V našem Atlase botanických pamětihodností nemáme dosud zpracovánu ani jedinou krkonošskou lokalitu. Těžko říci, proč tomu tak je, určitě ale bude dobré tento dluh brzy splatit – říkal jsem si před časem. A aby to moje první krkonošské povídání alespoň trošku odpovídalo významu našich nejvyšších hor, snažil jsem se to vzít pěkně od základu: než popíšu dnešní květnatou realitu, podívám se po zmínkách o Krkonoších ve staré botanické literatuře. Jenže najednou z toho vůbec nebylo jen pár řádků, jak jsem původně zamýšlel, čím více jsem se do starých knih ponořoval, tím více mě onen dávný svět Krkonoš pohlcoval. Možná by byla škoda tyto poznámky začít teď zkracovat – spíš si myslím, že je budu časem ještě doplňovat. Však co, na internetu je přece místa dost: předkládám tedy pár poznámek o tom, jak naši předkové poznávali flóru Krkonoš – pokračování hodné našeho webového Atlasu třeba rovnou ze Sněžky bude následovat až někdy příště.
O rostlinách z Krkonoš věděli lidé určitě od nepaměti, sbírali je jistě pro svou potřebu od začátku kolonizace krkonošského podhůří. Vlastně nikdy se nezapomnělo na to, čemu věřil celý starověk – že totiž jsou na světě oblasti, které přidávají léčivým bylinám na účinku. Už učený Plinius psal o vousaté pověře, která tvrdila, že co vzrostlo na hornaté Krétě, je vždy nekonečně lepší než to, co vyrostlo jinde. Druhým takto věhlasným starověkým místem bylo řecké pohoří Parnas, dobrou pověst mělo i pohoří Telethrio na ostrově Euboia a vrch Pelion v Thesálii – inu, byl to samý kopec.
A tak i náš Tadeáš Hájek ještě v roce 1562 prohlašoval, že nejlepší byliny jsou horní, kteréž na vysokých horách a na vrších rostou: nebo takové jsou celistvější i také mocnější, pro hustost země a subtýlnost povětří. Právě proto také hned do úvodu českého vydání Matthiolova Herbáře napsal, že na Krkonoši hadí kořen a benedikt červený daleko bujněji a hojněji roste nežli kdekoli jinde. Autoři obou českých vydání tohoto Herbáře (Hájek 1562, Huber 1596) si z krkonošských rostlin velmi cenili i oměj šalamounek (Napellus), který si v roce 1561 nechal císař do Prahy přivézt od Vrchlabí, kde roste ta arcijedovatá bylina v velikém množství, znali i benedykt horní, Caryophyllata alpina (což zřejmě bude dnešní Geum montanum), který prý také mnoho roste v Čechách na horách, z nichž řeka Labe teče. Věděli také o hořci (v Říši i v Království českém na horách krkonošských jest obecný), jmenovali šichu (Erica baccifera). A nezapomněli uvést také angeliky (Angelica), které rostou ve vysokých horách jako na Krkonoši – inu, jak by na ně mohli zapomenout, vždyť o tomto daru z vysokých hor krkonoských se zmiňoval dokonce už i Jan Černý v roce 1517.
Poznávání krkonošské květeny se však rozhodně netočilo jen kolem pražského císařského dvora, občas do Krkonoš zafoukalo i z druhé strany hor – ze Slezska. Tak například někdy v poslední čtvrtině 16. století Friedrich Sebitz z Nisy, pozdější knížecí lékař ve slezském Břehu, poslal slavnému C. Clusiovi hned několik rostlin z Krkonoš: byly to Andromeda polifolia, Botrychium matricariifolium, Chimaphila umbellata, Streptopus amplexifolius. Ten zmínky o nich pak zařadil do svého historicky cenného botanického spisu Caroli Clusii atrebatis rariorum aliquot stirpium, per Pannoniam… observatarum historia (1583).
