Národní park Tikal se nachází 64 km od města Flores na severu Guatemaly v provincii El Petén. Je součástí biosférické rezervace Reserva de Biosfera Maya, která byla založena v roce 1990. Navazuje na obrovskou biosférickou rezervaci Calakmul v Mexiku a chráněnou oblast Río Bravo v Belize, jež dohromady tvoří rezervaci o rozloze přes dva miliony hektarů. Reserva de Biosfera Maya zahrnuje největší oblast tropického deštného pralesa v Guatemale a Střední Americe se širokou škálou nedotčených přírodních stanovišť.
Tikal patří k největším předkolumbovským stavebním památkám Střední Ameriky, je to impozantní mayské město. Mayové zde sídlili již 700 let př. n. l., důvodem byla hojnost pazourku, využívaného k výrobě klínů, oštěpů, hrotů šípů a nožů. V průběhu 200 let začali tikalští Mayové stavět kamenné obřadní stavby. Severní akropole se začala budovat kolem roku 200 př. n. l. a počátkem klasického období kolem roku 250 n. l. byl již Tikal významným obchodním centrem.
Tikalskou královskou dynastii založil král Yax Ehb´ Xooc kolem roku 230. V 6. století mělo město 100 tisíc obyvatel. V roce 562 jej však dobyl král Yajaw Te´ K´inich II. (Pán vod) z Caracolu (v dnešním Belize). Kolem roku 700 nastoupil na trůn král Jasaw Chan K´awiil I. (zvaný Ah Cacao nebo Měsíc Dvojitý Hřeben), který obnovil mocenskou sílu Tikalu. Ten postavil většinu staveb na Velkém náměstí (Gran Plaza) a sám je pohřben pod Chrámem I (Templo I). Současná podoba Tikalu odpovídá právě stavu z doby vlády krále Ah Cacao. Starší stavby jsou pod nimi a nové se již nebudovaly. O sto let později došlo k tajemnému kolapsu nížinných mayských civilizací.
Národní park Tikal však není jen archeologickým skvostem se stovkami chrámů, pyramid a stél, ochraňuje i řadu velmi cenných přírodních biotopů. Zahrnuje 57 583 ha mokřadů, savan, tropických listnatých a palmových lesů. Odlišné ekosystémy skrývají široké spektrum středoamerické fauny a flóry. Pět kočkovitých šelem, včetně jaguára a pumy, několik druhů opic, mravenečníky a více než 300 druhů ptáků patří mezi pozoruhodné volně žijící živočichy. Roste tu přes 200 druhů stromů a více než 2000 taxonů vyšších rostlin. Z floristického hlediska patří celá oblast ke Středoamerické provincii.
V nadmořské výšce nad 300 metrů, kde některým stromům v období sucha opadávají listy, se setkáváme s druhy Brosimum alicastrum (Moraceae), Melicoccus oliviformis (Sapindaceae), Aspidosperma megalocarpon (Apocynaceae), Bucida buceras (Combretaceae), Lonchocarpus castilloi (Fabaceae). V hornatějších částech může docházet k erozi půdy. Na odlesněných částech pak vznikají suché savany s velmi hustým porostem trnitých keřů.
V hlubokých a těžkých půdách zůstává v závislosti na deštích vegetace více či méně zaplavena, což je zásadní pro vegetační složení. V některých částech lesa se nacházejí nižší druhy, kde dominuje Haematoxylum campechianum (Fabaceae), jinde zase vyšší druhy jako Bucida buceras a Lonchocarpus guatemalensis (Fabaceae). Výška obvykle nepřesahuje 11 metrů.
Vegetace Tikalu zahrnuje velké množství užitečných druhů stromů, které už v dávných dobách využívali Mayové ke svému prospěchu, zbytky některých byly nalezeny i při vykopávkách. V okolí chrámů a paláců se tak stále objevují například Ceiba pentandra (Malvaceae), Manilkara zapota (Sapotaceae), Swietenia macrophylla, Cedrela odorata (Meliaceae), Tabebuia rosea (Bignoniaceae), Brosimum alicastrum (Moraceae), Platymiscium dimorphandrum (Fabaceae). Najdeme zde samozřejmě i četné další pozoruhodné druhy, třeba Calophyllum brasiliense (Clusiaceae), Cecropia peltata (Urticaceae), Cupania belizensis (Sapindaceae), Tabernaemontana donnell-smithii (Apocynaceae), Cryosophila stauracantha (Arecaceae), Pimenta dioica (Myrtaceae), Alvaradoa amorphoides (Simaroubaceae).
Pokusme se alespoň stručně naznačit, k jakým účelům rostliny Mayům sloužily. Fíkovníky Ficus cotinifolia a Ficus yucatanensis poskytovaly papír, z druhu Agave angustifolia se vyráběl textil a lana, z palmy Sabal mauritiiformis se pletly koše. Kreveň Haematoxylum campechianum a oreláník Bixa orellana byly zdrojem kvalitního barviva, v kosmetice nacházela uplatnění i podeňka Tradescantia spathacea. Do jídelníčku patřily různé tykve Cucurbita spp., i nám známé rajče (Solanum lycopersicum), kakaovník (Theobroma cacao), předkové dnešní kukuřice (Zea mays), fazolu (Phaseolus vulgaris), i papriky (Capsicum spp). Lahůdkou byly plody stromu Manilkara zapota.
Velkou roli v životě Mayů měl monumentální strom Ceiba pentandra, který pokládali za posvátný. Při rituálech se vyráběl omamný nápoj z kůry bobovitých dřevin Piscidia piscipula nebo Lonchocarpus longistylus. Používal se též tabák (Nicotiana tabacum) na kouření, často s příměsí bylinek, anebo lysohlávky (Psilocybe spp.). Mayskou rituální rostlinou byl i leknín Nymphaea ampla, roli kadidla plnila pryskyřice stromu Protium copal, k rituální balzamaci se používala dřevina Pimenta dioica (u nás známe plody této dřeviny jako tzv. nové koření). Duté postranní větve kopřivovité dřeviny Cecropia peltata používali při slavnostech údajně jako trubkovité hudební nástroje. Nádobu vhodnou pro tekutiny poskytoval zase plod kujety hruboplodé (Crescentia cujete). Dobrým lepidlem byla pryskyřice borovice karibské (Pinus caribaea). Dnes obecně dobře známého mahagonu Swietenia macrophylla si Mayové necenili ani tak pro dřevo, využívali ho spíše jako stínící dřevinu na svých polích.
Od roku 1848 se v Tikalu provádějí vědecké průzkumy, na kterých pracovalo mnoho výzkumných týmů a významných archeologů. Pro mimořádnou biologickou rozmanitost a archeologický význam byl v roce 1979 Tikal zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Pro lepší přístupnost pro archeology i návštěvníky bylo v padesátých letech 20. století vybudováno letiště. Po roce 1980 byl Tikal spojen s civilizací kvalitní silnicí (dodnes jednou z nejlepších v Guatemale) a přímé lety byly zrušeny. Vstup do parku je již 17 km před samotným archeologickým areálem. Jeho jméno znamená „Město hlasů mayských duchů“.
Tikal je pro návštěvníky z celého světa atraktivní svojí jedinečnou kombinací monumentální architektury a nádherné přírody. Některé pyramidy (kamenné chrámy) jsou přes 60 metrů vysoké a pohled z jejich vrcholků na okolní prales, ze kterého vysoko vyčnívají další mohutné stavby, je nezapomenutelným zážitkem.
Fotografováno dne 16. 2. 2015.