Miloš Seifert se narodil dne 3. ledna 1887 v Sušici, zemřel 3. prosince 1941 v Bechyni. Povoláním učitel, avšak v této rubrice je vzpomínán především jako zakladatel československého woodcrafterského hnutí.
Základní školní docházku absolvoval v rodné Sušici, gymnázium vystudoval v Praze, kde pokračoval i v dalším studiu – získal aprobaci pro výuku přírodopisu na středních školách. Od roku 1911 vyučoval přírodovědu na berounském gymnáziu, zde založil svou první skautskou družinu. V roce 1919 odešel učit na reálné gymnázium do slovenského Dolného Kubína. Ve své vychovatelské činnosti byl inspirován tvorbou amerického spisovatele Ernesta Thompsona Setona. Podílel se na vytvoření Ligy lesní moudrosti – Woodcraftu, stal se jejím prvním náčelníkem.
Cílem Ligy bylo přivést do přírody mladou generaci a vychovávat mládež v souladu se zákonitostmi přírody. Seifertova příručka Přírodou a životem k čistému lidství z roku 1920 je stále (a v posledních dvou desetiletích snad stále více) jakousi tribunovou sútrou českých skautů. Nutno však podotknout, že některé pasáže z této knihy musíme dnes hodnotit jako problematické, a to dokonce i z botanického hlediska:
Rostlinstvo činí z naší země ráj. Máme ve své moci vysázeti pusté a holé stráně lesy, v údolích založiti zahrady, kdo nám v tom může zabrániti? (…) Junáci, zde velký úkol pro vás! Kde je pustina, vysazujte! (…) Vrba uchytí se všude, kde je vlhko, řízky znamenitě se rozmnožují i topoly, prý i cizokrajná škumpa. (…) A akklimatisujte rostliny! Mnoho krásných našich květin je na vymření. Je to v hájích středočeských řada vstavačů, jako je střevíčník, tořič muchonosný, z liliovitých kandík, modřenec, z trav známý kavýl atd. Můžeme je zachrániti. Přijdeme-li na ně, nesbíráme je do herbáře, ale stanovisko jejich si zapíšeme a pokusíme se je odnoží nebo semeny šířit po celé české vlasti.
Co krásných rostlin by mohlo u nás růsti. Vzpomeňme na Agave ve Středozemí a v Apeninách. I naše vlast přijala mnohé rostliny za své a rozšířily se tu na úkor našich druhů, tak americký vodní mor vytlačil památnou parožnatku v labských ramenech, puškvorec roste dnes všude u vod, ač je to asijská rostlina, kolem tratí rozšířil se heřmánek cizí, v stinných hájích americká netýkavka malokvětá vydobyla si svůj nový domov, třebaže naše netýkavka obecná má velké, nádhernější květy, v horách lemuje dnes potůčky oranžová kejklířka atd. Viděti, jak zde získávají půdu i mnohé krásné a užitečné rostliny a jak bychom mohli obohatiti svoji květenu.
Úkol rozsévače by junáku nejlépe ze všech slušel. Rozsévač, jenž dobře semeno ukládá v líhu země, je nejvyšší symbol junáka, jenž vždycky miluje rodnou hroudu a k ní se vrací a jenž jen dobro a krásu zanechává za sebou, co světlou svou stopu.
Seifertův pojem akklimatisace rostlin můžeme přeložit do současného jazyka jedině jako zavlékání nepůvodních druhů do krajiny. Je jistě skvělé, že Seifert ve výčtu znalostí a dovedností správného junáka už od útlého dětství kladl do popředí potřebu znalosti domácí květeny. Jenže již od jinošského věku měli být junáci schopni i „aklimatizovat cizí druhy“ v praxi.
Rozhodně nechceme tímto článkem jakkoli napadat dnešní junáky a skauty – takto by naše slova neměla být pochopena, vždyť výchova dětí v lásce k přírodě je určitě záslužná. Nicméně na tento historický pohled na možnost – ba až jakousi etickou povinnost – vysazovat nepůvodní druhy rostlin do krajiny, který stál u kolébky skautského hnutí, je nutno upozornit a jednoznačně ho odmítnout jako překonaný, ba přímo samotné přírodě škodlivý.
