S dávnými Kelty to není jednoduché. Nejstarší zmínky o nich vlastně známe od antických autorů, které zajímalo na lidech žijících až za hranicí jejich světa především jen to podivné, co je od nich odlišovalo. Sami Keltové nepsali (měli to snad dokonce přímo zakázáno), vůbec tedy netušíme, co si o těchto římských zkazkách mysleli. Není ani jisté, zda dnešní národy hovořící keltskými jazyky mají ještě cokoli společného s Kelty z kontinentální Evropy, o nichž psali oni Římané. Archeologové před časem dokonce prohlásili, že nejlepší by bylo o Keltech nemluvit vůbec, o těch od nás je prý lepší se zmiňovat jako o lidech doby halštatské nebo laténské.
Jenže co naděláte, když jen v botanice známe keltských rostlin hned pěknou řádku? Představte si, že rozlišujeme například ze západní a střední Evropy pocházející keltské pampelišky (Taraxacum celticum, těch je dokonce hned několik, v tomto rodu existuje rovnou celá speciální keltská sekce), v Alpách se vyskytující keltský kozlík (Valeriana celtica), v Portugalsku rostoucí keltský dub (Quercus ×celtica), z Británie zas víme o keltské limonce (Limonium celticum), ostružiníku (Rubus celticus) a šťovíku (Rumex ×celticus). I když je to v těchto jménech samé celtica či celticum, o Keltech to samozřejmě neříká nic, vždyť tato jména určitě nedali rostlinám dávní barbaři, nýbrž až přírodovědci veskrze novověcí.
O několika zaručeně keltských rostlinách se ovšem zmiňoval už v 1. století našeho letopočtu římský spisovatel Plinius Starší. Naprosto nejvýjimečnější reputaci měly duby, na nichž rostlo jmelí. Druidové (keltští učenci a mágové) prý tohle dubové jmelí obřadně sesekávali zlatými srpy, lidem pak mělo přinášet ochranu před jedy a také zajistit všeobecnou plodnost. Muselo to být velmi zajímavé, obzvláště když si uvědomíme, že na dubech jmelí obvykle vůbec neroste. Daleko častěji na nich najdeme jiný poloparazitický keřík, který dnes nepatří se jmelím ani do stejné čeledi – říká se mu ochmet evropský (Loranthus europaeus). Jenže staré národy tyto rostliny od sebe zřejmě nerozlišovaly, jestli sbírali skutečné jmelí nebo spíše ochmet, nevíme. Takže ani teď jsme se ke Keltům moc nepřiblížili. Jisté jsou snad jen ty duby – ale ty ohromovaly nejen Kelty, určitě se líbily i Římanů, ba dokonce už i Homérovi.
Pak jsou tady také známé rostlinné symboly dnešních keltských národů. Tak třeba Irové si považují jetele (říkají mu shamrock), jejich národní patron svatý Patrik jim totiž na lístcích této rostlinky údajně vysvětlil princip fungování svatého trojice (prý to tenkrát bylo na druhu Trifolium dubium). Velšané zase uctívají planý pórek (Allium ampeloprasum), dávná legenda vypravuje, že jejich král Cadwaladr nařídil svým vojákům nosit pórkové květy na přilbách, aby se v bitvě snadněji odlišili od nepřátel. To je všechno jistě moc pěkné, ale o lidech, kteří žili v českých oppidech, to neříká zase nic.
Za „keltštinu“ zcela nejpomatenější lze označit tzv. keltské stromové kalendáře – osobně jich znám hned několik, všechny jsou na první pohled divné a se starými Kelty nemají společného vůbec nic. Objevily se vlastně jako čistě novinářská produkce až v sedmdesátých a především v osmdesátých letech 20. století. Pokud je někdo nakloněn jim věřit, opírá svou víru jen o výplody novodobých lifestylových magazínů.
Jediné, co bezpečně víme o rostlinách dávných obyvatel oppid v Čechách, s nimiž se někdy moc rádi ztotožňujeme, přinášejí teprve novodobé archeologické nálezy. Je například jisté, že třeba v okolí snad nejznámějšího českého oppida Závist, které se nachází jižně od Prahy, se v době laténské pěstovala pšenice, ječmen, žito, oves i proso, pojídal se tu hrách a čočka, znali i vikev, sbíraly se lískové ořechy a plody dřínu. Svahy byly porostlé dubovými a habrovými lesy, pro fortifikační stavby používali dřevo dubu, břízy, topolu, habru, javoru a jasanu. Určitě už znali chuť jablek a hrušek, podle údajů z Německa tušíme, že se už tehdy seznámili i se švestkami.
Je mi jasné, že můžete být zaraženi nad tak nepoetickými výsledky – kam najednou zmizely stovky tak čtivě psaných stránek z knih pojednávajících o ryzí keltské květeně? Řeknu vám to absolutně přesně: vypařily se! Je skutečně lepší mluvit jen o pravdách zcela jistých, než se uchylovat k fantasmagoriím.
Fotografovali Ladislav Hoskovec a Tomáš Mrázek.
________________________________________
Tento text je mírně rozšířenou verzí článku, jenž byl poprvé publikován pod titulem „Rostliny Keltů“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 20. 2. 2021, příloha Relax, s. IV.