Carl Theodor Hilsenberg se narodil dne 11. března 1802 v Erfurtu, zemřel dne 11. září 1824 na ostrově Sainte Marie u Madagaskaru (dnes nese tento ostrov název Nosy Boraha) na malárii. Byl to německý přírodovědec, který se zasloužil o přírodovědné poznání Madagaskaru a Maskarén. Spolupracoval s pražským sběratelem rostlin Franzem W. Sieberem, byl souputníkem i dalšího z Čech pocházejícího cestovatele Václava Bojera.
Jeho otec Caspar Hilsenberg byl erfurtským městským chirurgem, i kariéra jeho syna měla směřovat k tomuto oboru; navštěvoval tedy přednášky lékařské, ale i botanické. V roce 1819 odešel do Vídně, kde měl pokračovat ve studiu, ale pracoval i pro rakouské botaniky Leopolda Trattinnicka a Josepha A. Schultese. V roce 1820 se stal sekretářem cestovatele a svérázného podnikatele Franze W. Siebera, společně tehdy navštívili Mnichov, kde Sieber prodával Bavorské akademii věd své sbírky z cest. Pak ještě odjeli společně botanizovat do Tyrolska a Švýcarska.
V březnu 1821 se vydal stále ještě v Sieberových službách společně s Václavem Bojerem na Mauricius – cesta vedla z Prahy přes Vídeň a Marseille. Dostudovat měl po návratu na Sieberovy náklady. Připomeňme na tomto místě, že na jih Afriky a Maskarény už dříve vedla i cesta rakouských císařských zahradníků, v roce 1787 se zastavil na Mauriciu vídeňský dvorní zahradník Franz Boos. Tato cesta se však tenkrát samozřejmě odehrála v režii samotného císaře, putování Hilsenbergovo a Bojerovo bylo finančně jištěno daleko méně spolehlivě. A tak nejspíš i proto v květnu roku 1822 poslal oba Sieberovy cestovatele mauricijský guvernér Robert Townsend Farquhar na Madagaskar, aby prozkoumali tehdy ještě jen nedostatečně známé vnitrozemí ostrova – působili teď už vlastně v britských službách. V říjnu 1823 se Hilsenberg sice vrátil zpět na Mauricius, jenže zanedlouho opět odplul na Madagaskar. A tato cesta se mu stala osudnou – v srpnu 1824 tu onemocněl na malárii, zhruba po měsíci u břehů Madagaskaru zemřel, a to ve věku pouhých 22 let. Jeho pozůstalost byla odeslána do Anglie.
V botanických citacích se používá zkratka jeho jména ve tvaru HILS., obvykle je uváděn společně s Bojerem, v databázi IPNI je jeho jméno obsaženo ve 26 záznamech. V roce 1822 popsal jako první druh albatrosa Phoebetria fusca.
V. Bojer na jeho počest pojmenoval v roce 1837 rod Hilsenbergia (Malvaceae, dnes neakceptováno, přiřazeno k rodu Dombeya), v roce 1840 Tausch opět jméno Hilsenbergia použil u rodu z čeledi brutnákovitých (rovněž neakceptováno, dnes Bourreria). Jeho jménu dodnes vzdává poctu několik jmen druhových, patří k nimi například madagaskarský krutiplod Streptocarpus hilsenbergii.