Velmi podstatnou osobností slezské přírodovědy přelomu 16. a 17. století byl Kaspar Schwenckfeldt, jinak lékař. V roce 1600 vyšel jeho spis s názvem Stirpium et fossilium Silesiae catalogus, který přináší – mimo jiné – i soupis květeny Slezska, a to jak květeny plané, tak zahradní. Není to jen nějaký takový strohý seznam, jsou zde naznačeny i popisy rostlin, někdy i jejich použití v lékařské praxi, občas se objevují i přesnější údaje o výskytu rostlin. Krkonoše jsou zde uvedeny mnohokrát, v úvodu práce je autor dokonce samostatně popisuje. Přesnější údaje o lokalitách rostlin jsou však vzácné, mnohé se omezují jen na konstatování typu in montibus altissimis, in celsis Suditorum iugis, in altissimis Suditorum rupibus saxosis či am Riesenberge (např. u Caryophyllata alpina minor, Sanicula alpina minima, Rhodia radix aj.). Avšak u pažitky horské (Allium alpinum) se objevují i místní názvy Riesengrund (tedy Obří důl) a Schneegruben (Sněžné jámy), u rdesna Bistorta alpina maxima to máme i s labskými prameny (Albis fontes Schneegruben), u rybízu Ribes insipidum najdeme circa Gigantaeum im Pappelgrunde, u upolínu nejvyššího (Ranunculus alpinus luteus globosus) i bělokvětého hořce (Gentiana silesiaca maior niveo flore) zas označení in valle Gigantum (tedy opět Obří důl), u jalovce nízkého (Juniperus alpina fruticans) máme zase prameny Labe (ad fontes Albis). To jsou snad vůbec první zaznamenané botanické lokality z krkonošských nejvyšších poloh. Je to čtení naprosto ohromné, ve své době výjimečné, na podobnou knihu si musely Čechy počkat až do roku 1793, kdy vyšel první svazek Schmidtovy práce Flora Boëmica inchoata.
V druhé polovině 17. století přinesl řadu zmínek o krkonošských rostlinách ve svém díle rovněž Bohuslav Balbín. Většinou volně cituje z Matthiolova Herbáře – to je třeba případ hadího kořene, benedyktu (Caryophyllata), šalamounku, hořce a angeliky – ale kromě nich uvádí i znamenitý krkonošský ďáblík, také zmiňuje krkonošský vřes, růžový kořen, hvězdnice, šafrán i pupavu bílou. A především vypráví o zdejší květeně i jednu zcela nečekanou historku: Vzácné rostliny, jež jinde nenajdeš, se sbírají v Krkonoších neboli Obřích horách. Každoročně přicházejí na počátku jara muži i ženy z Itálie (ex Italia viri) a stoupají do těchto hor. Na konci podzimu se vracejí domů, obtíženi vybranými kořeny (překlad Helena Businská). Balbín odpřisáhl, že dokonce on sám byl svědkem tohoto krkonošského vandrování italských kořenářů. Pravděpodobně sem Italy lákaly zmínky o výjimečnosti zdejších bylin, které nacházeli v již výše zmiňovaných tištěných herbářích ze 16. století. Ať to bylo, jak bylo, z příběhu je dobře patrné, že květena Krkonoš určitě nebyla ceněna jen ve spisech velmi učených, lékařských, velmi dobře se uplatňovala i v široké praxi bylinkářů a kořenářů. A těch bylo už na přelomu 16. a 17. století v Krkonoších mnoho. I Kaspar Schwenckfeldt se v jedné práci z roku 1607 zmínil o mnoha léčitelích, které na své cestě touto oblastí potkal.
