František Jan Vavák se narodil dne 26. října 1741 ve středočeských Milčicích, zde také dne 15. listopadu 1816 zemřel. Byl to milčický rychtář, písmák a kronikář. Ve svých rukopisných Pamětech zanechal několik zajímavých dobových postřehů nejen o polních plodinách, ale dokonce i o rostlinstvu planém.
Vzdělání Františka Vaváka bylo jen to nejzákladnější, do školy chodil snad jen v zimě roku 1748, potom ještě pár týdnů v roce 1750 – číst a psát se naučil od rodičů. Většinu dalších znalostí a dovedností získal usilovným samostudiem. Dochované soupisy knih, se kterými se ve svém životě seznámil, jsou skvělým dokladem šíře jeho zájmů; na tomto místě bude dobré zdůraznit, že v nich nechybějí ani obě česká vydání Matthilova Bylináře z let 1562 a 1596. Téměř celý svůj život prožil v rodných Milčicích, kde byl rychtářem.
Jeho zásadním dílem jsou rukopisné Paměti, které vycházely tiskem pod názvem Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770–1816 v letech 1907 až 1938. Právě v nich velmi osobitě – možná až trochu selsky naivně, ale snad právě proto často až obdivuhodně detailně – komentoval poměry na přelomu 18. a 19. století. Najdeme v nich mimo jiné řadu dosud málo známých údajů o tehdejších zemědělských plodinách nebo o změnách v obhospodařování polností, ba dokonce v nich objevíme naprosto jedinečný historický soupis rostlin z vrchu Oškobrh u Poděbrad. Zaznamenáme však také plodinu, kterou bychom v současnosti zařadili spíše do kategorie rostlin mytických. Nejzajímavější pasáže přinášíme níže.
1770
Dne 16. června, v sobotu po Božím těle, prohlášen jest patent neb nařízení o přestání pastvy hovězího dobytka, jehožto slyšení měli jsme dřív poručeno do zámku se sejíti. Jest pak toho patentu neb vyrčení tento nejpodstatnějších věcí výtah:
(…)
IV. Všecky ostatní obce (tj. pastviny), kteréž jaké město, vesnice, dvůr neb kdokoliv má, mimo ty vynechané průhony a páše, mají užívané býti skrze orbu a obilní setí; kde by pak se pole vzdělávat nemohla, tak aby byly luka, lesy, vinice, chmelnice atd. a jiné jakékoliv lepší výnos dávající vymyšlenosti, toliko jen aby se nepáslo. Bylo-li by pak kde na takových obcích jaké trní, hloží, roští a jiné neužitečné porostliny, to se má svobodně od každého, bez nejmenšího ohlášení se u vrchnosti neb u myslivosti vyklučiti a z kořene vyvrátiti.
___________________
1771
Co dím o tom prv zde nikdy nevídaném pokrmu, jenž zemská jablka slove, – Němci jmenují Erdapfel, to jest zemská jablka, ale skoro každý jmenuje po německu než po česku a porušivše pravé slovo Erdapfel, říkají erdteple, – ten pokrm a dar Boží, ačkoliv dobrý, chutný a zdravý, prve v veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli pravíce, že jest svinská strava. Dostalo se ale nyní těm, kteří to činili, že jsou žádali tím nasyceni býti. A ačkoliv tento rok zhusta je lidé sázeli a téměř v každé vsi a každý hospodář nějakou částku jich měl, a přece ony za 2 zl. strych v ten čas, když se klidily, placené byly. Když ta zemská jablka z jara sázeti se měla, dostali jsme do každé vsi z kanceláře poručení je sázeti, ano i výpis, jak se sázet mají, totiž že má býti k nim zem mělká, nepříliš bujná, a když se sázejí, má též pod nimi mělká zem zůstati, aby ona se mohla dobře rozkládati a dolů růsti, potom jako zelí okopati, neb čím lépe okopá a země nahrne, tím více jich sklidí. Po nich pak může se sít žito neb pšenice svobodně; kdo pak je sází do země zhnojené, zvlášť kde jest ovčí hnůj, tak smrdí a chuť pernou mají, že se nemohou jisti.
