Nad východním pobřežím Sicílie se zvedá jeden z nejpozoruhodnějších geologických úkazů: obrovská dýmající hora. Italové jí také říkají Mongibello, místní v dialektu Mungibeddu. Na jedné straně místo, kde vládnou bohové Héfaistova ražení, tavící tyglík, v němž se prakticky permanentně vaří horniny a z nějž se téměř bez přestávky valí kouř, místo, které čas od času zatřese bližším či širším okolím a shází města a vesnice jak domečky z karet. Na straně druhé neobyčejně úrodné místo, které obyvatele vždycky lákalo živobytím snazším než kdekoli jinde v bližším či vzdálenějším okolí.
Vznik Etny je spojen s kolizí africké a evropské zemské desky. Když na sebe tyto dva útvary narazily, vyvrásnila se četná pohoří (v jihoitalském prostoru Apeniny a severosicilské hřbety); bývá dobrým zvykem, že v určité vzdálenosti od „švu“ vzniknou hluboké geologické zlomy, narušená a ztenčená zemská kůra se perforuje a magma má možnost se takovým ventilem uvolňovat. Etna tuto zákonitost naplňuje bezezbytku. Zdejší sopečná činnost (alespoň v dnešní podobě) začala někdy před půl milionem let, ovšem na základně starší sopky. Dnes patří mezi nejaktivnější vulkány v celosvětovém měřítku.
Současná Etna je obrovitou horou o průměru asi 35 km a obvodu asi 210 km. Jak je vysoká, snad ani nemá cenu uvádět: možná, že uváděná výška 3329 m už zase neplatí – její vrchol se permanentně proměňuje. Velikánský kužel se zvedá přímo z hladiny moře – až do něj v historických dobách opakovaně dotekla láva, naposledy snad v roce 1689. Ovšem sopečnou aktivitu nevykazuje jen kráter pod nejvyšším vrcholem (koneckonců, tato část prochází permanentními proměnami), ale na svazích hory je dalších větších nebo menších kuželů či kuželíčků nespočet, uvádí se číslo 250–300. Sopečnou aktivitu lze bezpečně pozorovat na svazích – střídá se na nich sytá zeleň bujné vegetace stromové, keřové, zelenohnědé trávníky, černá pole, která vypadají jako skládka škváry, i šedé plochy sopečného popela.
Etna ovlivňuje široké daleké okolí. Bezprostředně na jejích svazích je tradičně velmi husté osídlení. Nebezpečí, kterým aktivní vulkán stále hrozí, totiž kompenzuje mimořádně úrodná půda. Sopečný materiál nejenže obsahuje hodně živin, ale velmi snadno větrá a uvolňuje je do podoby přístupné rostlinám v zemědělských kulturách. Co to jen dá, lidé lávové proudy kultivují a osazují zahradami a sady – mimořádně se zde daří citrusům i dalším ovocným stromům, pšenici i révě. Jen si obyvatelé stále musí uvědomovat, že tato otevřená dlaň není až tak úplně zadarmo – že čas od času hora zabouří a zemědělské kultury, ale i vystavěné domy pohřbí pod masou tuhnoucího kamene. Osídlení dnes vystupuje přibližně do 1000 m n. m.
V průběhu času byly doby, kdy Etna zlobila tu více, tu méně. V roce 1693 se její aktivita ohlásila obrovským zemětřesením, které smetlo téměř celou jihovýchodní Sicílii. V té době byla tragicky poničena Catania, která leží na jižním úpatí sopky. Musela být postavena prakticky nanovo. V poslední době proběhly velké erupce v letech 1992, 2001, 2002, 2007, 2008 a 2009.
Ohromná výška Etny se odráží v klimatickém i vegetačním gradientu. V nejnižších polohách nad mořem je typická středozemní vegetace s pryšcem Euphorbia dendroides, řečíkem Pistacia lentiscus a planou olivou (Olea europaea var. sylvestris), ta však ale ještě není součástí dnešního chráněného území. Výše navazují stálezelené doubravy s převládajícím dubem cesmínovitým (Quercus ilex), vystupují asi do nadmořské výšky 1000 m.
