Zhruba od poloviny 19. století můžeme v české literatuře sledovat častější zmínky o rostlině zvané „psí víno“ – najdeme ji v románech, básních i pohádkách například Boženy Němcové, Karoliny Světlé, Antonína Sovy, Aloise Jiráska, Jindřicha Šimona Baara, Viktora Dyka, Josefa Svatopluka Machara, Karla Poláčka, Karla Čapka, Stanislava Kostky Neumanna, Konstantina Biebla, bratrů Mrštíků, Františka Halase či Jiřího Trnky. Obvykle v jejich dílech rostlina pokrývá zdi domů, konstrukce zahradních altánů i plotů. Žádný z těchto spisovatelů si však s přesnějším určením oné rostliny hlavu moc nelámal, nejspíš všem připadala tak známá, že nějaké vysvětlování pokládali za zcela zbytečné. Jenže…
V 16. století byl u nás psím vínem zván lilek černý (Solanum nigrum), jen nevysoký plevel rostoucí kolem cest, při okrajích zahrad a polí, jehož malé plody sice trošku bobule révy vinné připomínají, ale jinak k ničemu lidskému dobré nejsou, protože jsou jedovaté. Tato jednoletá bylina se určitě nehodí ani k popínání zdí a výraz „psí“ jistě nenaznačuje, že by ji snad nějak podstatněji zbožňovali psi – popíjení takového psího vína z rendlíčků, skleniček a hrnečků by nejspíš nebylo možné ani v pohádkové „Zahradě“ pana Trnky.
Rostliny se zvířecími jmény byly lidmi často pokládány za jaksi méněcenné, dobré leda tak pro ona zmiňovaná zvířata. Mnohdy se v lidových představách k těmto rostlinám vztahoval nějaký maličko podobný, byť třeba i botanicky naprosto nepříbuzný druh, který přinášel člověku značný užitek. Onen nepotřebný dvojník byl potom označen zvířecím jménem – to je princip všech vlčích máků, medvědích česneků a samozřejmě i psích vín.
Až podstatně později začalo být jméno psí víno používáno rovněž pro lilek potměchuť (Solanum dulcamara), jemuž se dřív říkávalo trochu zvláštně „bylina sladká hořká“. Může být překvapivé, že u tohoto křovitého druhu víme i o jeho někdejším používání k popínání zdí. Svědectví o tom nám zanechal botanik Emanuel Purkyně, v roce 1860 totiž objevil dům zkrášlený touto rostlinou při své cestě do Krkonoš. Byl jím nadšen!
Lidový výraz psí víno patřil ještě i jiným druhům, někdy to byl posed (Bryonia), jindy zas krušina olšová (Frangula alnus), přesto nejobvyklejší bylo toto označení právě pro ony oba zmiňované lilky. A bylo to jméno natolik zažité, že v několika slovnících z druhé poloviny 19. století byla celá čeleď lilkovitých (Solanaceae) česky označována rovnou jako čeleď „psívinovitých“.
Když se v 17. století dostaly do Evropy popínavé severoamerické loubince (Ampelopsis) z čeledi révovitých, začalo se jim občas říkávat „divoké víno“ – jak blízko k vínu psímu. Jeho houževnatost se brzy stala obecně známou, v roce 1846 vyzvedl i věhlasný botanik Jan Svatopluk Presl vhodnost této rostliny k vytváření jakéhokoli loubí. Takže už v roce 1887 redaktoru Martinu Fulínovi nezbývalo nic jiného, než čtenáře svého zahradnického časopisu před příliš častým vysazováním loubince důrazně varovat. V této době jej znal snad úplně každý, je dost pravděpodobné, že zrovna tuto rostlinu měla ve svých dílech na mysli i většina našich literátů. Naprosto jisté to ale určitě není, rozporné to může být obzvláště u autorů tvořících v 19. století.
Teprve v roce 1950 se objevilo jméno „loubinec psí víno“ konečně i v české literatuře ryze botanické, o něco později bylo ještě změněno rodové jméno této rostliny na přísavník (v současnosti patří tyto rostliny k rodu Parthenocissus). Tím byl tento botanický psí epos završen, z nízké psí bylinky lilkovité se oficiálně stala statná liána révovitá, o níž už mohl ve své zahradní pohádce bez sebemenšího dalšího vysvětlování klidně vyprávět i Jiří Trnka.
Tento text je mírně pozměněnou verzí článku, který byl poprvé publikován pod titulem „Psí víno“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 26. 2. 2022, příloha Relax, s. IV.
Vydáno k 110. narozeninám Jiřího Trnky.