___________________
1779
Item dne 20. března, v sobotu před nedělí Smrtnou, pan vrchní poděbradský připamatoval všem rychtářům a lidem, pokudž kdo podle loňského nařízení stromoví nasázel, aby sobě pro peníze přišel. Bylo zajisté loni od naší nejmilostivější paní a královny k lepšímu a hojnějšímu sázení stromů vzbuzeno a připovězeno, kdo vsadí 100 stromů buď v zahradě aneb okolo pole a ty se ujmou, že dostane jeden souverain d’or aneb sufrin, to jest 12 zl. 40 kr., a kdo 60 stromů, ten půl sufrinu, a kdo 40, ten 2 zlaté. Protož to nařízení opětoval a těm, již by to učinili a skrz rychtáře dokázali, peníze hned že dostanou, přiřekl, ano též hned v neděli, 21. téhož, každý rychtář poznamenání, co kdo loni stromů vsadil a mnoho-li se jich ujalo, odvésti musil. To sázení stromů již dávno nařízeno a každý rok opětováno jest; nejprve ale nejvíc vrbové a morušové stromy sázeti poručeno bylo hned roku 1752 a tabulky na sloupích při vesnicích postavené byly, na nichž bylo napsáno, kdo by vrbové neb morušové stromy hubil, sekal a kazil, že trestán bude. Těch stromů sázení a zvelebování císař František 1. začátek učinil a chtěl tomu, aby se zde hedbáví dělalo a předlo a z něho pocházející rozličná roucha aby se zde hotovit mohla, tak aby Vlachům, Španělům a Francouzům tolik peněz za to se nedávalo. Protož i fabriky aneb dílny jak soukenné, tak hedbávné i lněné v Praze a jinde v zemi naší způsobil, v nichž se to dělalo. Když ale on léta 1765 dne 18. srpna umřel, taky ty fabriky pomalu tuchnouti počaly, až některé dokonce shnily, v Praze ale nějaká památka posavad jest. Že pak k tomu cíli vrbové a morušové stromy sázeti poručeno bylo, ta jest příčina, že oni hedbávní červi morušovým listím se živí a pakli není morušového, tehdy vrbové taky je při zdraví a životu zachová, jenže tolik hedbáví nenavlekou jako po morušovém.
___________________
1781
O myslivosti. Téhož také roku v měsíci říjnu jägerpartaj aneb řád myslivosti a zachovávání zvěři, což od Marie Teresie slavné paměti po smrti Františka císaře roku 1766. zrušeno bylo, zase nyní od Jeho Milosti císařské Josefa II. vyzdviženo а k předešlému způsobu přivedeno. Zvěř také každému zapovědína jest stříleti pod pokutou i trestem. Poněvadž pak nějaké zřetedlnější věci, když pominou aneb v nově nastanou, za některý rok bývají chutně slyšeny a pro nepamět od mnohých nebývají tak, jak se staly, praveny, protož aby někdo neřekl, že když jägerpartaj zrušena byla, kdo co chtěl, střílel, tuto o tom něco šířeji napíši…
– následuje obšírný komentář o poměrech v myslivosti před tereziánským zrušením „jägerpartaje“ i po něm. Text se netýká rostlin, proto jej vynecháváme, zájemcům o historii myslivosti jej však vřele doporučujeme k přečtení přímo v Pamětech.
___________________
1784
Že našich katolických mučedlníkův Božích, pravých, svatost a nevinnosti svědectví netoliko divy Boží, při jejich smrti stalé, ale i sami ti, již mučili, dávali a dávaji, jichž v knihách hustě psáno máme, také i jiné, bezdušné stvoření tolikéž až dosavad vysvědčuje: Mezi jinými onde i onde po zemi české důkazy jest strom, lípa stařičká, všecka již spodpíraná, u kostnice kláštera sedleckého, která až podnes listí své na způsob kápí řeholních cistercienských zrostlé vydává, tím svědčíc, že na ní mnoho kněží toho kláštera a řehole zvěšeno bylo a to od kacířů, vojáků Žižkovských, léta 1421.
