Ostrov Palawan jakoby k Filipínám ani nepatřil. Vegetací a skladbou květeny spíše připomíná Borneo, taky je zde – oproti dalším filipínským ostrovům – neobyčejně prázdno: hustota osídlení činí jen asi 73 obyvatel na km2 (oproti 440 obyvatelům na km2 na hlavním ostrově Luzon).
Ostrov má tvar nudle dlouhé 425 km a široké v průměru 40 km, přitom je značně hornatý: nejvyšší bod Mt. Mantalingajan dosahuje nadmořské výšky 2085 m, celá řada dalších vrcholů dosahuje aspoň tisícovku. Taky má neuvěřitelně složitou a pestrou geologickou stavbu.
Asi v polovině délky ostrova se na západním pobřeží nachází jedno z nejzajímavějších a nejpůsobivějších míst. Klima je zde tropické, s průměrnou roční teplotou 29 °C, střídá se zde sušší období, které trvá od ledna do června, ve zbytku roku je vlhčeji. Roční úhrn srážek je 1150 mm. Přírodní síly si zde vyhrály obzvláště vypečeným způsobem. Masiv hory Mt. Saint Paul je vyzvednutá kostka oligocenních až miocenních vápenců asi 11 km dlouhá a 3–5 km široká, dosahuje nadmořské výšky 1027 m. Vápence prodělaly ve vlhkém tropickém klimatu intenzivní krasovění. Najdeme zde celou škálu krasových jevů: mogoty (izolované vápencové homole), na povrchu podélné škrapy, dále propasti, jeskyně, ponory a vyvěračky.
V roce 1999 zde byl vyhlášen národní park, který má nyní rozlohu 222 km2, v témže roce se stal součástí sítě biosférických rezervací UNESCO. Od roku 2012 je rovněž zapsán na seznam lokalit Ramsarské konvence. Také byl zařazen do sedmičky nových divů světa přírody.
Ústředním fenoménem parku je řeka Cabayugan. Ta na svém horním toku vytváří úrodnou, zemědělsky intenzivně využívanou kotlinu, načež se ztrácí v puklinách masivu, aby se po 8,2 km znovu vynořila. Vytéká z otevřené jeskyně na úpatí kolmého skaliska, aby hned asi po 150 m dosáhla moře. Z celkové délky toku v podzemí lze 4,3 km projet na lodičce, běžně se jezdí asi polovina téhle trasy. Plavba je to vskutku nádherná, mezi bizarními stalagmity a stalaktity a s množstvím netopýrů nad hlavou. V prudkém svahu nad ponorem řeky Cabayugan se nachází otevřená propast Daylight Hole s ústím asi 60 m vysokým a 100 m širokým, na jejím dně protéká jedno z ramen podzemní řeky.
Rostlinný kryt území je velmi pestrý. Velmi strmé vápencové svahy masivu nikdy neumožňovaly intenzivnější lidský vliv, a jsou tedy minimálně ovlivněné. Ale i přístupnější polohy pokrývá druhově velmi bohatý tropický les. V něm rostou jako dominanty dvojkřídláčovité (Dipterocarpaceae), zejména Dipterocarpus gracilis a Dipterocarpus grandiflorus, dále Intsia bijuga (Fabaceae), Alstonia scholaris (Apocynaceae), Dracontomelon dao (Anacardiaceae), Koordersiodendron pinnatum (Anacardiaceae), Pterospermum niveum (Malvaceae), objevuje se i fylogeneticky primitivní dřevina Gnetum gnemon (Gnetaceae). Podrost je obvykle obtížně průchodný, hlavní překážkou jsou ostnité liánovité palmy z rodu Calamus a bambusy.
Na přistíněných kolmých skalách rostou endemické begónie: byly odtud nedávno popsány tři druhy: Begonia hughesii, Begonia tagbanua a Begonia taraw. Z kolmých skal masivu byl také nedávno popsán úzce endemický Cycas saxatilis.
Pobřeží místy lemují i písečné pláže, pro něž je typická povijnice Ipomoea pes-caprae subsp. brasiliensis (Convolvulaceae). V jejich zázemí najdeme keře, zejména Pandanus odorifer (Pandanaceae), Morinda citrifolia (Rubiaceae), Scaevola taccada (Goodeniaceae), Premna serratifolia (Lamiaceae) a Tournefortia argentea (Heliotropiaceae).
Mezi vyššími stromy jsou např. Barringtonia asiatica (Lecythidaceae), Calophyllum inophyllum (Calophyllaceae), Heritiera littoralis (Malvaceae) a Pongamia pinnata (Fabaceae), běžným druhem bylinného podrostu je Crinum asiaticum (Amaryllidaceae). Nad tím vším samozřejmě vládne všudypřítomná kokosová palma (Cocos nucifera).
Kupodivu zde najdeme také mimořádně zachované porosty mangrove. Říčka Sabang před ústím do moře, kde je už ovlivňována přílivovou vodou a má tedy brakický charakter, je lemována porosty kořenovníků (Rhizophora mucronata i Rhizophora apiculata) vysokými kolem 30 m. Kořenovníky okrajově doplňují také Sonneratia alba (Lythraceae), Bruguiera gymnorhiza (Rhizophoraceae), Xylocarpus granatum (Meliaceae), Excoecaria agallocha (Euphorbiaceae) a Nypa fruticans (Arecaceae).
Fauna parku je také pestrá. Z mnoha ptačích obyvatel lze jmenovat papoušky mady modrotemenné (Tanygnathus lucionensis), zoborožce Anthracoceros marchei a orly bělobřiché (Haliaeëtus leucogaster). Hojní jsou varani (Varanus salvator) i užovkovití hadi bojgy stromové (Boiga dendrophila), kteří umí šplhat vysoko do korun. Ze savců zde žije např. prase Sus ahoenobarbus a cibetkovitá šelma binturong (Arctictis binturong), jediným zdejším primátem je makak jávský (Macaca fascicularis subsp. philippinensis). Na odlehlé písečné pláže připlouvají klást vajíčka mořské želvy kareta pravá (Eretmochelys imbricata) a kareta obrovská (Chelonia mydas).
Národní park se v posledních letech stal docela slušnou turistickou atrakcí. Lidé dnes přijíždějí po relativně dobré silničce do malé osady Sabang na pobřeží, kde se nalodí na bangku (typický filipínský vahadlový člun) a po asi pětadvacetiminutové plavbě dosáhnou ústí řeky Cabayugan. Tam přesednou na jiný člun a vydají se na přibližně hodinovou plavbu po filipínské Punkvě. V Sabangu mají ještě možnost absolvovat další atrakce – plavbu lodičkou po říčce Sabang, která protéká porosty mangrove člověkem minimálně dotčenými, případně projet se po zip-line nad pobřežím. Další části národního parku jsou dosti obtížně přístupné a jen velmi zřídka navštěvované. V Sabangu a okolí jsou dnes ucházející ubytovací možnosti, ale lze sem asi za 1,5 hodiny dojet z hlavního města Palawanu Puerto Princessa, které je zase snadno letecky dostupné z různých míst Filipín. Díky tomu, že zdejší území administrativně přísluší tomuto městu, je jeho jméno i v názvu parku.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 5. a 8. 2. 2020.