Nemálo rostlin bylo pojmenováno po významných osobnostech, nejčastěji po botanicích, někdy ale také po panovnících nebo dokonce po politicích. Vždy to měla být pro tyto jedince pocta, „taková památka opravdově stálejší než mohyla z kamenů neb kovu shotovená“ – prohlásili v roce 1820 o povaze těchto rostlinných jmen hrabě Bedřich Berchtold z Uherčic a přírodovědec Jan Svatopluk Presl. V některých jménech rostlin se však mohou objevit i bytosti z pradávných bájí a pověstí, zrovna tak je to v případě hlaváčku – bytost mýtickou najdeme ve jméně Adonis.
Adónis byl v antických pověstech krásným, byť neblaze počatým plodem kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy, jehož spanilost okouzlila samotnou bohyni lásky a krásy Afroditu. Jenže s tím se nehodlal smířit její žárlivý ctitel Arés. Poslal proto na mladíka kance, který jej rozsápal. Velký Afroditin žal byl pak v antickém světě každoročně znovu připomínán: uprostřed horkého léta byly osazovány tzv. „Adónidovy zahrady“, což byly nejrůznější nádoby naplněné hlínou, do nichž byla vyseta semena snadno klíčících rostlin. Mohly to být trávy, ale nejspíš i fenykl a locika, podstatné bylo, aby všechny rostliny vyklíčily v pouhých osmi dnech. Pak byly tyto ozeleněné nádoby vynášeny na rozpálené střechy domů, kde uvadaly stejně rychle jako celá Adónidova sličnost. Římský básník Ovidius ve svých „Proměnách“ ještě poznamenal, že z prolité krve nešťastného chlapce vyrostly květy stejné barvy, jejichž jas však brzy opadával – tak se prý zrodil Adonis.
Po dobu šesti let sbíral v sedmdesátých letech 19. století údaje o výskytu všech rostlin v oblasti Jičínska a severního Nymburska jistý Eduard Pospíchal (1838–1905). Výsledkem jeho usilovné práce byla studie nazvaná „Květena pořičí Cidliny a Mrliny“, jež vyšla v roce 1881 nejprve v němčině, o rok později i v češtině. Napočítal tehdy na tamních polích a úhorech na 127 druhů plevelů. Viděl tu rostliny, které dnes už u nás určitě nenajdeme, zmizela třeba kokotice hubilen (Cuscuta epilinum). Právě ta se stala obětí historicky snad nejrozsáhlejšího „honu na plevely“, už v roce 1880 totiž začalo v českých zemích platit nařízení o zamezení výskytu kokotic na polích všeho druhu, též na lukách, pastvinách, polních mezích, okrajích cest, železničních náspech – jednoduše naprosto všude. Nedodržení tohoto nařízení bylo trestáno pokutou nebo i několikadenním vězením. Téměř už neuvidíme ani koukol polní (Agrostemma githago), jehož vyobrazení se zas dostalo v padesátých letech 20. století dokonce na krabičky od zápalek – dlužno doplnit, že k tomuto obrázku bylo ještě přidáno úderné heslo „Ničte plevel“. Zmizel otravy způsobující jílek mámivý (Lolium temulentum), ale s ním také štěničník paprskující (Bifora radians), vytratila se vochlice hřebenitá (Scandix pecten-veneris) a nemálo dalších druhů. Naopak stanoviště těchto vyhnaných rostlin časem obsadily plevely nové, exotické – a někdy ještě podstatně agresivnější.
Je skoro zázrak, že dosud můžeme při okrajích našich polí občas zahlédnout babičkovské modré chrpy, vlčí máky, blíny nebo ostrožky, méně často se tu objeví i hlaváček. Už to nejspíš nebude onen hlaváček krvavě rudý, kterému říkáme hlaváček plamenný (Adonis flammea), ten totiž i bez bájného kance skončil skoro stejně jako jeho antický jmenovec. Jako vzácný relikt se spíše udržel jeho výrazně bledší příbuzný hlaváček letní (Adonis aestivalis). Výskyt starých plevelů je dnes už jen pouhým odleskem krásy dávných pestrobarevných polí.
Poprvé publikováno pod titulem „Zbitý Adonis“ v Lidových novinách (ISSN 0862-5921), dne 30. 4. 2022.