– k tomu ještě poznámka:
Sedlecký farář Czeybek napsal do pamětní knihy farní roku 1819: „Na hřbitově za sochou sv. Jana Nep. stály dvě lípy, na jejichž větvích vyskytovaly se listy v podobě kápí. Já sám našel jsem na nich r. 1819 tři takové listy. Tato zvláštnost připisovala se tomu, že dal Žižka sedlecké řeholníky na stromech těch oběsiti.“ Ještě před 25–30 roky byly tam dvě veliké lípy, jedna však, jsouc silnými podpěrami podepřena, hrozila památné soše sv. Jana Nep. podražením i byla tudíž poražena. Druhá stojí dosud na hřbitově u vchodu. Nejsou to však již ony původní lípy z doby Žižkovy, ale spíše vnučky jejich.
___________________
1785
Vypsání slovutného vrchu Vozkobrhu.
Jednu míli od města Poděbrad k straně východní, nad samou silnicí, jež ze Slezska od Hradce Králova k Poděbradům a do Prahy vede, leží vrch Vozkobrh aneb Voškobrh. Podle starodávních rozprávek aneb posloupného od otců dětem povídání jméno to má od kněžny Libuše, kterážto léta Páně 710, když hrad Libec a město Libici založila a při stavení toho obého dvacet dní se zdržovala, na tento vrch vézti se dala. Když pak tam přijela a jej prohlížela a zas dolův jeti chtěla, vozka její jak vozem obracel, tehdy vůz zvrátil. Služebnice její (snad všech těch deset panen, jež s ní v Libici byly) zkřikly: „Vozka brk!“ to jest: „Vozka zvrátil“, od čehož ona prý Libuše tomu vrchu jméno dala Vozkabrk. Po letech potom říkali Vozkobrk, až i Voškobrh a tak až dosavad.
Pro mladé lidi lépe ještě to vyložím: To starodávní slovanské slovo „zbrk“ tak mnoho jest, jako nyní říkáme zvrh neb převrh, zvrátil, skácel atd. Odtud snad posavad také ono slovo pochází, které zvláště od žen slýcháváme, když praví dětem neb komu jinému: „Kýž se zbrknul!“, to jest: „Kýž se zvrátil!“
Někteří myslili, že od nějakého Vaška jméno má, kterýž prý tu někdy způsobem loupežnickým se zdržoval a lidi po silnici jedoucí a jdoucí loupil, a protož od něho Vaškohrb, to jest Vaškův hrb jej jmenují. Ale nedůvodně, nebo předně nikde v kronikách ani v pamětech starých toho nenacházíme; za druhé, když staré knihy zámku poděbradského kdy jsem četl a zmínku nějakou o tom vrchu napadl, tehdy i před 250 lety jmenovali jej jako nyní Voškobrh, ano v jedné knize jsem napadl psáno Vozkobrh.
Vrch ten na dél táhne se od východu k západu. Dlouhý býti může 16 honův a při tom západním konci dělí se na dvě homole, jedna od druhé může býti 8 honův. První homole jest menší a leží k straně polední k Libici, má v sobě lom bílého kamene měkkého a na nejvyšším místě ††† jako horu Kalvarie. Na té homoli, jež velmi jest do povětří zvýšena a celodennímu slunci vystavena, mnohdykrát zázvor nalezen byl. Svědek toho, jeden ovčák, jenž ho také nalezl, roku 1783 umřel, i jiní mnozí. Pod tu homoli a celou její délku docházejí role orná ze vsi Opolan. Stalo se pak, že roku 1771 a 1772, když ta vlhká léta byla k podivnému dosavad spatření převeliké tíže a okršlky země z toho vrchu na ta role i s velikými stromy dolů se svezlo a veliké díly těch rolí zařitilo a to vždycky v noci když se dálo, ukrutné zvučení v okolních vesnicích slyšeli bylo, že lidé strachem z loží vstávali.
