Poušť má nekonečně mnoho podob. Řeklo by se neživá příroda – ve skutečnosti je to živoucí, stále se proměňující organismus, biom, v němž však fyzikální síly zřetelně vládnou nad živými tvory. Poušť umí být velmi jednotvárná, jsou známa území, kde se na rozsáhlé ploše skoro nic neděje. Ale může mít i podobu výsostně dramatickou.
Pojďme se nyní podívat do jednoho zajímavého, vysoce atraktivního pouštního koutu, kde příroda nabírala z tyglíku různorodosti plnými hrstmi. Toto místo přitom nezmiňují turistické bedekry, špatně se hledá i na podrobných mapách. Své o něm jistě vědí místní beduíni, ale zřejmě jen nemnoho cizích.
Wádí Ash Shuwaymiyah, jak se tomu zde říká, leží na východním okraji ománského governorátu Dhofar, ale již za hranicemi vlivu pravidelného přísunu monzunové vláhy. Jako každé správné vádí je to vyschlé koryto příležitostného toku, které ústí do moře u malého zaprášeného rybářského městečka Ash Shuwaymiyah. Hned za humny městečka probíhá nedávno dokončená kvalitní dálková silnice Muscat–Salalah Coastal Road, takže dojet až sem dnes není žádný problém. Z městečka je ale k návštěvě nejzajímavějších míst ve vádí potřebné přibližovadlo s náhonem na všechna čtyři kola.
Nejdříve je třeba projet prvních 5 kilometrů „proti proudu“ vádí v nevýrazném, v podstatě plochém korytě, než se dno začne hlouběji zařezávat do okolní krajiny. Geologickým podkladem jsou zde měkké usazené třetihorní vápence, které snadno erodují a vytvářejí bizarní tvary. Údolí má nyní stěny místy úplně kolmé, občas se najde převis, jinde se zase podemletý kus stěny zřítil a na úpatí leží rozbitá troska, zatímco dno vyplňují sedimenty štěrkovité nebo písčité.
Květena ve vádí je velmi chudá na počet jedinců i druhů, vegetace odpovídá polopoušti. Jsou zde řídce rozptýlené stromky a keříky akácií, mezi nimi hlavně Acacia tortilis, méně často Prosopis cineraria, občas se objeví Calotropis procera (Apocynaceae).
Nejzajímavější zastávky ve vádí jsou samozřejmě tam, kde se objevuje voda blíže povrchu. Takové místo se vždy snadno pozná podle nápadně bujnější vegetace; datlové palmy (Phoenix dactylifera) je z dálky signalizují nejlépe. Pokud je vlastní pramen výše nade dnem údolí, nabízí se úchvatná podívaná na skalní stupně s převisy ozdobenými girlandami stalaktitů a zvlněnými závoji travertinových závěsů. A jestli je pramen dostatečně mocný a svlažuje své okolí nejen při příležitostných, nepravidelných deštích, najdeme v jeho okolí dokonalou oázu s pozoruhodnou flórou.
Jedno takové místo se nachází asi 12 km od městečka. Pod převisem, přes který voda přepadává alespoň po kapkách i mimo období dešťů, je hluboké průzračné modrozelené jezírko. Vlhké zastíněné štěrbiny ve stěně převisu za jezírkem hojně zdobí netík Adiantum capillus-veneris. Z jezírka voda stéká (dnes zčásti stažená do zavlažovacího kanálu) po travertinové plotně, vytváří další kaskádu a posléze se ztrácí ve štěrkopíscích na dně vádí. Na mokvavých místech je rákosina, kterou tvoří nejen Phragmites australis, ale především mohutná trsnatá tráva Saccharum ravennae s velmi ostrými listy, a velká pichlavá sítina Juncus rigidus, kolem cestičky k jezírku se po vegetaci hojně ovíjí štíhlá liána Pentatropis nivalis (Apocynaceae) s větrníčky hnědožlutých kvítků.
