Ví se zcela bezpečně, že cestou k babičce trhala Červená karkulka květiny. O tomto faktu nás informuje už v Le Petit Chaperon rouge Perrault, ale nezatajují to ani Grimmové, věděl o tom i Erben. A také se ví, že na květiny Karkulku vlastně upozornil až vlk: „Karkulko, podívej se jen, jak krásně kvetou všude květiny, proč si jich nevšímáš?“ – stojí jasně u Erbena. Nebýt floristicky orientovaného vlka, Karkulku by jejich přítomnost v lese nejspíš vůbec nezaujala, až vlčí pobídka ji navnadila. A tak trhala a trhala. Prý to měla být kytička pro babičku, jen tak do vázičky na okrasu, říkají někteří autoři. Jenže co když to není vůbec pravda? Pokusme se zjistit, co tehdy vlastně Karkulka v lese trhala.
K otázce druhové determinace cévnatých rostlin z lesa nacházejícího se při cestě k domku Karkulčiny babičky, nepřináší většina autorů pohádek žádná podstatnější zjištění, z jejich vyprávění mnoho kloudného nepochytíme. V lese – snad prý dubina s roztroušenými lískami – toho může růst spousta. Navíc neznáme ani přesnější geografickou oblast této události, dubový les může vypadat v jednotlivých částech Evropy různě. Přesto jednu pozoruhodnou stopu máme, naštěstí se nám totiž dochovalo vyprávění o Červené karkulce i od jistého Ludwiga Bechsteina (1801–60):
„Ihr seid gewiss ein Doktor, werter grauer Herr?“ fragte Rotkäppchen. „Weil Ihr die Heilkräuter kennt. Da könntet Ihr mir ja ein Heilkraut für meine kranke Großmutter zeigen!“
„Du bist ein ebenso gutes als kluges Kind!“ lobte der Wolf. „Ei, freilich bin ich ein Doktor und kenne alle Kräuter, siehst du! Hier steht gleich eins, der Wolfsbast, dort im Schatten wachsen die Wolfsbeeren, und hier am sonnigen Rain blüht die Wolfsmilch, dort drüben findet man die Wolfswurz.“
„Heißen denn alle Kräuter nach dem Wolf?“ fragte Rotkäppchen.
„Die besten, nur die besten, mein liebes, frommes Kind!“ sprach der Wolf mit rechtem Hohn. Denn alle, die er genannt, waren Giftkräuter. Rotkäppchen aber wollte in ihrer Unschuld der Großmutter solche Kräuter als Heilkräuter pflücken und mitbringen, und der Wolf sagte:
„Lebewohl, mein gutes Rotkäppchen, ich habe mich gefreut, deine Bekanntschaft zu machen; ich habe Eile, muss eine alte schwache Kranke besuchen!“
(Ludwig Bechstein: Rotkäppchen)
Takže jak to bylo? Hodný pan doktor Wolf tedy vlastně děvčátku ukázal léčivé byliny pro nemocnou babičku! „Tady je zrovna jedna, Wolfsbast, tam ve stínu rostou Wolfsbeeren, tu na slunné mezi kvete Wolfsmilch a tam naproti Wolfswurz.“ Na Karkulčin dotaz, zda se všechny bylinky jmenují po vlcích, pan doktor Wolf prohlásil, že jen ty zaručeně nejlepší. Spisovatel Bechstein hned k tomuto výroku vcelku nepatřičně dodal, že všechny jmenované rostliny byly jedovaté. Chci-li někoho sežrat, pane Bechsteine, nemusím ho předtím ještě trávit! Nepleťte si vlka s jedovatým hadem! Jistě, po vlcích nazvané rostliny jsou většinou jedovaté. Nicméně všechny jedy také léčí, záleží jen na tom, kdo a jak je nemocnému dává. Onen Wolfsbast byl nejspíš lýkovec jedovatý (Daphne mezereum), kterému se kdysi i u nás říkávalo vlčí lýko. Wolfsbeere je zas určitě rulík zlomocný (Atropa bella-donna). Slovem Wolfsmilch Němci označují pryšce (Euphorbia). Tento má růst na slunné mezi, tam se často objevuje třeba pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias). Ale z dobové literatury zase víme, že za nejjedovatější pryšec u nás byl označován jakýsi druh Euphorbia latharis, s velmi záhadným synonymickým jménem Cataprucia minor a německým národním jménem Breitblättrige Wolfsmilch. Pak by se tedy mohlo jednat o pryšec plocholistý (Euphorbia platyphyllos). Anebo by to mohl být spíše jen dobový překlep a jednalo se jednoduše o pryšec skočcový, tedy Euphorbia lathyris? Není vůbec jednoduché přiřadit bylinám ze starých příběhů jejich dnešní jména. No a Wolfswurz je určitě oměj (Aconitum). Těžko říci který přesně, ale možná právě ten, kterému se u nás říkává dosud vlčí mor (Aconitum lycoctonum).
Všechny tyto rostliny jsou samozřejmě jedovaté, běžně se o nich v Bechsteinově době učívaly děti ve školách. Kantoři jim svá vyprávění o rostlinných jedech vylepšovali barvitými historkami o konkrétních otravách, musel to být pro děti skutečně ohromný zážitek, tyto drastické příběhy poslouchat. Pokud tedy Karkulka ony vlčí rostliny neznala, do školy zřejmě moc nechodila. Ono se vůbec zdá, že Bechsteinovo setkání Karkulky s vlkem je dost zvláštní příběh. Na jedné straně zanedbaná záškolačka, která nepozná ani pryšec, na druhé vzdělanec, či přinejmenším všemi mastmi mazaný bylinkář. Rozhodně bych řekl, že můžeme zapomenout na jakékoli Karkulčino následné kytičkované pseudoestétství – jistě nechtěla jen přinést babičce nějakou voňavou kytičku do vázičky! Těžko taky mohla natrhat květy lýkovce a oměje v jedné době. Spíš je tady rozhodující jasná Karkulčina žádost o léčbu babiččiny nemoci. Vždyť za dětskou snahou vyléčit babičku mohla být dokonce ukryta touha proniknout do celého tajemství přírody, stát se moudrou lékařkou, která pozná všechny divy světa a možná nakonec i pohne lidským osudem! V tom mohl být pro ni doktor Wolf jistě skvělým učitelem. Hmm… tak trochu dětská verze Fausta? Anebo spíš Pygmalion?
Říkejte si, co chcete, ale já tvrdím, že je škoda každého ztraceného vlčího chlupu. Proto pozor, milé Karkulky, na vzdělané vlky, třeba vás ani nechtějí sežrat! Nemusíte na ně přece hned volat myslivce! Kdo ví, jak to tehdy mohlo dopadnout, kdyby se hned k tomu nevolali nimrodi.