Druhý díl, к straně půlnoční ležící, jest mnohem větší, prostranější, širší a delší. Na špici jeho k západu nad silnicí jest kostelík dosti hrubý sv. Petra a Pavla, roku 1730 čistě obnovený, kdežto valní pout na ten den bývala a procesí z Poděbrad slavné pontificaliter sem přicházívalo. Blíž od kostela jest studánka čisté, studené a zdravé vody, též hromady rumu, cihel a jámy všeliké, jak tu někdy dosti obšírné stavení bývalo. Odtud též začíná se les lískový a jasanový a táhne se na dél k východu, přikrývaje celou také stráň až dolů. Na čtyři hony od kostela k východu jest ten vrch holý a plac na něm do okrouhlosti, mohu říci, za 3 kopy záhonů roli, jakož pak, že se tam velikým valem obehnané, jako by někdy vojenské ležení bylo, na šíři na dél dva hony; uprostřed toho je jáma neb kal, (slove Libuše), jenž vždycky vodu drží a dobytkům tu se pasoucím velmi slouží.
V celé délce toho dílu lom krásného bílého kamene se nachází, tak že i nejkrásnější bílé dlažice z něho řeží, které zdaleka v kostele neb v pokojích jako alabastr se zdají. Ten kámen hned svrchu mezi stromovím se láme; když pak tři lokte dolův se vybere, přestává býti a jest samá bílá zem. Protož vždy jinde a jinde se lomí, v těch pak opuštěných lomích, jamách a zasutinách zase k podivení jiné mladé dříví jasanové, klenicové a lískové roste. Z té strany a konce, jenž k východu leží, jest nějaký kus lesa i lomu, jenž к chlumeckému zámku Kinských neb Vchyňských náleží, ostatně vše k Poděbradům patří. Hřebenem téhož vrchu na dél přes poděbradskou a chlumeckou půdu jest příkop veliký v rovné linii běžící, kterémuž od starodávna „brázda sv. Prokopa“ říkají, a jest tu rovně stará tradicí, že prý sv. Prokop na tom vrše ďábly, když ho pokoušeli, chytil a s nimi oral.
Darové zevnitřní téhož vrchu:
I. Každého roku z jara, hned března měsíce, obyčej tam mají myslivci choditi na ptáky, sluky řečené, jichž tu mnoho přilétá jakožto na místo vysoko pod oblohou čnějící. Dubna a máje měsíce takový hlahol, pískot a jekot ptačí všelikých pokolení, které taky ani v jiných lesích k vidění nejsou, jest tu k slyšení, že každý člověk tak na sluchu obražen jsa veliké potěšení a libost z toho mívá.
II. Bylin rozličných, známých i neznámých, počnouc od fialy takové jest tu množství, že jak tou krásou zrak, tak vůní čich se tu obráží a těší. Neví zajisté člověk, co dřív viděti, k čemu spíš voněti a co snáz poslouchati má. Byliny, které já toliko znám a zde jsem je viděl, přes 60 pokolení mohl bych jich vyčisti Na místech slunných obzvláště eleboru, bedrníku, jenž co prst tlustý kořen má, a vlašské mateřídoušky, centum grana, lappa, pupava, pulegium; v místech stinných aristochia, veronica, item obzvláštní scabiosa, též výborné abissinthum, jablečník, hojně jest k nalezení. Ano i takové byliny zde jsou, za jakéž lékaři naši Vlachům, Španělům a Francouzům peníze dávají, v zemi pak je majíce liknují sobě je hledati. Příklad toho:
Četl jsem kdesi, že roku 1562 císař Ferdinand I. když byl u Poděbrad na honbě zvěři, jeho životní lékař, Rhibera řečený, rozený Španěl, v jednom místě na horách 7 mil od Prahy našel takové množství byliny scurzonera, že jí mohli s fasuňk nabrati, kterážto bylina vždy až potud ze Španěl do Čech se dodávala. Že pak na poděbradském panství a 7 mil od Prahy žádné hory nejsou, jediné tento vrch Voškobrh a jest právě 7 mil od Prahy, protož jinde jí nalézti nemohl, jediné na tomto vrchu. Ó by pilnost naši lékaři přičinili, našli by zde v zemi naší všech bylin důstatek, že by jich nebylo potřebí z ciziny přivážeti a byly pro nás Čechy mnohem užitečnější, nežli ty horké z poledních a východních zemí. Každý rok ovšem z jara mnozí felčaři a zvláště mnoho bab na ten vrch chodí, byliny tu hledajíce.
