V polovině května se u nás začínají objevovat už ve větší míře kvetoucí orchideje. Ještě před sto lety jich byly plné břehy potoků a říček, rostly hojně na loukách a pastvinách, na křovinatých stráních i v lesních lemech. Dnes jejich početností oplývají už jen nemnohé lokality, které většinou chráníme jako vzácné relikty oné dřívější nádhery hned zjara vykvétajících vstavačů (Orchis) a prstnatců (Dactylorhiza).
Oba tyto rody orchidejí můžeme od sebe rozlišit podle řady znaků na jejich nadzemních částech, velmi výrazný a v historii mnohokrát probíraný je ale také rozdíl na jejich kořenech. Vstavače totiž mají dvě nedělené hlízy, kdysi se jim říkávalo muďátka, naopak hlízky prstnatců jsou zvláštně prstovitě dělené, což jim vysloužilo svérázné jméno umrlčí ruce nebo taky prsty mrtvých. Tato tvarová odlišnost hlíz byla dříve obecně známá, stala se dokonce námětem řady pověstí.
Nedá mi, abych se v této souvislosti nezmínil o jisté drsné hře dávných českých dětí, o níž se rozepsal ve své Květomluvě z roku 1833 český národní buditel Karel Amerling. Poznamenal tehdy, že umrlé ruce jsou známé skoro každému klučíkovi, protože často o závod louky s noži probíhají a orchideje ze země vyřezávají, aby umrlčí ruce dostali; kdo muďátka vyhrabe, prohraje. Rozlišování vstavačů a prstnatců se tedy v Čechách řešilo s kudlou v ruce, navíc je zajímavé, že čeští kluci tehdy upřednostňovali prstnatce. To v zemích jihovýchodní Evropy a v Malé Asii se preferovaly spíše muďátka, tedy hlízy nedělené. Připravoval se tu z nich salep, který měl údajně působit jako silné mužské afrodisiakum. Bez tajemných účinků ale nebyla ani hlíza prstnatců: „Ktož by ji u sebe nosil, otravy a babských šermuov se nebojí“, anebo prý taky „vzteklé bláznovství hojí“ – napsal doktor Jan Černý v roce 1517.
Zmínku o vstavači najdeme i v Shakespearově Hamletovi. Ve zprávě o tragické Ofeliině smrti se objeví hned několik rostlin, s nimiž nešťastná dívka před svým skonem přišla do styku. Určitě tu vystupuje vrba, nejspíš také kopretina, kohoutek luční a kopřiva. Poslední jmenovaná rostlina je trochu zvláštně utajená – dělává často potíže i českým překladatelům Hamleta. V originále se o ní vypráví jako o „long purples“ (tak jí prý říkají prostořecí pastevci) neboli „dead men’s fingers“ (toto jméno jí zas dávají cudné dívky). Pastevci si evidentně servítky nebrali, „long purples“ může být jedině lehce vulgární narážka na mužský pohlavní úd, mysleli tím jistě vstavač; jenže dívčí krasomluvou zlíbezněné prsty umrlců nám určitě připomínají už zmiňované české umrlé ruce, tedy vlastně prstnatec – trochu se nám to tu zamotalo! Avšak nic podivného na tom není, s rozlišením vstavačů od prstnatců měla dlouho problém i sama moudrá botanika: rod Dactylorhiza byl sice v odborné literatuře poprvé zmíněn už v roce 1790, ale oficiálně popsán byl dokonce až v roce 1935. Ofelie u potoka ale nejspíš viděla právě kvetoucí prstnatce, mokré stanoviště jim totiž opravdu vyhovuje více než vstavačům.
Potkáte-li orchideje při toulkách naší přírodou, rozhodně se nesnažte zkoumat jejich kořeny, nečekejte, že by vám snad přinesly jediný z oněch pověrečných zázraků. Jsou citlivé na změny na svých stanovištích, podařilo se nám je vyhnat z mnoha míst, kde dříve rostly běžně. Jen se radujte z jejich zvláštní krásy, vzpomeňte si třeba i na zoufalou Ofelii a nešťastného Hamleta. A na jeho známou otázku „být či nebýt“ si u nich sami odpovězte: určitě být a nechat být.
Poprvé publikováno pod titulem „Ofeliina orchidej“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 15. 5. 2021, příloha Relax, s. IV.