Ačkoli městečko Cefalù bylo osídleno již v prehistorické době, za řecké kolonizace zde byla osada Kefaloidion, za Římanů se jmenovala Cephaloedium. V neklidných dobách prvního tisíciletí se zde vystřídali Byzantinci a roku 858 je dobyli Arabové. Saracény vypudili v roce 1063 normanští bojovníci, jejichž prvotním cílem bylo osvobození Svaté země… Jenže do Jeruzaléma nedojeli, a tak nějak se zasekli v jižní Itálii. Tím počíná nejslavnější doba středověké Sicílie.
Normané se ukázali jako dobří správci a hospodáři a byli tolerantní vůči obyvatelstvu, které vyznávalo jinou víru. Byli také úspěšní hráči na italské šachovnici, kde v té době na sebe narážela moc papežů a císařů. Z těchto půtek vytěžil i hrabě Roger II. z rodu Hauteville, který byl v roce 1130 korunován sicilským králem. Ještě před korunovací se Roger plavil na lodi podél severního pobřeží ostrova, když se jeho loď dostala do prudké bouře. Roger podle legendy slíbil, že pokud se ze šlamastyky vymotají, nechá postavit pod bílou vápencovou skálou tak trochu připomínající hlavu – slyšíte Kefalos – Cephalus – Cefalù? – katedrálu. Stalo se, a dodnes pod kolmou stěnou skály La Rocca stojí nádherný chrám svatého Salvátora s překrásnou mozaikovou výzdobou.
Od konce 13. století Sicílie pomalu upadala a další osud Cefalù nebyl nepodobný zámku z pohádky o Šípkové Růžence. Starosvětské městečko se probouzí teprve nyní, a má věru proč. Zdejší katedrála se dostala na seznam Světového dědictví a samotná skála (La Rocca) se stala v roce 1992 regionálním chráněným územím a v roce 1997 byla zapsána do celoevropské soustavy Natura 2000.
Naturové území Rocca di Cefalù se rozkládá na ploše 36 ha. Zabírá osamocenou skálu zdvíhající se prakticky od hladiny moře do výšky 268 m, budují ji sedimentární vápence. Průměrná roční teplota zde dosahuje 18,8 °C, roční úhrn srážek činí necelých 700 mm, přičemž prší průměrně 74 dní v roce. Potenciální vegetaci tvoří mediteránní, tzv. etésiová vegetace stálezelených tvrdolistých dřevin, důležitou roli v ní hrají planá oliva (Olea europaea var. sylvestris) a keřový pryšec Euphorbia dendroides, místy i s borovicí Pinus halepensis. Tato vegetace je zde dnes značně narušena dlouholetým vlivem člověka – největší plochu zde v současnosti zabírají mediteránní trávníky s dominantní trávou Hyparrhenia hirta.
K typickým zdejším druhům patří rmen Anthemis cupaniana, hledík Antirrhinum siculum, brukev Brassica rupestris, šafrán Crocus longiflorus, pryšec Euphorbia bivonae, štěničník Iberis semperflorens, kamejka Lithodora rosmarinifolia, fiala Matthiola incana subsp. rupestris, saturejka Micromeria fruticosa, tořič včelonosný (Ophrys apifera), vstavač Orchis italica, proso Panicum compressum a srpice Serratula cichoriacea subsp. mucronata. V pozdně letním aspektu kvetla hojná Drimia maritima a všudypřítomná mandragora (Mandragora autumnalis). Ve štěrbinách skal je častá kapara (Capparis spinosa), ale nejvýznamnějším zdejším druhem je křovitý hvozdík Dianthus rupicola, který je jedním z předmětů ochrany zdejší rezervace. Předmětem ochrany je ovšem i řada druhů vzácných opeřenců, žije zde i endemická sicilská ještěrka Podacris waglerianus.
Do přirozené a polopřirozené vegetace v minulosti – tak jako mnohde jinde ve Středozemí – invadovala opuncie Opuntia ficus-indica. Dříve se zde jistě páslo, v rámci managementu rezervace je zde stádečko koz opět k vidění.
Rezervace je zpřístupněna strmými, ale docela pohodlnými, udržovanými chodníčky, které vedou k rozmanitým historickým zajímavostem. Je zde k vidění megalitický tzv. Dianin chrám z 9. století před naším letopočtem, zbytky byzantského kostelíka, arabské cisterny a pevnosti z časů normanských a štaufských. Z vyhlídek je úchvatný pohled nejen na městečko, na nějž se díváme odtud doslova z ptačí perspektivy, ale i na vzdálenější kopce: směrem na západ Monte Pellegrino nad Palermem a mys Capo d´Orlando na východě. A v dálce se z moře vynořují kužele vyhaslých sopek Alicudi a Filicudi.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 22. 9. 2016.