená pryskyřice. Ona pryskyřice stojí možná i za latinským jménem tohoto rodu (Larix), na což upozornil už český botanik Karel Domin: lardum či laridum je totiž latinským výrazem pro tuk, pryskyřice mohla být v dávných představách chápána také jako jakýsi tuk vytékající z děr do modřínových kmenů vyvrtaných dlouhým nebozezem. Přesně takto se prý tato pryskyřice ze stromů skutečně získávala.
Dnešní botanika zná deset druhů modřínů, všechny se vyskytují na severu Eurasie a Severní Ameriky. Až do střední Evropy však zasahuje pouze druh jediný, modřín opadavý (Larix decidua). Je to vlastně strom horských oblastí, je znám z Karpat i Alp, u nás se původně vyskytoval jen v horách na pomezí severní Moravy a Slezska. Tímto údajem si můžeme být jistí, již ze záznamů z 16. století víme, že modřínové kmeny se nejen do Prahy vozívaly zrovna od Bruntálu.
Jejich tvrdé a trvanlivé dřevo se tehdy používalo při stavbách, vyráběly se z nich také žlaby. V Alpách si z nich zas skládali postele, na kterých se nejen dobře spalo, ale dokázaly prý člověka ochránit i před malomocenstvím. Velmi rozšířená byla rovněž po věky tradovaná a samozřejmě mylná pověst o modřínovém dřevě, kterému neuškodí ani oheň – přiživoval ji dokonce ještě slavný Rabelaisův Pantagruel. Modřínová pryskyřice byla lékem na mnohé neduhy a choroby, pomáhala při kašli a souchotinách, pročišťovala, zbavovala kůži lišejů a prašiviny, hojila rány i vředy. Modřínové jehličí vařené v octě údajně dokázalo tišit bolest zubů, kůra byla dobrá na popáleniny. Na modřínových kmenech rostla i tzv. dřínová houba (Fomitopsis officinalis), rovněž jí byly připisovány četné léčivé vlastnosti.
Je evidentní, že modřín byl pro naše předky stromem nesmírně hodnotným, nelze se divit, že i jeho výsadby mají u nás poměrně dlouhou tradici. Už v roce 1679 se totiž Bohuslav Balbín zmiňoval o vzácnějším výskytu modřínu také v lesích Čech – lze předpokládat, že se tehdy jednalo právě o stromy do lesů záměrně vysazené. Později byly pěstováním modřínu proslavené především lesní školky na panstvích Lichtenštejnů, mezi nimi vynikaly školky v severomoravském Úsově a na Krnovsku. Netrvalo až tak dlouho a modřín se odtud rozšířil po celém našem území.
Poprvé publikováno pod titulem „Odřený modřín“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 9. 4. 2022.