Jasmín nahokvětý (Jasminum nudiflorum) se v našich zahradách přehlédnout nedá. Nemá sice květy kdovíjak okázalé, jenže když se rozsvítí, stejně na sebe strhne pozornost – při mírných zimách totiž nakvétá už v lednu, někdy dokonce i v prosinci. Kdykoli jej vidím v květu, vybavím si zmatek, který se dřív pojil s jeho českým rodovým jménem.
Pochází až z horských oblastí střední Číny a Tibetu, byl popsán v roce 1846, v Evropě se objevil v polovině 19. století, s jistotou víme, že jej pěstoval ve své zámecké zahradě na Sychrově v roce 1852 i kníže Kamil Rohan. Dříve byl v Evropě nejčastěji pěstován jasmín obecný (Jasminum officinale) nebo jasmín velkokvětý (Jasminum grandiflorum) – oba voní báječně, naši zimu však nesnesou. K nám se jasmín dostal pravděpodobně až v 16. století, Tadeáš Hájek z Hájku v roce 1562 tvrdil, že první kusy byly přivezeny z Persie nejprve do Itálie a odtud pak i do Prahy, a to rovnou do císařské zahrady. Nechávali tu jasmínem popínat obloukové konstrukce, omračoval nádhernou vůní svých květů. Používal se také ve staré medicíně při tišení bolesti, byl lékem na mrtvici, ale jeho olej se přidával i do parfémů a pomád.
Jenže kromě pravých jasmínů znali naši předkové ještě také „jasmín český“, což vlastně vůbec jasmín nebyl, navíc rozhodně ani z Čech nepocházel. Také však intenzivně voněl a dal se u nás snadno pěstovat i venku. Tento původem turecký Philadelphus coronarius měl sice už od roku 1819 české jméno pustoryl vonný, pro lid obecný to byl ale stejně pořád jasmín. Chvílemi proto může být nesnadné rozhodnout, k jakému rodu je vhodné zařadit jasmíny, které se dost často objevují v české krásné literatuře.
Tak třeba v pražské Kanálské zahradě „květoucí jasmin“ z Máchovy Márinky by mohl být zrovna pustorylem, kdybychom podle dobového soupisu zde pěstovaných rostlin nevěděli, že tu už k roku 1804 měli i sedm druhů jasmínů pravých. Jednoznačnější by to mohlo být v případě jasmínů z veršů Jaroslava Vrchlického, Růženy Jesenské, Adolfa Heyduka, Otokara Březiny, Jaroslava Kvapila, Karla Tomana nebo Jaroslava Seiferta, tam bude skutečně spíše kralovat pustoryl. Pokud nás ale děj českých literárních děl zavádí až do jihoevropských zemí, lze uvažovat opět o jasmínu, i když pustoryl vyloučit v tomto případě rovněž nelze – s „jasmíny ve Skadaru“ Václava Šolce prostě nehne nikdo. Jasmínu bych stoprocentně věřil snad jen v cestopisech z Orientu a v Hrubínových Pohádkách z tisíce a jedné noci.
Nejkurioznější je ovšem zmínka o hřbitovní jasmínové výsadbě v románové kronice Naše zlatá matička spisovatele a knihovníka Václava Řezníčka z roku 1924, do níž byl zatažen dokonce i nejvýznamnější český botanik první poloviny 19. století – a ten přece musel dobře vědět, o čem mluví. Po pohřbu spisovatele Antonína Jaroslava Puchmajera (konal se 2. října 1820) si prý smuteční hosté všímali na Olšanském hřbitově také vysazených rostlin. Byly mezi nimi i dřeviny dříve v Praze nevídané: zahlédli tu smuteční vrbu a zimostráz, ale samozřejmě také onen jasmín. Věhlasný botanik Karel Bořivoj Presl prý při té příležitosti Josefu Jungmannovi vyprávěl starou pověst o jistém toskánském vévodovi, který chtěl pěstovat tuto z Orientu přivezenou vonnou rostlinu jako velkou vzácnost jen sám pro sebe, a proto zakázal svým zahradníkům ji komukoli darovat. Avšak jeden z nich neposlechl a do kytice pro svou milou přidal i větvičku kvetoucího jasmínu. Dívce se tyto květy natolik zalíbily, že výhonek zasadila – a ejhle, keřík se ujal. Když si ji chtěl vévodův zahradník po čase vzít za manželku, ozvala se proti tomu jeho matka, dívce vytýkala její velkou chudobu. Avšak láska nakonec zvítězila, dívenka prý svůj jasmín prodala a utržila za něj tolik peněz, že už chudá nebyla. Moc milá historka s přepěkným koncem, až tedy na ten olšanský jasmín – nechce se věřit, že by v roce 1820 rostl v Praze na hřbitově jakýkoli pravý jasmín subtropický a výše zmiňovaný čínský jasmín nahokvětý tehdy ještě určitě neznali. Mohli tu ale mít pustoryl.
Těžko soudit, o čem si to vlastně tenkrát Presl s Jungmannem doopravdy povídal. Můžeme si třeba myslet, že při vyprávění o hřbitovním jasmínu jen tak trošku pozapomněl, že o pouhý rok dříve představil společně se svým bratrem Janem národu pro tuto rostlinu nové jméno pustoryl. Anebo to celé popletl autor oné románové kroniky – kdo by se páral s nějakým pustorylovým novotvarem, jasmín zní líp (džezověji). Mohlo se ovšem také stát, že tu někdo u hrobu skutečně vysadil pravý jasmín, nejspíš proto, aby mohl po prvních mrazech s dost úchylným dojetím sledovat jak chřadne a nakonec zmírá.
Ať už to bylo jakkoli, určitě je dobré si pamatovat, že kde se nedaří jasmínu, pořád ještě může krásně vonět pustoryl.
