Návštěva Adršpašského skalního města může být pro nepřipraveného návštěvníka dosti značným šokem. Ten nezpůsobí ani tak místní celoevropsky významný pseudokrasový reliéf vytvořený v pískovcových skalách – Adršpašsko-teplické skály jsou dokonce nejrozsáhlejším komplexem tohoto druhu v Evropě. Ono pohnutí mysli spíše mohou způsobit obrovská záchytná parkoviště, která vás navedou ke vstupní bráně do rezervace, obří hala s občerstvením, která vás nasytí mastnými buřty, slizkými hamburgery a přeslazenými limonádami, také ovšem nekonečné povalové chodníky, z nichž není šance sestoupit. A příchuť jarmarku samozřejmě ještě podtrhnou nekonečné, nekonečné a ještě jednou nekonečné davy turistů v polobotkách. Nemá smysl spílat ochranářům, vytýkat jim profanaci této lokality – ti v tomto případě za nic nemohou. Toto místo se stalo proslulým už před dobrými 200 lety a dodnes sem především v době prázdnin cestuje celá střední Evropa. Dnešní Adršpašské skalní město stojí kdesi mezi přírodou a kulturou – mezi přírodě blízkou krajinou, na kterou jsme zvyklí v našich přírodních rezervacích, a dávnou barokní kulturní krajinou či romantickým krajinářským parkem, jichž se významně dotkla lidská ruka. Tak trochu Braunův Betlém bez Brauna.
Je to místo skutečně velmi známé, ba až slavné. Dříve se ve zdejším geomorfologicky komplikovaném terénu snad jen těžilo dřevo, pálilo se tu i dřevěné uhlí. Jenže v květnu roku 1723 navštívil zdejší Skalní město hrabě František Antonín Špork, známý to stavitel zámku v Lysé nad Labem i areálu v Kuksu, osobnost ve své době osvícená, umění i přírodymilovná. Prý tehdy s celou výpravou pronikl až k vodopádům a touto dobrodružnou cestou se neopomněl pochlubit v dopise svému důvěrníkovi Karlu Josefu Grossovi ze slezské Vratislavi. Mezi místními se dokonce rozneslo, že snad uvažoval o koupi celého panství – k tomu však nikdy nedošlo. Později už sem putovali i další, aby tu našli cosi neobyčejného, tak jedinečného, že to upoutalo i věhlasného hraběte Šporka. A s nimi přišli také první přírodovědci a romantičtí básníci – v roce 1790 tu nechyběl ani J. W. Goethe. Chodilo se určitě na Althaus (adršpašský hrad) i na Křížový vrch, cesty však samozřejmě vedly také do Felsenstadtu (tedy do Skalního města), ke Stříbrnému prameni a vodopádu, nejzajímavější skalní útvary už tehdy dostávaly svá nezaměnitelná jména. V 19. století bylo turistické využití této lokality už v plné síle, prohlídková cesta k Velkému vodopádu byla otevřena už v roce 1820, po ní následovaly další a další.
Nejhodnotnější část Adršpašsko-teplických skal byla vyhlášena za chráněné území již v roce 1933. Současná rozloha národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály, jejíž součástí je i Adršpašské skalní město, činí 1803 ha, nalézá se v nadmořské výšce od 509 do 786 m. Hlavním motivem ochrany dodnes je uchování pozoruhodného území kvádrových pískovců svrchní křídy a na ně vázaných rostlinných a živočišných společenstev. Skalní reliéf vykazuje pestrou škálu povrchových pseudokrasových jevů, významný je však i výskyt pseudokrasových jeskyní a propastí – Teplická jeskyně byla dlouho pokládána za nejdelší pseudokrasovou jeskyní u nás (1065 m), avšak v poslední době ji zastínil zdejší podzemní labyrint Poseidon, jehož úhrnná délka je odhadnuta zhruba na 28 km. Podle četnosti a unikátností skalních útvarů lze území rozdělit na dvě samostatné části – na Adršpašské skály a na Teplické skály. Jejich hranici tvoří hluboká Vlčí rokle, která protíná celou skalní oblast. Rozlehlejší Teplické skály leží v jižní část území, rozlohou menší Adršpašské skály najdeme na severu.