Oznámil mně onen starý ovčák, Novotný příjmím, kterýž tu přes 46 let byl, že před 30 lety nějaký doktor z Prahy každoročně na ten vrch jezdíval a maje hrnce a truhličky s sebou, byliny i s prstí vykopával a do Prahy vozíval. On také že mu musil to místo okázati, kde ten zázvor nalezl, kdežto doktor široce tu oko oběžnost dal zkopati, ale nic nenašel.
Ona bylina scurzonera má býti nejmocnější lékařství pro uštknutí hadovo, neb tak praví, kdyby kořen její na hada položil, že zdřevění; pakli by mu ji do úst vstrčil, že hned zcepení. Od čehož Španělové i jméno jí dali scurzonera, neb oni hada svou řečí scurzo jmenují; protož my Čechové mohli bychom jí hadovec říkati.
O jiných bylinách, které já neznám, aniž kdo jiný okolo bydlící a kterých velké množství tu se nachází, musím mlčeti, kromě o jahodách dotknu, jichžto zde takové množství bývá, že z okolních vesnic sem sbírati chodí. A starodávní že od měsíce června počna od jahod až do měsíce listopadu na tom vrchu člověk kromě mouky samými bylinami a ovocem živ býti může. Nebo než jahody po minou, již jsou lískové ořechy; než ty pominou, již jsou tu ranná planá jablka a hrušky, potom maliny, item všeliké třešně od června až přes srpen trvající, pak tvrdé ovoce až do listopadu.
Dříví a stromoví rozličné mého vlastního spatření vynachází se zde 24 pokolení, z kteréhožto každého pokolení stromu, byv já tu se panem Jiráskem zemoměřičem roku 1777 více než čtyři neděle, na jednu píď špalíček jsem řezal a takové do Prahy panu professorovi Hergetovi, geometrie učiteli a věcí přirozených slavnému vyhledavateli, jsme poslali. A jsou tyto:
1. Dub,
2. borovice,
3. lípa,
4. lykodra,
5. javor,
6. klenice,
7. vaz,
8. topol,
9. bříza,
10. osyka,
11. babyka,
12. jasan,
13. líska,
14. olše,
15. rokyta,
16. jíva,
17. jilem,
18 jabloň planá,
19. hruška planá;
20. loh,
21. brslen,
22. svída,
23. krušina,
24. trn třešně.
Tyto [č. 20 až 24.] ačkoliv jinde malé, zde ale tlusté se nacházejí. – [V poznámce: Později k tomu připsáno: Roku 1795 byvši já zas na tom vrchu, vyhledal jsem tam 45 druhů dříví, což v tomto spisu jsem položil…. Roku 1813 50 druhů dříví jest tam.] –
Jiných mnohých menších stromových pokolení, která se tu nacházejí a která taky žádný jmenovati neumí, do počtu nekladu. Jedle, buk a smrk, ty zde nejsou.
Nejkrásnější dříví zde jest jasanové, z něhož latě velmi dlouhé a tak pevné jsou, že krom ohně přes 100 i více let vydržeti mohou, neb jich červ nezžírá. Tak zdařile a hustě tu roste, že skrz něj nelze projiti. Lískového dříví též velké množství tu se nachází, na němžto časem tak mnoho ořechů bývá, že lid z daleka sem chodí a tu je sbírá. К dokázání toho stalo se roku 1755, že pan hejtman poděbradský, Hynek Oppelt, vida zde ořechů takové množství, dal je pěti robotníkům hlídali a potom též robotou je třásti a sbírali a uklidil jich 36 strychů, z nichž 8 strychů sem tam rozdal a pro sebe nechal a 28 strychů jich po 12 zl. prodal. Mimo to jak ti hlídačové tak jiní přibíhačové dost mnoho jich roznesli.