V travertinovém mokřadu lze najít i několik trsů takřka kosmopolitní šášiny načernalé (Schoenus nigricans), kterou známe i ze střední Evropy a velmi vzácně i od nás. V mělkých jezírkách jsou hojné řasy parožnatky (Chara).
Jestliže pokračujeme ještě asi 10 km dále, dojedeme na místo, kde končí sjízdná pista. Vítají nás opět mohutné převisy s krápníky, četné datlové palmy znovu na dálku signalizují hojnost vody. Datlovník zde místy tvoří obtížně prostupné houštiny, větší porosty zde tvoří také Prosopis cineraria. Na dně údolí je kolem jezírka docela rozsáhlá rákosina s výše jmenovanými mokřadními druhy, dále zde roste orobinec Typha domingensis a skřípinec Schoenoplectus litoralis. Na vysýchajících místech přežívají jednotlivé keře tamaryšku Tamarix aphylla. Nízkou vlhkomilnou vegetaci tvoří bahnička Eleocharis geniculata a další šáchorovitá rostlina Fimbristylis cymosa.
Na gradientu vlhkosti zde najdeme celou řadu jiných zajímavých rostlin. Na březích potůčků jsou bochánky vzácné hořcovité rostliny z rodu Exacum, která zatím nebyla popsána a nemá tedy žádné platné druhové jméno – je jen zřejmé, že nejde o sokotranský druh Exacum affine, za nějž byla zprvu považována. Dalším zajímavým relativně vlhkomilným druhem je Lindenbergia indica z čeledi zárazovitých (Orobanchaceae).
Suchá stanoviště osidlují různé drobné dřeviny – žlutě kvetoucí aromatický keříček Cleome austroarabica subsp. austroarabica, pokrytý nápadnými dlouhými stopkatými žlázkami, který po rozemnutí voní po citrónu, bílý keříčkovitý otočník Heliotropium fartakense (Heliotropiaceae), kaciba Zygophyllum qatarense, statice Limonium sarcophyllum, také několik druhů bobovitých (Fabaceae), např. téměř bezlistý keřík Taverniera spartea a k zemi přitisklá drobounká Indigofera nephrocarpa, rovněž několik druhů hvězdnicovitých (Asteraceae). K nejvzácnějším zdejším rostlinám patří bíle plstnatý endemický laskavcovitý keřík Aerva artemisioides subsp. baccharitica (Amaranthaceae), známý jen z nemnoha lokalit ve středním a jižním Ománu a evolučně izolovaná prutovitá levandule Lavandula hasikensis s malinkým areálem v nejvýchodnějším Dhofaru a s nejbližším příbuzným v jižním Íránu.
Od východu po západ slunce je údolí zalito ostrým slunečním světlem, barva skal se v průběhu dne mění z bělavé a žlutavé po červenohnědou. Slunce téměř každý den vytahuje rtuť teploměru na 40 °C a výše. To však neznamená, že by zde bylo mrtvo – tento kout ztracený uprostřed pouště oživují i zvířata. Po rozpáleném písku běhají dlouhonozí černí potemníci (Tenebrionidae). Občas lze narazit na osamoceného oslíka, stádečko koz nebo skupinu velbloudů, které patří beduínům, žijícím v domcích v dolní části vádí. A v tůňkách se to dokonce hemží pouštními ropuchami Duttaphrynus dhufarensis.
Zajímavostí jsou i objekty zájmu archeologů. Údolí objevili lidé již v dávné minulosti a ve zdejším stabilizujícím klimatu se uchovaly pozůstatky jejich existence, zřejmě dávná obětiště, které neuniknou oku zkušeného badatele.
K jezírku občas zřejmě přijíždějí místní na piknik, vádí má v itineráři i jedna regionální cestovka ze Salalahu. Existence této lokality je ale kupodivu také podchycena v botanické literatuře – výslovně ji uvádí v souvislosti se zmiňovaným dosud nepopsaným druhem z rodu Exacum i nově vydaná Červená kniha Ománu (Patzelt 2015). Zmíněný laskavcovitý keřík Aerva artemisioides subsp. baccharitica byl odtud dokonce popsán.
Fotografováno dne 25. 9. 2015.