Hranice národního parku začíná víceméně v místech, kde jsou již lesy opadavé. Ty tvoří především duby (hlavně šípákoidní Quercus congesta, také Quercus cerris), javory (Acer obtusatum) a habrovec (Ostrya carpinifolia). Charakteristickou dřevinou zdejší lesní vegetace ve vyšších polohách je kaštanovník jedlý (Castanea sativa); jen na několika omezených místech roste i buk lesní (Fagus sylvatica), javor klen (Acer pseudoplatanus) a na malých ostrůvcích dokonce i endemická bříza (Betula aetnensis). Horní hranici lesa, která leží přibližně 2000 m n. m., tvoří nejčastěji borovice černá (Pinus nigra subsp. laricio).
Výše uvedená zonace má ovšem mozaikovitý charakter, protože aktivita sopky má zásadní vliv na sukcesi vegetace na sopečném materiálu. Takže kromě vertikálního gradientu máme před sebou ještě gradient druhý – a tím je vliv stáří povrchu. Se stoupající nadmořskou výškou logicky velmi mladého sopečného materiálu přibývá.
Na stabilizovaném, dostatečně starém materiálu jsou lesy. Na substrátu poněkud mladším jsou to porosty pionýrských dřevin převážně keřového vzhledu – mezi ně zde patří zejména kručinka Genista aetnensis a další bobovitá dřevina Anagyris foetida. Ve vyšších výškách jsou na nepříliš starém materiálu jen nízké keříky – to zařídí dřišťál Berberis aetnensis a polokulovitý pichlavý kozinec Astragalus siculus.
Na ještě mladším materiálu jsou jen byliny – k nim např. patří řebříček Achillea ligustica, rmen Anthemis aetnensis, vratič Tanacetum siculum, starček Senecio aetnensis a šťovík Rumex aetnensis. Mezi travami jsou velmi typické vytrvalé trsnaté druhy, např. plané žito Secale strictum, kostřava Festuca circummediterannea, lipnice Poa variegata subsp. aetnensis a bojínek Phleum ambiguum. V trávnících jsou četné polštářové byliny, např. rožec Cerastium tomentosum var. aetnaeum, hvozdíček Petrorhagia gasparrinii, mydlice Saponaria sicula i silenka Silene italica subsp. sicula, místy roste i pichlavá pupava Carlina nebrodensis, ale i ve střední Evropě dobře známé hvězdnicovité radyk sítinovitý (Chondrilla juncea) a hořčík jestřábníkovitý (Picris hieracioides).
Relativně snadná přístupnost činí z Etny jeden z prvořadých turistických cílů – kde jinde by se návštěvník mohl seznámit s všemožnými vulkanickými jevy v přímém přenosu? Proto byla v roce 2013 zapsána na seznam světového dědictví pod patronací UNESCO. Nutnost regulace návštěvníků si v roce 1987 vyžádala i vyhlášení národního parku: zaujímá plochu 581 km2. Ve výšce těsně pod 2000 m téměř kolem celé sopky probíhá turistická trasa, na níž je několik horských chat. Ovšem ani využití této infrastrukutry není úplně jednoduché – sama sopka aktivitou také stále hýří. V roce 2002 bylo prakticky úplně zničeno turistické vybavení v nejvyšších částech. Zájem návštěvníků si však žádal obnovu mnohých zařízení. Takže dnes lze vyjet po silnicích zhruba do 2000 m, dalších 500 výškových metrů jezdí opět lanovka a ještě výše se lze vyškrábat pěšky nebo vyjet terénními vozidly. Do nejvyšších poloh lze vystoupit – z bezpečnostních důvodů – jen s průvodcem. Ale nad vrstevnicí ve 2500 m už to stejně botanicky moc zajímavé není, tam už je jen neřízená skládka ze sopky…
A ještě noticka – o botanický průzkum Etny se na počátku 19. století velmi zasloužil Karel Bořivoj Presl, který odtud popsal nemálo nových druhů. Jeho Flora sicula náleží mezi zdejší základní botanická díla.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 26. 9. 2016.