Některé třešňové, jabloňové a hruškové stromy tak dobré, chutné a veliké ovoce nesou, že arci žádný nemůže ním povrci, nýbrž jako zahradové ovoce vděčně pojísti. Žádný pak nemysli, že by tu ovocný strom jeden od druhého kdo ví kde stál, ale místem samé hruškoví a jabloňoví, místem samé třešňoví a místem samé lískoví tak hustě jako jiné lesní stromy se tu spatřují. Ušatý dobytek znamenitou pastvu od srpna až do prosince zde mívá a maso jeho obzvláštní chuti bývá.
Od zvěři nízké tito se tu u velikém množství nacházejí: Zajíci, veverky, tchořové, kuny, divoké kočky, kolčavy, chramostejlové, křečkové, syslové, ježkové atd. a před nemnohými lety mnoho lišek a jezevcův tu bývalo, jakž přehustá doupata jejich podnes dokazují. Od ptactva mimo všechny jiné, ve všech téměř lesích bývalé ptáky mnoho se tu drží divokých holubův a divokých hrdliček.
A ať již vždy konec činím, ještě to přidali míním:
Kdo na ten vrch přijde v létě, tak se v myšleních zaplete,
nevěda, co má poslouchat anebo nač po zemi koukat.
Stromy, byliny a kvítí an se před ním všudy chvítí,
rozličných jmen pokolení jest tu Božího stvoření.
Kdo to umí povážiti, musí se až podiviti,
Stvořiteli chválu vzdáti a tak se zas dolův bráti.
Potomkové, zvlášť mé děti, mám to za hodné paměti,
bude-li tam z vás kdo někdy, vzpomeňtež i na mne tehdy.
Rozličné povídačky a bajky, které staré babičky u kamen povídávají a o tom vrchu víc než o nějakém křesťanském mravu malé děti vyučují, abych vždy mlčením nepominul, aspoň krátce odbudu:
I. Libuše, kněžna česká, měla prý z hradu libického na tento vrch pavlače aneb chodbu dřevěnou. Mnozí staří sedláci z Libice a ze vsi Odřepes vyorávali prý znamení od sloupu, kudy ta chodba stála.
II. V tom vrchu vojáci prý jacísi skryti jsou, rovně co v blanickém. Rozliční lidé, když okolo v noci šli, viděli prý státi jednoho jako na vartě a někdy ten voják viděn byl k vrchu jeti a tu se ztratil; někdy opět mnoho pospolu.
III. Mezi Cidlinou a Mrlinou, řekami, nepřátelé jacísi, již od půlnoci do Čech přijdou, zahynou a poslední porážku vezmou. Dle čehož někteří na tom stojí, že to pruský král býti a tu blíž toho vrchu Voškobrhu mezi těmi řekami poslední boj vykonati má. Cidlina zajisté pod Libici, Mrlina pak u Nymburka od sebe na dobré půl druhé míle české do Labe vpadají.
___________________
1795
Pamět obzláštní: Dne 28. máje byv já u vsi Volfsberku a Heřmanic na komisi vyzrnování tamních některých nedávno od panských lad a pastvišť lidem darovaných polí, pro radost svou vystoupil sem na ten slovutný a vzácný vrch Voškobrh, jenž tu hned nad těmi oběma vesnicemi slávu svou (více pak slávu Stvořitele) zjevuje, – a tu při kostele tamním sv. Petra a Pavla (jenž roku 1736 v nově byl vystavený, roku pak 1786 obloupený a zpuštěný) s ním pokvíliv spatřil sem ještě také grunty starého tu někdy stojícího a farního kostela, jenž při stavení tohoto nového zbořen byl.
(…)
WrCh Wosskobrh, z tIěChto DřIJWI Les W sobIě Má:
A: angrešt.
B: babyka N (a), bez, borovice, brslen, bříza, buk.
С: 0
D: dřín, dub N.
E: 0.
F: 0.
G. jasan, jabloň, javor, jeřábek N.
H: habr N, hruška N.
J: jilem N, jíva.
K: kalina, klenice, klokoč, krušina.
L: Lerchenbaum aneb skřivánčí strom, lípa N, lykodra, líska, loh N
M: malina.
N: 0.
O: 0.
P: planá růže, ptačí zob.
Q: 0.
