Vít Grulich 
Syn.: Conosilene conica var. subconica (Friv.) Á. Löve et Kjellq., Pleconax juvenalis (Delile) Ikonn., Pleconax tempskyana (Freyn et Sint.) Šourková, Silene conica subsp. subconica (Friv.) Gavioli, Silene juvenalis Delile, Silene tempskyana Freyn et Sint.
Čeleď: Caryophyllaceae – hvozdíkovité
Syn.: Silene corsica DC.
Čeleď: Caryophyllaceae – hvozdíkovité
Syn.: Sinapidendron salicifolium Lowe, Sinapis angustifolia DC.
Čeleď: Brassicaceae – brukvovité
Syn.: Brassica palmensis Kuntze, Brassica pubescens (L.) Druce, Brassica pubescens (L.) Ardoino, Sinapidendron palmense (Kuntze) O. E. Schulz, Sinapis boivinii Baillarg.
Čeleď: Brassicaceae – brukvovité
Syn.: Bermudiana striata (Sm.) Moench, Ferraria ochroleuca Salisb., Marica striata (Sm.) Ker Gawl., Moraea sertula Jacq., Paneguia striata (Sm.) Raf., Sisyrinchium libertioides Steud., nom. inval., Sisyrinchium lutescens Lodd., Sisyrinchium reticulatum Dum. Cours., Sisyrinchium sertiflorum Salisb., Sisyrinchium spicatum Cav.
Čeleď: Iridaceae – kosatcovité
Už delší dobu cítím, že jedna z příčin, která odrazuje zájemce o přírodu, aby jí lépe rozuměli, je přírodovědecká terminologie. A v ní hraje první housle jmenosloví, tedy nomenklatura. Prakticky všechny biologické obory používají – jak tomu velí tradice, navíc dnes podepřená pravidly schválenými na mezinárodních kongresech – jmenosloví latinské. Mimochodem, s kolegy se občas přeme, zda je správnější říkat latinské, nebo vědecké. Zastánci druhého argumentují, že používaná jména nejsou jen latinská, že mohou mít původ v nejrozmanitějších jazycích. Argumentem protistrany je ovšem to, že všechna tato slova, pokud se stanou názvy označující organismy, podléhají latinské gramatice.
Nejdříve se podívejme na strukturu latinských jmen, jak je do biologie zavedl Carl Linné. Ne, že by to sám vymyslel, ale důsledně přejal dobrý nápad bratrů Bauhinů – binomy. Základ jména druhu je tedy dvojice slov, která má gramatickou funkci podmětu a přívlastku. Podmět, tedy rodový název, je vždycky jméno podstatné, zatímco jméno druhu – tedy přívlastek, je zpravidla (ale rozhodně ne vždycky) jméno přídavné.
Výše jsme už zmínili, že existují podstatná jména rodu ženského, která mají tradiční „mužskou“ koncovku –us. Stará latina zavedla neobvyklé pravidlo, že stromy nemohou být nikdy rodu mužského.
U přídavných jmen není nesnadné si zákonitosti koncovek gramatických rodů zapamatovat. Existují totiž celkem jen 3, respektive 4 varianty. Přídavná jména jsou takzvaně trojvýchodná, dvojvýchodná a jednovýchodná. Pod tímto označením se skrývá, kolika tvarů může v prvním pádu jednotného čísla příslušné slovo nabývat.
Samostatným problémem jsou druhy, jež byly pojmenovány na počest nějaké osoby – badatele. Není možné si nevšimnout, že taková druhová jména jsou často zakončena –ii, ale ne vždy. Na čem to záleží?
V botanické literatuře se občas setkáváme s psaním stejného slova s měkkým i nebo tvrdým y.
Ještě jedné zásady bychom se měli ve spojení s latinskými jmény držet: zásadně je neskloňovat.