Traduje se, že krátce po Bílé hoře (v roce 1622 nebo 1623) se do slezského Krummhübelu (dnes obec Karpacz v Polsku) uchýlila skupina protestantů z Čech – Slezsko bylo ještě dlouho nábožensky liberálnější, než zbytek zemí Koruny české. Mezi nimi byl i Georg Werner, lékař původem z Kladska, který ve své nové lékárně začal využívat k výrobě léčiv i krkonošské rostliny. Na další rozvoj tohoto řemesla ve Slezsku měli opět vliv Češi – někdy před rokem 1696 sem přišli jacísi zběhlí studenti medicíny z Prahy, prý nějaký Mikuláš a Salomon. Údajně před něčím prchali, byli rádi, že se jim tu dostalo vlídného slova a poklidného bytí, a tak se o své znalosti z oblasti medicíny s místními rádi podělili. Ukázali lidem léčivé byliny, které znali z pražských studií, naučili je i používat a připravovat z nich léky. Jejich nejpilnějšími žáky byli Melchior Grossmann a Jonas Exner, kteří kolem roku 1700 založili v Karpaczi dokonce cech kořenářů – tzv. laborantů (Laboranten von Krummhübel). Cech to byl velmi pilný, záhy se stal slavný nejen v Krkonoších, lektvary z Krummhübelu byly známé i v krajích notně vzdálených, prý se nabízely až v Rusku. Leč nic netrvá věčně, poměry se změnily s příchodem Prusů, kteří tu po roce 1742 zavedli vlastní režim. Ten počet lékárníků omezil jen na 30 osob a k provozování bylinkářské živnosti zavedl povinnost opatřit si úřední povolení – hmm, jak moderní. Prusové provozování této živnosti stále více omezovali, až byla nakonec zrušena zcela. Poslední karpaczský laborant Ernst Zölfel zemřel 2. dubna 1884 a s ním skončila i doba pověstmi opředených krkonošských kořenářů – laborantů. Musely to být krásné časy, je to rozhodně ohromně svérázná bylinkářská kapitola v botanické historii těchto hor. Občas lze od současných ochranářů zaslechnout (in: Chráněná území ČR, sv. 5, s. 342), že laboranti prý „zvláště v 18. století“ poničili mnoho populací krkonošských rostlin; kdo je toto tvrzení schopen jednoznačně historicky prokázat, naprosto netuším, dokonce mě ani nenapadá, jak by se to mohlo doložit. Spíš si myslím, že podobné výroky jsou pouze nepříliš dobře podloženými výlevy. Inu, někde ty rostliny jistě vzít museli, ale kdyby je zrovna laboranti nějak speciálně drancovali, svou vlastní živnost by leda tak zničili. Krom toho rostliny se dají i pěstovat a ty horské se v horách pěstují obzvláště skvěle. Je historickými prameny doloženo, že dokonce i ve výrazně nížinné Vratislavi statečně kvetly rozchodnice v lékařských zahradách už na konci 16. století. Kdo by se pro ně trmácel až do hor?
Poněkud neobvykle se o krkonošských rostlinách zmiňuje i saský vrchní fořt Hans Friedrich von Fleming (1670–1733) ve svém dobově velmi populárním spisu Der Vollkommene Teutsche Jäger z roku 1719. Tato myslivecká encyklopedie se dočkala řady dalších vydání, byla oblíbenou příručkou po celé 18. století. V knize vyjmenovává 108 různých rostlin, kterými se živí zvířata. Přímo z Krkonoš jmenuje Hirsch-Melde (Pulmonaria), Pilati Kraut (Herba Pilati), Johannis Kraut (Hypericum), Baldrian (Valeriana) a Michael-Wurtzel (Colchicum). Dále zmiňuje v Sieben Eck-Steinen druhy jako Osterlucia (Aristolochia), Eber-Wurtzel (Carlina), Christ-Wurtzel (Elleborus niger), Schlangen-Kraut (Bistorta), Rosen-Kraut (Radix Rhodia); Im Stein-Felßen-Gebuͤrge zná Zehr-Kraut (Hepatica fontana), Engelsuͤsse (Polypodium), Weisser Diptam (Fraxinella), Creutz-Kraut (Senecio), Hirsch-Zunge (Lingua ceruina) a Entzian (Gentiana). Z Teuffels Lust-Garten potom jmenuje Paradieß-Kraut (Herba Paradisi), Koͤnigs-Crone (Corona Imperialis), Je laͤnger je lieber (Matrisylua) a Stengel-Kraut. Am Teuffels-Teiche uvádí Braune Doste (Clynopodium), im Teuffels-Grunde pak ještě Haasen-Kraut, Gruͤne Freude, Rother Wiederthon (Adianthum), Leber-Kraut (Hepatica), Muͤnchs-Blatte (Dens Leonis), Knaben-Kraut (Fabaria). In denen Sieben Gruben zná Schwalben-Kraut (Vincetoxicum) a Drey-Ocker (Dentaria Baccifera). Mimo to ještě z Krkonoš jmenuje Teuffels Abbiß (Succisa), Weiß-Wurtzel-Kraut (Polygonatum), Weiß-Wende-Wurtzel (Helleborus albus), Meister-Wurtzel (Imperatoria), Gold-Wurtzel (Asphodelus), Fuchs-Kraut (Aconitum), Haarstrang (Peucedanum), Einbeer (Herba Paris), Aron-Kraut (Arum) a Koͤnigs-Kertze (Verbascum). Po přečtení těchto jmen může čtenář nabýt dojmu, že v některých případech se snad ani nejedná o krkonošské rostliny. A má naprostou opravdu: podle popisů, které jsou k rostlinám připojeny, se o jejich podobě mnoho nedozvíme – autor pojednává spíše o užitku, který dávají člověku i lesních zvěři. Avšak připojuje rovněž ilustrace, které potvrzují, že kupříkladu Koͤnigs-Crone (Corona Imperialis) je skutečně řebčík Fritillaria imperialis, tedy druh v Krkonoších zaručeně nepůvodní. Nicméně celá tato pasáž je poměrně zmatená, texty neodpovídají ilustracím: třeba Gold-Wurtzel alias Asphodelus má podle popisů růst jako česnek, květ má mít modrý, kořen žlutý – leč na kresbě vidíme cosi, co trochu připomíná mochnu. Naopak Fuchs-Kraut (Aconitum) je popsán jako rostlina s dlouhou lodyhou a klasem květů, zobrazená rostlina je však jednokvětá a nizoučká, celkově podivná.
