Setkání s kvetoucími vilíny (Hamamelis) může být pro mnohé událostí krajně neobvyklou, možná až lehce záhadnou. Mohlo by se totiž zdát, že se tyto keře svým kvetením nějak netrefily do správného ročního období – jejich větve se snad nejspíš z jakési tajemné potřeby obalují květy vždy v době velmi nevlídné.
V současnosti tento rod zahrnuje pět druhů, přičemž tři pocházejí z východu Severní Ameriky a další dva jsou východoasijské. V evropských zahradách a parcích je často pěstován především vilín virginský (Hamamelis virginiana), u nějž je ceněno jeho kvetení v době podzimní, kdy mnoho jiných keřů nekvete, můžeme se však setkat i s vilíny, které vykvétají až v zimě a předjaří, kdy nekvete – až na pár výjimek – už skoro vůbec nic (Hamamelis vernalis, H. mollis, H. japonica a jejich hybridy i kultivary).
Samotné keře vzdáleně připomínají naši lísku, proto se v angličtině objevuje líska i ve jméně v Severní Americe nejrozšířenějšího druhu této dřeviny (Witch hazel, H. virginiana). Jejich květy jsou však odlišné, vynikají z nich čtyři dosti dlouhé pentlicovité korunní lístky; a zvláštní jsou i plody, dozrávají totiž teprve v následujícím podzimu, tedy když již keř opět začíná kvést. Kdo by takové kouzlo mohl přehlédnout, jistě proto Němci vilínu říkávají Zaubernuss.
Staří Řekové označovali jménem Hamamelis nám dnes blíže neznámý keř, jehož plody zrály zároveň s jablky. Přírodovědec Carl Linné v roce 1753 použil celkem vtipně toto označení pro keř, který nejen zároveň s jablky zraje, ale ve stejné době i kvete. Nejstarší české jméno pro vilín najdeme v literatuře teprve v roce 1820 a uznejme, že bylo velmi neobvyklé: hrabě Bedřich V. Berchtold a botanik Jan S. Presl mu dali jméno „kouzelnice“. Jistě to souviselo s pověstmi, jež se společně s touto dřevinou šířily z Ameriky. Častěji se u nás začaly vilíny ve výsadbách objevovat v průběhu 19. století.
Vilín patří k nemnohým rostlinám daleké Severní Ameriky, s nimiž se hned v útlém věku mohli obstojně seznámit už naši tátové, v mé generaci jej musel znát snad úplně každý pionýr: objevil se totiž na začátku 20. století v půvabné knize „Dva divoši“ spisovatele a zálesáka Ernesta Thompsona Setona (1860–1946). Který český skautík by si nevzpomněl na rozšafné průpovídky služky Biddy, jejíž babička byla proslavená kořenářka a snad i nefalšovaná čarodějnice? Proutek vilínu, čarodějné lísky, začne nad skrytým pramenem poskakovat a ukáže, kde se má kopat. Denny Scully to dovede náramně. Dostává dolar za to, když ukáže, kde mají hloubit studnu, a jestli se neobjeví voda, tak je to proto, že nekopali, kde jim ukázal, nebo nějak zkazili to kouzlo, a pak se to musí zkusit znova. A v Americe se věřilo, že dokonce i skryté poklady a rudné žíly lze takto najít.
Léčivé účinky vilínu znali už původní Američané, keř se dostal do tradiční medicíny Čerokíů, Irokézů či Odžibvejů, od nich jej převzali i evropští kolonisté. Dodnes se z vilínu viržinského používají k léčbě řady zdravotních neduhů listy a kůra, uplatňují se také v kosmetickém průmyslu. Látky v nich obsažené mají protizánětlivé a antivirotické účinky, vilín bývá i součástí přípravků určených k léčbě oparu. Používá se také k léčení kožních onemocnění, hemoroidů a křečových žil, příznivě působí také na kondici a růst vlasů, přidává se do šamponů.
Pohled na kvetoucí vilíny je nádherný, vždyť přinášejí radost v době největšího chladu a zmaru. Většinou v jejich květech dominuje barva slunce – třeba se do nich světlo naší hvězdy ukrylo, aby nám zas až tolik nechybělo.
Mírně pozměněná verze článku, který byl poprvé publikován pod titulem „Zázraky vilínu“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 3. 12. 2022.