Na území národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály dnes převažují druhotné smrkové monokultury, objevují se tu však i fragmenty dříve převládajících acidofilních bučin, smrkových bučin a jedlin. Ještě vzácnější jsou relikty květnatých a lipových bučin, jedlobučin i vysokobylinných klenových bučin. Jen v míře nepatrné se tu dochovaly i suťové listnaté lesy. Místy jsou hojnější společenstva reliktních borů, v inverzních polohách skalních měst se ojediněle dochovaly zbytky podmáčených smrčin, na které ojediněle navazují společenstva vysokostébelných niv. Pro zdejší skalní města je příznačná dosti vysoká teplotní inverze, právě zde je dokonce nejvýraznější ze všech našich skalních měst. A proto vlhké a chladné mikroklima kaňonů a soutěsek umožňuje výskyt i některých glaciálních reliktů, které se jinak vyskytují spíše ve vyšších polohách.
Zdejší květena je povětšinou dosti jednotvárná, tvořená jen nevelkým počtem acidofilních druhů. Z keřů tu najdeme krušinu olšovou (Frangula alnus), zimolez černý (Lonicera nigra), borůvku (Vaccinium myrtillus) i brusinku (Vaccinium vitis-idaea), vřes obecný (Calluna vulgaris), k vzácnějším druhům zdejších keřů potom patří pěnišník bahenní (Rhododendron tomentosum), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) nebo růže převislá (Rosa pendulina).
Z vzácnějších bylin tu najdeme hned brzy zjara prvosenku vyšší (Primula elatior) a bleduli jarní (Leucojum vernum), z kapradin tu roste papratka horská (Athyrium distentifolium), plavuňovité zastupuje vranec jedlový (Huperzia selago), plavuň pučivá (Lycopodium annotinum) nebo plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum), z přesličkovitých najdeme přesličku luční (Equisetum pratense).
Z rostlin pryskyřníkovitých jmenujme například oměj pestrý (Aconitum variegatum), pryskyřník platanolistý (Ranunculus platanifolius) či žluťuchu orlíčkolistou (Thalictrum aquilegiifolium), z brukvovitých je tu kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), hvězdnicovité zastupují mléčivec horský (Cicerbita alpina), podbělice alpská (Homogyne alpina) či pastarček potoční (Tephroseris crispa).
Suchopýr úzkolistý (Eriophorum angustifolium) a suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum) patří ke zdejším šáchorovitým, sítina niťovitá (Juncus filiformis) a sítina kostrbatá (Juncus squarrosus) zase k sítinovitým a k vzácnějším rostlinám z dalších čeledí patří třeba hruštička menší (Pyrola minor), violka dvoukvětá (Viola biflora) a hlístník hnízdák (Neottia nidus-avis).
Některé druhy rostlin sem byly i zavlečeny, z těch méně nepříjemných jsou to třeba kamzičník rakouský (Doronicum austriacum) a hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), horší to už ovšem je v případě křídlatky Reynoutria japonica a vejmutovky Pinus strobus.
Dosti bohatá je zdejší bryoflóra. K nejvýznamnějším druhům mechorostů v rezervaci patří dvouhrotcovka drsná (Dicranodontium asperulum), dvouhrotec prodloužený (Dicranum sendtneri), plonitka horská (Oligotrichum hercynicum), paprutka hromadná (Pohlia drummondii), ploník horský (Polytrichastrum alpinum), měřík kulatoplodý (Rhizomnium pseudopunctatum), mrvenka štíhlá (Tayloria tenuis) či chudozubík zahnutý (Tetradontium repandum).
Byť květena Adršpašsko-teplických skal neupoutává přílišnou bohatostí, celou tuto oblast je nutno hodnotit jako jeden z přírodovědně nejcennějších koutů Čech. Po staletí pronikal do zdejších skal člověk, hledal v nich zprvu obživu, záhy jej uchvátila jejich neobyčejná krása. Hrabě Špork prý kdysi o Adršpašském skalním městě prohlásil, že kdo chce vidět zázrak přírody, nemusí jezdit do švýcarských Alp, stačí přijet na hranici Slezska. Přejme si, aby tato pozoruhodná krajina dnešní nápor turistů z celé střední Evropy přečkala bez větší újmy na kráse.
Fotografováno v červenci 2016.