Doba pokročila, přišel čas osvícenských reforem a nástupu pozitivistické vědy. Tady už jsme jako doma, není nutné tuto výpravu do staré botanické literatury nějak speciálně protahovat. Jen snad lze ještě zmínit úplné začátky této éry:
V roce 1786 podnikl ještě s několika dalšími členy Učené společnosti výpravu do Krkonoš pozdější světoběžník Tadeáš Haenke, jejich cesta byla potom popsána ve spisu Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge (1791). Putovali tehdy přes Vrchlabí, stoupali přes Černou horu až na Luční boudu, Haenke vystoupil dvakrát na Sněžku, pobyl i v Obřím dole, pak šli směrem ke Sněžným jámám a nakonec sestoupili Labským dolem zpět. Haenke tehdy odtud popsal i některé nové druhy rostlin, z nichž lipnici plihou Poa laxa akceptuje botanika dodneška. Jeho poznámky jsou poměrně obsáhlé a rozhodně zajímavé, lze třeba i vytušit, že krkonošské laboranty příliš v lásce neměl.
Velkou službu pro poznání krkonošské flóry prokázal také Ignaz Friedrich Tausch, který odtud popsal například druhy Carex vaginata, Galium sudeticum, Hieracium decipiens, Hieracium melanocephalum, Hieracium tubulosum aj. Dvakrát byl v Krkonoších též Filip Maximilian Opiz. Na první cestě v červnu 1806 prošel labským údolím na Kotel a Labskou boudu, přenocoval na Luční boudě, vystoupil na Sněžku a Obřím dolem sešel do Pece pod Sněžkou. V roce 1812 údajně navštívil i Čertovu zahrádku. A v této souvislosti rozhodně nesmíme zapomenout ani na Josefínu Kablíkovou z Vrchlabí, která se v roce 1825 stala členkou Opizova výměnného ústavu a poslala mu během dvaceti let z Krkonoš obrovské množství herbářových položek.
Ani veleslavný cestovatel po Brazílii Johann Baptist Emanuel Pohl v Krkonoších nechyběl. Pobýval zde v roce 1808, proslýchá se, že tu byl i Franz Willibald Schmidt, který odtud uváděl třeba i dost neuvěřitelné druhy Chamorchis alpina a Nigritella nigra. V nepravděpodobných druzích z Krkonoš však není v historii české botaniky sám, Daniel Sloboda uváděl ve svém botanickém klíči z roku 1852 ze Sněžky i skalenku poléhavou (Loiseleuria procumbens) a zvonek klasnatý (Campanula thyrsoides), obecně z Krkonoš i kruhatku (Primula matthioli).
Je to už pěkná řádka jmen – a to jsme se teprve přiblížili k polovině 19. století. Do Krkonoš už jednoduše jezdil každý, kdo jen trochu s botanikou do styku přišel. Působili tady botanikové slavní, své ostruhy si tu brousili i amatérští botaničtí nadšenci. Krkonoše v novější době už rozhodně nikdo přehlédnout nemohl: Šternberk, Čelakovský, Rohlena, Šourek, z druhé strany hor Willdenow, Uechtritz, Rostański, Fröhner a další a další.
Fotografováno v letech 2007 a 2012.