Mořských břehů nemá Belgie zrovna přehršle; většinou jsou navíc člověkem značně přetvořeny. Je zde rozsáhlá rekreační zástavba, takřka všechna letoviska celé pobřežní linie propojuje jedna z nejdelších tramvajových linek na evropském kontinentě. Jsou zde i důležité tranzitní přístavy (Ostende a Knokke), které spojují kontinent s Britskými ostrovy. Přesto najdeme v nejzápadnějším cípku belgického pobřeží velmi zajímavé území, které zůstalo ochráněno od hlavních lidských vlivů – je to rezervace Westhoek.
Území zabírá 3,45 km2, sahá od samotného břehu moře 2–2,5 km do vnitrozemí, na východě se přimyká k městečku De Panne, západní okraj tvoří hranici a Francií. Tvoří je komplex více či méně zpevněných dun v různých stupních vývoje, oddělených mezidunovými sníženinami s mezofilními loučkami a slatinnými mokřady. Rezervace zde byla vyhlášena již v roce 1957, dnes je součástí evropské sítě chráněných území soustavy Natura 2000.
Samotný břeh má vegetaci velmi sporadickou. Z typických druhů jsme zde našli pomořanku přímořskou (Cakile maritima), jednoletou rostlinu, která dobře snáší zasolení, ale vyžaduje i vyšší podíl dusíku, který získává z odumřelého organického materiálu vyplaveného mořem. Dalším typickým druhem je opletník Calystegia soldanella.
V prvním sledu písečných vyvýšenin ve směru od samotného břehu najdeme tzv. bílé duny, tvořené téměř čistým pískem. Zdejší písek je dosti vápnitý, část jeho materie pochází z křídových usazenin, které se rozkládají po obou stranách La Manche (viz Bílé útesy doverské). Tyto duny jsou neustále přemodelovávány permanentními větry, na povrchu písku nenajdeme prakticky žádný humus – v takovém prostředí rostliny nemají příliš snadný život. Najdeme zde asi dvě možné adaptace: tou první je hluboký kůlový kořen, z něhož vyrůstá dosti kompaktní nadzemní část. Touto cestou se zde vydala máčka přímořská (Eryngium maritimum) nebo mediteránní pryšec Euphorbia paralias. Jinou strategií je dlouhý, hluboko uložený plazivý oddenek, který je extrémně dobře přizpůsobený pohybům písku. Mají jej např. statná tráva Ammophila arenaria nebo drobnější ostřice písečná (Carex arenaria).
Dále od pobřeží, v druhém sledu dun, které se přece jen tak intenzivně neproměňují, je povrch písku přece jen kryt tenkou vrstvičkou humusu. Takovým dunám se říká šedé. Zde je vegetace přece jen souvislejší a druhově různorodá. Najdeme zde jednoletky, vytrvalé byliny i nižší keříky. Mezi keříky v rezervaci Westhoek vynikají zejména rakytník Hippophae rhamnoides, vrba Salix repens subsp. arenaria a pro Středoevropana překvapivě i růže bedrníkolistá (Rosa spinosissima). Z vytrvalých bylin se zde vyskytují i některé vápnomilné druhy, např. devaterník velkokvětý (Helianthemum grandiflorum), mařinka psí (Asperula cynanchica), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule) a další.
Na dnech mezidunových sníženin mezi pásmy šedých dun najdeme loučky s charakteristickou mezofilní vegetací. Pro nás překvapivé byly bohaté porosty chrpy Centaurea nemoralis z příbuzenstva chrpy luční. Při naší návštěvě ještě dokvétaly pětiprstky žežulníky (Gymnadenia conopsea), zatímco prstnatce pleťové (Dactylorhiza incarnata) byly již odkvetlé.
Z dalších rarit zde stále přežívají malé populace toříčků jednohlízných (Herminium monorchis), hořečku Gentianella uliginosa, přesličky různobarvé (Equisetum variegatum) a šášiny černající (Schoenus nigricans). Na místech s nezapojenou vegetací prosperuje zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythraea).
Nejhlubší deprese mezi dunami jsou značně zavlhčené. Zde se nacházejí slatiny. V nich často zcela převládá sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus), dále zde roste např. kyprej vrbice (Lythrum salicaria), karbinec evropský (Lycopus europaeus), vyskytuje se zde i kozlík dvoudomý (Valeriana dioica), hadilka obecná (Ophioglossum vulgatum), tolije bahenní (Parnassia palustris), úrazník uzlovitý (Sagina nodosa). Dosti rozsáhlé plochy zabírá i rákos (Phragmites australis).
Nejdále od pobřeží jsou v depresích drobné lesíky tvořené olší lepkavou (Alnus glutinosa), jíž zdatně sekundují vysázené hybridní topoly (Populus ×canadensis). V původních lesících převládaly osiky (Populus tremula) a hlohy jednoblizné (Crataegus monogyna), ojediněle i jasany (Fraxinus excelsior), duby letní (Quercus robur) a břízy (Betula pendula).
Jako většina písečných dun na západě Evropy nebyly ani ty zdejší v minulosti uchráněny od pokusů o stabilizaci. Byly sem vysázeny nepůvodní dřeviny i byliny, jejichž cílem mělo být především zpevnění písku. Tyto aktivity však vedly k postupnému zániku pohyblivých dun jako přírodního fenoménu a ústupu celé řady typických původních druhů. Mnohé nepůvodní se naopak začaly intenzivně šířit a dnes v rezervaci představují určitou hrozbu. Jsou to zejména kleny (Acer pseudoplatanus), severoamerické mahónie (Mahonia aquifolium), východoasijské růže svraskalé (Rosa rugosa), spolu s nimi i jihoafrický starček úzkolistý (Senecio inaequidens).
Rezervace Westhoek je od kulturní krajiny oddělena plotem, vstoupit do ní lze jen na několika místech v severovýchodním a jihovýchodním cípu, a také od jihozápadu od francouzských hranic. Návštěvnické centrum leží na okraji městečka De Panne. Uvnitř rezervace je vytýčena síť dobře značených stezek s informačními tabulemi; přímo po belgicko-francouzské hranici probíhá hipostezka. Na francouzské straně sice bezprostředně na rezervaci navazuje kemp a prázdninová vesnice, ale o pár kilometrů dále byla v zachovaných přerušovaných zbytcích pruhu podobných dun také vyhlášena rezervace Dunes du Perroquet s podobnou flórou a vegetací.
Za pěkného počasí je návštěva rezervace Westhoek rozhodně příjemnou zastávkou po cestě kultivovanou flanderskou krajinou s četnými pamětihodnostmi. Stačí si jen vyzout boty a vstoupit do písečného království.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 26. 7. 2016.