Národní park Aigüestortes i Estany de Sant Maurici (španělský název by zněl Parque nacional de Aiguas Tortas y Lago de San Mauricio) leží ve středních Pyrenejích ve španělské autonomní oblasti Katalánsko. Byl založen v roce 1955, má rozlohu 14 119 ha; dalších 26 733 ha tvoří ochranné pásmo parku. Park zahrnuje horské masivy s výškou okolo 3 tisíce metrů a dva údolní systémy, na západě Boí a na východě Espot.
Převládajícími horninami jsou žula a břidlice, které byly vyzvednuty z mořského dna během alpského vrásnění v třetihorách. V době ledové bylo území pokryto obrovskými ledovci. Intenzivní erozí vznikla typická ledovcová údolí ve tvaru „U“, kary s charakteristickým tvarem amfiteátru lemované ostrými vrcholy. Významným znakem parku je voda v podobě horských bystřin a asi 200 jezer. Nejvyšším bodem parku je Pic de Comaloforno (3029 m n. m.).
Západní oblastí parku – údolím Vall de Boí – protéká řeka Sant Nicolau a horní tok řeky Noguera de Tor. Mezi jezery Llong a Llebreta se řeka Sant Nicolau na plochém dně dávného jezera rozděluje do mnoha potůčků, zase se slévá a vytváří meandry, podle nichž byla oblast pojmenována (Aigüestortes znamená „klikaté vody“ nebo „propletená voda“).
Ve východní části parku přístupné z městečka Espot leží na úpatí dvojhory Els Encantats jezero Sant Maurici, z něhož odvádí vodu řeka Escrita. Dvojhora Els Encantats (2747 m) je ikonou národního parku.
Rozsah nadmořských výšek v parku (1600 až 3000 m) a různá orientace svahů umožnila vznik velmi odlišných ekosystémů. Uvnitř parku bylo zaznamenáno na 1471 druhů rostlin, z nichž asi 8 % je pyrenejskými endemity. Většina planě rostoucích rostlin národního parku patří k eurosibiřským druhům; 7 % jsou rostliny s boreoalpínským nebo arktoalpínským rozšířením, přičemž většina z nich jsou relikty poslední doby ledové.
V údolích v nadmořské výšce kolem 1600 m najdeme převážně opadavé lesy s dubem pýřitým (Quercus pubescens), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), bukem lesním (Fagus sylvatica), topolem osikou (Populus tremula) nebo lískou obecnou (Corylus avellana). Pozemky v této oblasti však byly často obhospodařovány člověkem, a tak se listnaté lesy střídají s loukami a pastvinami nebo s druhotnými lesy s borovicí lesní (Pinus sylvestris). Křovitému patru dominuje zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens).
Ve výškách od 1500 do 2000 m rostou především řídké lesy borovice pyrenejské (Pinus uncinata). Doprovodnou dřevinou je jeřáb mišpulka (Sorbus chamaemespilus). Keřové patro obsazují pěnišník rezavý (Rhododendron ferrugineum) a borůvka (Vaccinium myrtillus); na výslunným sušších místech pak vřes obecný (Calluna vulgaris), jalovec obecný (Juniperus communis) a medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi). Na vlhčích nebo stinných svazích pod 2000 m rostou lesy s jedlí bělokorou (Abies alba); největší jedlový les v Pyrenejích je La Mata de Valencia.
Nad horní hranicí lesa nad 2300 m na alpínských loukách najdeme četné druhy horské květeny, například hořce Gentiana alpina, Gentiana nivalis a Gentiana burseri, pryskyřník Ranunculus pyrenaeus, silenku bezlodyžnou (Silene acaulis). Na loukách, při okrajích lesů a na kamenitých stráních se setkáme také s všivci Pedicularis pyrenaica a Pedicularis kerneri, štírovníkem Lotus alpinus, rozrazilem Veronica bellidioides, hvozdíkem Dianthus hyssopifolius, náprstníky Digitalis lutea a Digitalis purpurea, máčkou Eryngium bourgatii, silenkou Atocion rupestre, kopretinkou Leucanthemopsis alpina, kosatcem Iris latifolia a Asphodelus albus. Nad 2700 m je vegetace řídká a extrémní podmínky snesou pouze některé keře a traviny.
V jezerech, mokřinách a rašeliništích rostou lakušník vodní (Ranunculus aquatilis), tolije bahenní (Parnassia palustris), suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium) a různé druhy prstnatců (Dactylorhiza spp.). Na mnohých jezerech parku jsou vystavěné vodní elektrárny a na pastvinách je omezeně povolen chov hospodářských zvířat.
Údolí Vall de Boí je nejlépe známé svými raně románskými kostely.
Fotografováno ve dnech 13. a 14. 7. 2015.