Franz Boos se narodil dne 23. prosince 1753 ve Frauenalbu, v tehdejším Bádenském markrabství, zemřel dne 9. února 1832 ve Vídni. Byl to rakouský zahradník, sběratel rostlin ve službách rakouského císaře, ředitel schönbrunnské císařské zahrady a menažerie, nakonec ředitel všech císařských zahrad.

Jeho otec byl vrchní dvorní zahradník v Rastattu (Baden–Baden), po jeho smrti odešel z místní piaristické školy a od svého nevlastního otce se naučil zahradnickému řemeslu. Když Rastatt ztratil funkci rezidence, odešel Boos hledal své uplatnění na Moravu, v roce 1771 působil v zahradách hraběte Dietrichštejna v Židlochovicích, v roce 1774 byl pak zahradníkem u Lichtenštejnů v Lednici. Co by pro jiného mohlo být metou třeba i celoživotní, to nestačilo Boosovi, a tak z provinciální Moravy odešel do Vídně.
V roce 1776 se stal asistentem schönbrunnského dvorního zahradníka Ryka van der Schota (asi 1733–90), v této době zde působil i významný botanik N. J. von Jacquin (1727–1817), který se v padesátých letech 18. století zúčastnil slavné císařské expedice na karibské Antily, do Venezuely a Kolumbie – přivezl tehdy do Vídně skvělou sbírku rostlin, která učinila z císařské zahrady přední zahradu Evropy. Budeme nejspíš velmi blízko pravdě, když prohlásíme, že vídeňská zahrada tehdy dodala řadu rostlin i do botanické zahrady pražské, která se nacházela na Smíchově. Jenže v zimě roku 1780 došlo v schönbrunnských sklenících k poruše vytápění, což některé rostliny nepřežily. A tak na Jacquinův popud byla císařem podpořena další expedice, jejímž úkolem bylo získat pro Schönbrunn nejen nové rostliny, ale i zvířata a minerály.

Vídeňský Schönbrunn

Výprava vyrazila na cestu v roce 1783, kromě Boose se jí zúčastnili i botanik Franz Joseph Märter (1753–1827), lékař Matthias Leopold Stupić (asi 1732–94), mineralog Ignaz von Born (1742–91), Boos přibral i svého kolegu Franze Bredemeyera (1753–1832) – odcestovali přes Brusel a Paříž do americké Filadelfie, projeli Pensylvánii a New Jersey, pak zamířili do Charlestonu v Jižní Karolíně, následovala ještě Florida a Bahamy. Nakonec výpravu Boos završil v Charlestonu, odkud se v září roku 1785 vrátil přes Londýn a Brusel zpět do Vídně. Jeho transatlantická plavba byla velmi úspěšná, přežilo více rostlin a zvířat než při prvním transportu, který už o rok dříve doprovázel Bredemeyer.
To nadchlo císaře Josefa II. natolik, že Boose okamžitě poslal na výpravu další: tentokrát do jihoafrického Kapska a na Maskarény. Společně s dvorním zahradníkem Georgem Schollem (1751–1831) vyrazil v říjnu 1785 přes Brusel do Amsterdamu, pak přes Madeiru do Kapského Města, kam dorazili v červnu 1786. Tam se jich ujal holandský průzkumník Robert Jacob Gordon, ubytoval je v zahradě na úpatí Stolové hory a společně s britským botanikem Francisem Massonem je doprovázel po jihu Afriky, v roce 1786 s nimi odcestoval i do polopouští v oblasti Karoo.
Zatímco Scholl zůstal v Kapsku, Boos v roce 1787 odcestoval na Mauricius, kde jej hostil Jean-Nicolas Céré, ředitel zahrady v Pamplemousses. Následovala ještě cesta na Réunion, kde se setkal s botanikem Josephem Hubertem a zažil erupci vulkánu Piton de la Fournaise. Do Vídně se vrátil přes Kapsko, Malagu a Terst v srpnu 1788. Kromě rostlin a minerálů přivezl i dvě zebry, deset opic a 250 ptáků, za což byl císařem odměněn.

Piton de la Fournaise

Po smrti Ryka van der Schota v roce 1790 se stal jeho nástupcem, tedy ředitelem císařské menažerie a zahradníkem odpovědným za botanickou zahradu, v roce 1807 byl za své četné zásluhy jmenován dokonce ředitelem všech dvorních zahrad. Do penze odešel v roce 1827 a jeho nástupcem se stal jeho kolega a rovněž účastník někdejší americké expedice Franz Bredemeyer.

Jeho syn Joseph Boos (1794–1879) sepsal v roce 1816 historicky cenný soupis rostlin pěstovaných v schönbrunnské císařské zahradě (Schönbrunn’s Flora, oder systematisch geordnetes Verzeichniss der im Kais. königl. holländisch-botanischen Hofgarten zu Schönbrunn cultivirten Gewächse) – byla to vlastně připomínka práce jeho otce.
Joseph Franz von Jacquin po něm pojmenoval druh šalvěje Salvia boosiana (dnes má přednost starší jméno tohoto druhu Salvia lamiifolia).