Syn.: Lupinus termis Forssk.
Česká jména: hrách škrkavičný (Hájek 1562), škrkavičník bílý (Presl 1846), vlčí bob bílý (Dostál 1950), lupina bílá (Kubát 2002)
Slovenská jména: vlčí bôb biely (Dostál 1950)
Čeleď: Fabaceae Lindl. – bobovité
Rozšíření: Plané formy se vyskytují od Korsiky a Sardinie až po Turecko a Izrael. Kromě nominátního poddruhu je rozlišován ještě poddruh Lupinus albus subsp. graecus.
Stará kulturní plodina, pěstovaná na Předním východě, v Řecku a Egyptě před nejméně 4000 lety; ve Středozemí a okolí se pěstuje a využívá dodnes, od vyšlechtění „sladkých“ kultivarů se rozšířila i do západní, severní a východní Evropy, USA aj. Na pole lupiny bílé narazíme i u nás.
Ekologie: Vyskytuje se převážně v nelesních společenstvech primárních i člověkem vytvořených, na loukách, pastvinách, převážně na lehčích a kyselejších půdách. Obecně je mimořádně nenáročná na půdní podmínky, jen nesnáší půdy těžké a přemokřené, ale i dlouhodobější sucho, které zvláště během kvetení snižuje výnosy; k chladu je poměrně odolná, v oblastech s mírnými zimami se pěstuje i jako ozim. Kvete v květnu až červenci.
Popis: Jednoletá bylina s kůlovým kořenem, který dosahuje délky až okolo 70 cm. Lodyha je přímá, 50–120 cm dlouhá, větvená, drsná, řídce chlupatá. Listy jsou střídavé, složené, řapík je 5–7 cm, čepel je 5–11četná, složená z úzkých lístků 2–6 cm dlouhých a 0,5–2 cm širokých, svrchu lysých, zespodu ochlupených. Květenstvím je koncový hrozen, 5–30 cm dlouhý, květy vyrůstají na krátkých stopkách, jsou obvykle bílé, na špičce modravé, jindy šedavé, růžové nebo modré, kolem 1,5–2 cm velké, částečně cizosprašné. Plodem je vztyčený plochý světlý lusk s 2–6 semeny, 6–15 cm dlouhý a 1–2 cm široký, protažený v zobánek, pevně přirostlý ke stonku a nepukavý. Semena jsou plochá, zaobleně pravoúhlého tvaru, 5–15 mm, nejčastěji bíle až krémově zbarvená, jindy narůžovělá, skvrnitá nebo tmavě hnědá, o hmotnosti kolem 1 g.
Planá forma, vykazující největší variabilitu v Řecku, je označovaná jako subsp. graecus, vyznačuje se květy tmavě fialovými, pukavými lusky a drobnými hnědě skvrnitými semeny se silnou slupkou.
Využití: Pěstována především pro zralá semena, využívaná jako luštěnina, výnosy se pohybují kolem 3–5 t/ha; starší typy s vyšším obsahem alkaloidů musely být před vařením máčeny, mouka ze současných sladkých kultivarů (vyšlechtěných poprvé ve 30. letech 20. století v Německu) se využívá i jako přídavek do těstovin, pečiva, pochutina (např. tremoço v Portugalsku), lze z nich lisovat kvalitní olej, může nahradit sóju.
Složení: 30–40 % bílkovin, kolem 40 % cukrů, 10 % tuků a 15 % vlákniny. Semena jsou dále zkrmována ve směsích dobytku a rybám, celé rostliny nazeleno nebo jako siláž, druh je pěstován jako předplodina zvyšující výnosy obilovin nebo na zelené hnojení, též jako medonosná rostlina nebo pro rekultivaci ploch s vyšším obsahem těžkých kovů. Semena se využívala i pro léčbu vředů, vyhánění parazitických červů, podpůrně pro léčbu cukrovky, alkaloidy z hořkých kultivarů jako insekticid.
Při krmení suchými rostlinami se může vyskytnout tzv. lupineóza, která je způsobena houbou Diaporthe toxica – dochází k poškození jater dobytka a zvláště ovcí, projevujícím se ztrátou chuti, žloutenkou, silným snížením životaschopnosti až smrtí; některé nové kultivary jsou proti tomuto napadení rezistentní.
Fotografováno v letech 2010–20 (Česko, Čechy, Pečky, kultura).