Centrální část Velkého Kavkazu nelze objektivně vymezit, ale kombinací geopolitických a orografických charakteristik jej lze definovat jako oblast hlavního kavkazského hřebene na západě od míst, kde formální hranice mezi Evropou a Asií vystupuje na tento hřeben (na 40° 39’ 42’’ východní délky) a začíná rozdělovat severní evropskou část od jižní části asijské, zpočátku spadající k pobřeží Černého moře, na východě pak končící posledním čtyřtisícovým masivem na hlavním hřebeni ležícím na hranicích Gruzie a Ruské federace, horou Diklosmta (4285 m n. m.).
Nejvyšší hory centrálního Velkého Kavkazu přesahují úroveň 5000 m. Především je to dvojvrcholová dávná sopka Elbrus (5642 m), ležící severně mimo hlavní hřeben, a druhá hora sopečného původu Kazbeg (5033 m), rovněž mimo hlavní rozvodí. Zbývající kavkazské pětitisícovky leží blízko sebe v krátkém úseku mezi těmito sopečnými horami a nejvyšší z nich je Dychtau se svými 5204 m.
Poblíž ní leží Šchara (5184 m), jejíž vrchol je nejvyšším bodem hlavního kavkazského hřebene. Jeho hradba je v centrální části přerušena několika výraznými sedly, přes která od dávných dob vedou strategické cesty spojující Předkavkazsko se Zakavkazsko, neboli dnešní evropskou ruskou stranu od té asijské, gruzínské. Z hlavních sedel to jsou od západu na východ Kluchorské sedlo na cestě z Čerkeska do abcházské Suchumi, Mamisonské sedlo na trase ze Severní Osetie do gruzínského města Kutaisi, Rokské sedlo rovněž spojující Severní Osetii s gruzínským městem Gori a nejvýznamnější a nejnižší Křížový průsmyk (2379 m) na silnici z Vladikavkazu do Tbilisi.
Většina horských masivů centrálního pásma je budována silikátovými horninami, ale některé boční masivy jsou vápencové, například jižně od Vladikavkazu nebo v nižších polohách v Abcházii. Všechny horské masivy centrálního pásma převyšující 3500 m jsou zejména na severních sklonech zaledněné a na ledovce navazují sněhová pole vytrvávající celoročně nebo do konce léta. Vegetačně jsou severní a jižní strana Velkého Kavkazu nejodlišnější mezi Čerkeskem a Abcházií, přestože hlavní rozvodí zde dosahuje jen středních výšek mezi 3000 a 4000 m.
Tomuto úseku vévodí dvě hory v hlavním hřebeni vysoké okolo 4000 m. Vyšší z nich, Dombaj Ulgen se 4046 m, leží severně nad soutokem řek Čchalta a Sakeni, které se spojují do mohutného toku řeky Kodori, která je největší řekou v Abcházii. Druhá z těchto hor, Gvandra se 3984 m, leží bočně vedle pramenné oblasti údolí Sakeni. Postranní hřeben vlevo nad Sakeni tvoří hranici mezi Abcházií a další gruzínskou částečně samostatnou oblastí Svanetie.
Zásadní vliv na vegetační rozdíly mezi abcházskou a čerkeskou stranou Velkého Kavkazu má blízkost Černého moře na jihu, které je zde od hlavního rozvodí vzdálené jen 40 až 60 kilometrů a vytváří vlhké pontické klima. Naproti tomu severní strana spadá do předkavkazských stepí s relativně suchým kontinentálním klimatem. Obě strany pohoří jsou hustě zarostlé lesními komplexy, ale na severní straně lesů rychle ubývá s nadmořskou výškou, zatímco jižní je pokrytá hustými lesy až k pobřeží moře. Vegetační rozdíly jsou dobře patrné v různém zastoupení hlavních jehličnatých druhů v zóně nad rozsáhlými bukovými lesy. Na severu často převládá borovice lesní (Pinus sylvestris var. hamata), tvořící čisté porosty například v širším okolí Elbrusu; na jižní straně pod zhruba 2000 m jsou rozšířeny smíšené nebo místy jednodruhové porosty jedle kavkazské (Abies nordmanniana) a smrku východního (Picea orientalis), které podél hlubokých údolí sestupují níže do listnatých porostů. Zdejší jedle a smrky v širokých údolích tvoří mohutné stromy nezřídka přesahující 40 m výšky.
