Od věků přitahovali psi pozornost lidí schopností zapamatovat si své jméno, rozpoznat svého pána a dobrovolně pro něj třeba i zemřít. Zmínky právě o těchto psích vlastnostech najdeme už od starověku v mnohých učených spisech. Stejně tak bylo ovšem ceněno, že poznají i nepřátele – podle dávných pramenů prý kdesi ve starořeckém Epiru poznal pes vraha svého pána a štěkáním a kousáním jej dokonce donutil se ke zločinu přiznat.
Mnoho cenných informací o těchto zvířatech nám zanechal římský přírodopisec Plinius. Víme od něj, že už starověcí psi chránili své pány před zloději, vrahy, a dokonce i prostopášnými manželkami, za svými zesnulými pány se ze zoufalství vrhali na zapálené pohřební hranice, skákali za nimi do vod Tibery. Někdy byli cvičeni i k boji, jejich roty byly nejspolehlivějšími vojenskými oddíly jaké starověk znal, navíc ani nežebrali o žold.
Byla jim připisována také mimořádná paměť, spolehlivější prý už měl jen člověk. Nejlepší štěně z vrhu bylo údajně to, které zůstalo nejdéle slepé, anebo které fenka přinesla do brlohu jako první (podobného chování jsem si povšiml i u toulavých koček). A nadpřirozené schopnosti byly hledány u samičího štěněte, jež se narodilo fence prvorodičce – vidělo prý i lesní bůžky.
Za nejušlechtilejší byli samozřejmě považováni psi lovečtí. Český učenec Pavel Žídek ve svém encyklopedickém díle z 15. století rozeznával šest psích ras: ohaři byli velcí lovečtí psi se svěšenýma ušima, znal také vysoké a hubené chrty, sledníky a vyžlata, kteří lovili společně s dravými ptáky. Ochránci obydlí a stád byli věžníci, kteří se nebáli ani vlka, k loveckým psům patřili také veveřičníci, ti uměli na stromech vyslídit i veverky.
Z Pliniových knih ovšem také víme, že antičtí psi byli i pozoruhodnými bylinkáři, dokázali léčit sami sebe některými rostlinami. Jedna z nich byla dobrá na psí nechutenství, jenže nikdy se nepodařilo zjistit, o jakou bylinu se vlastně jednalo, všichni svědkové totiž viděli jen to, že pes něco skutečně zhltnul. Znali i bylinu na hadí uštknutí, avšak tu psi nikdy neutrhnuli před člověkem, střežili si toto bylinkové tajemství jen pro sebe. A pokud člověk získal rostlinu, na niž psi močí, vyléčil si jí rychle každé podvrtnutí. Důležité bylo nedotknout se oné rostliny železem, ztratila by pak veškerou svou moc.
Už od starověku se věřilo, že psi umí léčit rány své i jiných jazykem. A pokud na ránu náhodou nedosáhli přímo jazykem, olízli si alespoň packu, kterou pak k ráně přiložili. Na olízání nemocného nebo zraněného člověka psem skutečně mohlo být v pradávných časech nahlíženo jako na účinnou první pomoc – vlastně ani ne tak pradávných, jedno takové doporučení znám z literatury vydané v první polovině 16. století. V lecčem podobné hojivé účinky byly připisovány i léčivé bylině užance lékařské (Cynoglossum officinale), jejíž listy jsou navíc podlouhlé a na povrchu drsné podobně jako psí jazyk – zřejmě proto se užance tak dřív také říkávalo.
Za psí byly v lidovém prostředí označovány ještě některé další rostliny: tak třeba psí víno, psí česnek nebo psí řepa v něčem trochu připomínaly rostliny pro člověka užitečné, samy však až tak kýžený prospěch nepřinášely, proto byly „jen“ psí, tedy dobré leda pro psa – anebo spíš rovnou pod psa. Také prudce jedovaté rostliny bývaly spojovány se psy (například psí kapusta, psí smrt, psí mor nebo psí mléko) – v tomto případě psům srdnatě sekundovali ještě vlci, protože co je vlčí, bývá už od časů Červené karkulky jedem obzvláště účinným.
Dnešní botanika navíc zná psí růži (Rosa canina), štěkající krtičník (Scrophularia canina) a violku (Viola canina), panáčkující pýr (Elymus caninus), ba i psineček psí (Agrostis canina) existuje. A psí zub prorostl i do jména jednoho druhu kandíku (Erythronium dens-canis). Člověk žasne, kolik se po světě zelená voříšků. Ale zpátky k medicíně…
Rozhodně nemůžeme opomenout, že ve starověkých a středověkých spisech se objevuje i nejeden recept léčící lidské neduhy přímou konzumací některých částí psího těla. Jednalo se především o jejich krev, sádlo, žluč, srdce, kůži, prach z drcených zubů nebo popel ze spálených psích hlav – jistě se na mě nebude ctěný čtenář zlobit, když jejich užívání na tomto místě detailněji rozebírat nebudu, citlivější duše a žaludky by to neocenily. Naštěstí tyto recepty mizely z dějin už s raným novověkem, do lékařských knih 16. století se většina z nich vůbec nedostala. – No tak dobře, léčbu psím lejnem bych snad přeci jen vzpomenout mohl: vařilo se s vonným hřebíčkem a jablečníkem, přidávalo se k němu trochu octu či vína, báječně prý pak léčilo průjmy a vředy.
Od věků lidé tvrdili, že všechna zvířata pes převyšuje svou schopností milovat a sloužit. Něco pravdy na tom bude, své o tom jistě ví – byť z naprosto odlišného úhlu pohledu – i novodobá kanisterapie.