R: rokyta, rybíz.
S: smrk, slívka, střemcha, svíd, šípek.
T: topol, trn, třešně.
V: 0.
W: wolše N, wosika, waz N, wišně, wrba.
X: 0.
Y: 0.
Z: zimolez; všech 45.
(a) N = znamení, kterého dříví nejvíce tam jest.
___________________
1795
Dne 27. září, v neděli 18. po sv. Duchu, syn můj Ivan Vavák, vyučiv se umění zahradnickému, fraišprech neb svobodné vyřknutí a tovaryšské jméno obdržel v Poděbradech od svého pana učitele Václava Leubnera, tamního zahradníka u přítomnosti p. p. zahradníků chlumeckého, oborského z téhož panství, rožďalovského, křineckého a ronovského – a všech hostí při 2 tabulích bylo 35 osob. Pán Bůh račiž jej Duchem svým svátým říditi, aby s dosáhnutím listu cti a vyučenosti dosáhl umění pravé víry, lásky a pobožnosti! Téhož obdržel taky druhý učedlník, František, syn zahradníka bečváreckého.
___________________
1804
Ostatní krátké vypsáni J. M. císaře a krále našeho Františka II. bydlení v Praze a v zemi české.
(…)
29. září prohlídl kasárny na Oujezdě a císařskou bylinářskou zahradu (vůbec Botaniku) na Smíchově, kdež i můj syn Ivan Vavák tovaryšem jsoucí jej viděl.
___________________
1805
Item v posledních dubna dnech prošel cirkulář po zámcích a městech, v němžto se vesnickému i jinému potřebnému lidu oznamovala pomoc k chlebu a sytosti a to taková: Pýře polní kořenů mnoho ze země vyhrabati, takové čistě ve vodě vyprati, pak na drobnou řezanku zřezati a dobře usušiti, potom jako jiné obilí na mlýně semlíti a z té mouky buďto samé chléb péci, aneb do jiné mouky takovou přidávati, a tak činícím to že se znamenité přispoření v obilní mouce a vaření stane.
Z toho jest znáti lidskou aneb politickou pomoc, nakrásně že jest nyní tak slavně (jakž praví) vyjasněna: Toho, kdo dává i zachovává zrno a všecko, nechce ani nevelí prosit, – a sama dává radu k tomu, čeho ani svině nežerou a což, kdekoliv roste, i seté zrno i stromy i byliny, kvítí i všelikou trávu hubí a kazí.
V zámcích, městech, kde to čtli a psali,
tomu se všude s pohnutkou smáli.
___________________
1805
Na začátku máje prošel cirkulář neb krajský list a s ním semeno z matonohy a stoklasy v kornoutkách zavinuté s tím doložením, aby lidé to dvoje semeno s jiným obilím nemleli a nejedli, že jsou nezdravé. Toť sice víme, že chléb s matonohou jedený člověka i hovado poráží a jako opilé činí. Pýř ale odvolána a dovolena jest. Stalo se 9. máje.
___________________
1806
Pod datum 8. máje vyšlo císařské nejvyšší nařízení, sice ve Vídni hned 7. března vydané, aby v příštím 1807. roku v celé zemi české tabáku sázení, tu kde až dosavad se sázel, přestalo a více žádný nikde aby ho nesázel. Každý přestupník, kdo by tabák jen třebas pro sebe sázel, dle toho tabáčního patentu trestán býti má.
___________________
1807
Dne 2. Juni, v úterý, jsem přijel a dne 7. toho, v neděli 3. po s. Duchu, sem odjel z Schlackewerthu zase přes Karlovy Vary, z nichžto sem se i napil i lázeň přijal; odtud přes Prahu dne 10. Juni šťasně domů přijel.
Z té schlackenwerthské zahrady přivezl sem 2 stromy v soudkách – slovou Pinus Cerbes a pocházejí z Číny v Asii – do zahrady císařské v Praze nejvyššímu panu purkrabí, kteréž mu byl můj syn Ivan Vavák poslal. Ty stromy ve zrostu stromu, větvích i listu podobné jsou borovici, ale ovoce má jakési sladké ořechy.
