Popenec (Glechoma) je bylinka jen drobná, svou výškou učiněný trpaslík, jen takové po zemi plazící se nic. Zvedne se od ní jen když zjara rozkvete, ale ani pak nevykoukne moc vysoko, dotáhne jen na pár centimetrů. Častěji vytvoří koberec než závěs, popínavka to rozhodně není.
Popencové lodyhy si však nakonec na delší provazy umějí hrát taky, stačí, když se ocitnou na okraji skály nebo zdi. To se pak spustí střemhlav dolů, délka takového závěsu rekordy zrovna neláme, ale jakási řídká opona z něj být může. Právě takovou podobu popence měl nejspíš na mysli jazykovědec, historik, evangelický farář a v neposlední řadě i česky píšící básník slovenského původu Ján Kollár (1793–1852), když jím nechal v básni „Slávy dcera“ z roku 1832 porůst rovnou celý hrad:
Při silnici s vysokou a hrubou
Skalou zelená se záhonec,
Na skále hrad, po němž oponec
Rozestřen, pní do oblaků s chloubou
Popenec je tu ukryt ve slově „oponec“. Kollárův vztah k rostlinstvu byl velmi dobrý, rád zahradničil, znal se s Janem S. Preslem, četl dílo botanika Adama Zalužanského ze Zalužan, jistě dobře věděl i v tomto případě, co říká. Snad tu jen trochu víc popustil uzdu fantazii a z Davida mu vyrostl Goliáš.
Od 14. až do 19. století se této rostlině česky nejčastěji říkávalo „poponec“, někdy ale také oponec, opoňka, openec, dokonce i budra a kondrlík (ten se občas pletl s kondelíkem, což byl zase kontryhel), ve slovenštině dodnes žije i jeho staré jméno zádušník, což nijak nesouviselo s Dušičkami, ale spíše se záduchou, kterou léčil. A protože se jeho lístky maličko podobají břečťanu, staří učenci jej vydávali za břečťan zemský (Hedera terrestris), jiným jménem také Chamaecissus, to zas pro jeho sice liánovitý, avšak stejně jen zakrslý růst.
Popenec určitě najdeme v zahradách, kde se z něj může stát až urputný plevel, roste i na přistíněných místech v parcích, sadech, na loukách, ale také ve vlhčích lesích a při okrajích cest. Jeho domovina je rozlehlá, znají jej v širokém pásu od Portugalska až po Kamčatku, byl dokonce lidmi zavlečen i do Severní a Jižní Ameriky, rovněž na Nový Zéland. V celém rodu je rozlišováno sedm druhů, u nás se objevují pouze dva: popenec obecný (Glechoma hederacea) roste od nížin až do hor skoro všude, popenec chlupatý (Glechoma hirsuta) jen na Moravě.
Byl od věků oblíbeným domácím prostředkem pro lehčí dech, užíval se při chrapotu a kašli. Šťáva vylisovaná z čerstvé natě mírnila bolení hlavy a rýmu, sušené listy sloužily k obkladům na vředy a otoky, přikládaly se při krtici, dávná medicína jej ale přidávala společně s dalšími bylinami také do vinných odvarů blahodárně působících při léčbě plic a střev. Léčil údajně i souchotiny, močové cesty, ledvinové kameny, játra a slezinu, osvědčoval se dokonce v časech morových. S medem vařený byl prý dobrý na pročištění očí, ale hojil rovněž uši, uměl snad zahánět i hluchotu. A když se do uší vložil drcený popenec smíchaný ještě s jestřábníkem, mohlo to údajně utišit i bolest zubů. Přidával se také do koupelí, jeho hořká chuť pomáhala mořit břišní červy a byl dobrou medicínou i pro koně. V časných jarních měsících se z jeho mladých listů a kořínků vařívaly polévky, z lístků se připravoval salát.
Měl však rozhodně i pozoruhodné vlastnosti magické. Obzvláště účinný byl o filipojakubské noci z něj spletený věnec, kdo si jej nasadil na hlavu, bezpečně na první pohled rozpoznal i sebelépe maskovanou čarodějnici. A aby byly krávy chráněny před zlými kouzly a uhranutím, v některých krajích je po první jarní pastvě dojívali přes popencový věnec. Byl však i obranou před bouřkou, jako mnohé jiné modrokvěté byliny byl i on zasvěcen bohům blesku.
Řeknu vám, že je to opravdu tuze chrabrý chlapík, tenhle popenec – udatný jako David, ale i silný jako Goliáš.
Poprvé publikováno pod titulem „Kollárův oponec“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 26. 11. 2022.