Už v raných letech školních jsme si jistě všichni vyslechli, že „petrklíč“ se neříká, správně botanicky se přece tenhle kvetoucí zvěstovatel jara jmenuje prvosenka (Primula). Jenže stejně se nám při pohledu na rozzářené květy této bylinky obvykle okamžitě vybaví onen petrklíč – z říkanek, které známe od dětství, ale také z básní a románů se totiž neztratí nikdy.
Se jménem prvosenky je to vůbec o dost barvitější. Možná překvapí, že jejím nejstarším českým jménem je „bukvice bílá“, svým svraskalým listem prý lidem připomínala bukvici červenou (Betonica officinalis), což je sice rostlina s prvosenkou nepříbuzná (hluchavkovitá), ale už od starověku velmi ceněná, léčivá i magická, tedy obecně dobře známá. Naši předkové evidentně neodhadovali příbuznost rostlin jen podle podobnosti v květech, nacházeli ji klidně i v listech. Ale prvosence se v 16. století říkávalo třeba také bylina dnavá, k léčení dny se totiž údajně používala nejvíce, někdy to byla i bylina šlakovní nebo mrtvičná, sloužila rovněž k léčbě ochrnutí a mrtvice. Měla i jiné účinky, posilovala srdce, krotila bolest hlavy, zklidňovala otoky, hojila rány, byla ceněná při péči o pleť. Užívala se i petrklíčová voda, jež měla ostřit zrak, kořen byl dobrý na nemoci ledvin, z mladých listů se připravovaly saláty.
Ani v raném novověku nikdo nepochyboval, že prvosenek existuje více druhů, v Hájkově českém překladu Matthioliho Herbáře z roku 1562 jsou vymalovány hned dvě, jednu pokládali za samce, druhou za samici. K nim do konce 16. století přibylo ještě „nedvědí ouško“, což tehdy bylo jméno pro dnešní prvosenku lysou (Primula auricula), vědělo se ale rovněž o dalších prvosenkách bavorských, tyrolských nebo švýcarských, či dokonce anglických. V současnosti v tomto rodu rozlišujeme úžasných 523 druhů, které najdeme v pásu mírném a subtropickém obou zemských polokoulí, z části i v horských oblastech tropů. V naší přírodě roste osm druhů, z nichž některé se k nám dostaly s přispěním člověka, původní jsou u nás druhy čtyři: milou kráskou je horská prvosenka nejmenší (Primula minima), kterou objevíme na svazích Krkonoš, velmi vzácně v Moravském krasu najdeme už zmiňovanou prvosenku lysou (Primula auricula), daleko častější i známější jsou prvosenka vyšší (Primula elatior) a samozřejmě prvosenka jarní (Primula veris) – u nich můžeme při podrobnějším zkoumání rozlišit dokonce několik poddruhů. V zahradách těchto rostlin najdeme nespočet, jsou to oblíbené trvalky pěstované na skalkách, ale i v okrasných záhonech.
Zajímavou poznámku k oné starodávné bílé bukvici připojil ve svém „Herbáři“ z roku 1596 lékař Adam Huber z Riesenpachu: „Někteří jí dávají jméno Primula veris, protože při zavření zimy hned brzo vychází a přítomné jaro konečně oznamuje“ – napsal tehdy. Primula tedy svými květy oddělovala nové jaro od zimy, to jaro skutečné, které v našich končinách přichází klidně i na třikrát. S tímto květnatým prvenstvím souviselo i jméno, jež známe ze slovníku Kašpara Zachariáše Vusína z první poloviny 18. století. Věděl samozřejmě i o bukvici bílé, uvedl ale rovněž svérázné jméno „prvnička“. Samotná prvosenka jarní se objevila v české literatuře až v roce 1819, byl to novotvar vytvořený bratry Preslovými a jistě to podle nich měla být také první rostlina opravdového jara – vesny.
S historií petrklíčovou se to má zcela jinak, roli přímo „klíčovou“ v ní nejspíš sehráli Němci. Ti totiž prvosence už v 15. a 16. století říkávali Schlüsselblume, též Himmelschlüssel nebo Sankt Peters Schlüssel. Klíč se v jejím jméně objevoval v 16. století už i v češtině, v roce 1592 si na něj dokonce vzpomněl Adam Zalužanský ze Zalužan, první skutečný český botanik, a tak do svého spisu zaznamenal české jméno „klíč S. Petra“. Nesmíme opomenout, že pro prvosenku znal i onu starou bukvici a k tomu ještě podléšťku, ta snad mohla odkazovat na častější výskyt této květiny pod lískami. Ale Petrův klíč byl tady. A proč právě jeho?
Určitě to souviselo s klíči od nebes, které opatroval apoštol Petr. Pověstí na toto téma bylo vybájeno hodně, těžko odhalit tu nejstarší. Velmi mile se o tom rozepsal ve své knize „Putování říší rostlinstva“ z roku 1894 středoškolský pedagog Bohumil Bauše, jeho pohádku si dovolím převyprávět i vám. To se prý jednou nebeský klíčník svatý Petr dozvěděl, že kdosi si nechal udělat paklíče k bráně nebeské, aby se do ní mohl tajně vloupat. Leknutím mu jeho zlaté klíče vypadly z ruky a padaly dolů od hvězdy k hvězdě. Rychle sice poslal anděla, aby je sebral a přinesl zpět, jenže klíče stejně nakonec dopadly až na zem a tam – ejhle, zázrak – odemkly rajské jaro. Když opatrně vytrhnete z květu petrklíče korunu, zůstane vám v ruce pouze kalich s pestíkem uprostřed, vypadá to dočista jako nějaký starobylý zámek. Možná bude stejný jako ten, co mají vsazený tam nahoře v nebeské bráně. A jen si tu tak čeká, až zas jednou svatému Petrovi upadnou klíče.
Tento text je rozšířenou verzí článku, jenž byl poprvé publikován pod titulem „Prvnička a petrklíč“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 23. 4. 2022.