V širokém výškovém pásu zejména mezi 500–1300 m obvykle převládají bukové lesy (Fagus orientalis) místy bez keřového podrostu, ale i s bohatým podrostem, v němž často převládá až přes 3 m vysoká brusnice medvědí (Vaccinium arctostaphylos), stoupající na jižní straně hor do jedlových nebo smrkových lesů až přes 2000 m. Pod pásmem bukových lesů v Abcházii nacházíme smíšené listnaté lesy tvořené duby (Quercus petraea, Quercus hartwissiana), habrem obecným (Carpinus betulus), lípou kavkazskou (Tilia dasystyla subsp. caucasica), javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus, A. campestre), kaštanovníkem jedlým (Castanea sativa), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior) nebo jabloní východní (Malus orientalis).
V nižších polohách se blízkost moře projevuje zvýšeným výskytem stálezelených podrostových dřevin, kromě tisu červeného (Taxus baccata) je to především zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens), bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a pěnišník pontický (Rhododendron ponticum), na stinných skalách nebo kmenech starých stromů je častý břečťan kavkazský (Hedera colchica). Také zarostlé náplavy velkých řek stékajících do Černého moře hostí v nižších polohách specifickou dendroflóru tvořenou lapinou jasanolistou (Pterocarya pterocarpa), olší (Alnus barbata), vrbami (Salix alba, S. pseudomedemii, S. elbursensis), rakytníkem řešetlákovým (Hippophae rhamnoides), židoviníkem (Myricaria bracteata) nebo tamaryškem (Tamarix tetrandra).
Rozsáhlé svahy hor nad vysokým lesem, jehož hranice je často nevýrazná, tvoří nízce stromovité až keřovité dřeviny, v nichž převažuje zejména bříza (Betula litwinowii), která na Kavkaze vytváří společenstva na stanovištích odpovídajících klečovým porostům v Alpách. Do těchto porostů jsou přimíseny další nízce stromovité nebo keřovité dřeviny, jako javor (Acer trautvetteri), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), dub pontický (Quercus pontica), jeřáby (Sorbus colchica, S. subfusca, S. umbellata), řešetlák (Rhamnus imeretina), meruzalky (Ribes petraeum, R. alpinum) nebo tavolník (Spiraea hypericifolia subsp. kotschyana). Na tyto porosty výše navazují nižší dřeviny, jako pěnišník žlutý (Rhododendron luteum) a nejvýše stoupající pěnišník kavkazský (Rhododendron caucasicum), dosahující na chráněných stanovištích jižních svahů výšky okolo 2800 m.
Subalpínské a alpínské polohy zde představují velmi bohatou škálu biotopů obvykle s dostatkem vláhy od tajících sněhů nebo sítě sběrných vodotečí. Na méně skalnatých svazích okolo 2000 m bývají vyvinuty typické šťavnaté kavkazské svahové květnaté nivy, kde se vyskytují nápadné byliny kvetoucí začátkem léta, jako sasanka svazčitá (Anemone narcissiflora subsp. fasciculata), pseudoprorokovka (Huynhia pulchra), koniklec zlatožlutý (Pulsatilla aurea), všivce (Pedicularis nordmanniana, Pedicularis condensata, Pedicularis atropurpurea), řebčík širokolistý (Fritillaria latifolia), lilie (Lilium kesselringianum, L. monadelphum), zvonek širokolistý (Campanula latifolia), kamzičník velkolistý (Doronicum macrophyllum), oman východní (Inula orientalis), bukvice velkokvětá (Betonica grandiflora) nebo hlavinka kavkazská (Traunsteinera sphaerica). Suché biotopy jsou na abchazské straně Velkého Kavkazu jen ojedinělé, místy jen na vystupujícím vápencovém podloží nižších poloh.
Fotografováno ve dnech 9. až 31. 7. 1987, expedici podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.