Jakub Deml se narodil dne 20. srpna 1878 v Tasově, zemřel 10. února 1961 v Třebíči. Významný český básník, kněz.
Po maturitě na třebíčském gymnáziu v roce 1898 vstoupil do brněnského semináře, v roce 1902 byl vysvěcen na kněze a začal působit v Kučerově u Vyškova. Brzy se však dostal do konfliktů se svými nadřízenými, nakonec sám požádal o dočasné zbavení kněžských povinností ze zdravotních důvodů a odešel z církevní správy. V roce 1912 byl Deml penzionován a na příkaz konzistoře se odstěhoval do Prahy. První světovou válku potom prožil v Jinošově u Náměště nad Oslavou, následně se stěhoval ještě několikrát, nakonec zakotvil v rodném Tasově (1922). Po vzniku ČSR se Deml stal nadšeným republikánem a od nového státního zřízení očekával zlepšení poměrů. Avšak nová československá byrokracie se ve všem vyrovnala dřívější byrokracii rakousko-uherské a Deml začal mít v novém státě nakonec víc problémů s úřady než za dob císařských. V roce 1930 byl dokonce stíhán pro urážku T. G. Masaryka. V době druhé světové války mu byla znemožněna literární činnost, přesto byl ale v roce 1945 prošetřován za své projevy z let 1939–41 (kolaborace, antisemitismus, útoky na E. Beneše). V roce 1948 byl Jakub Deml postaven před lidový soud, jenž ho však v plném rozsahu všech obžalob zprostil. Přesto ale nesmělo být Demlovo dílo nadále publikováno.
Literárně aktivním byl Deml od roku 1904. Vedle poezie psal i básně v próze, lyrizované prózy, eseje, překládal.
Jakuba Demla v naší rubrice Homo botanicus uvádíme díky jeho sbírce Moji přátelé z roku 1913. Básník zde převádí hledání smyslu lidského života do dialogu člověka s rostlinami. Tento motiv je v české literatuře ojedinělý a rozhodně pozoruhodný.
Tázal jsem se květin, kde myšlenky jejich jsou nejzdravější.
A odpověděly: Na hrobech!
I optal jsem se jich rychle, kde se jim nejlépe odpočívá.
A odpověděly: Na oltáři!
MATEŘÍDOUŠKO, nevidím tě, tolik jsi se ztratila ve svém okolí, ale jako bys jenom ty voněla ze šatů léta, přítelkyně pasáčků – moje myšlenka není o nic méně ztracená a já nevěděl, že tě budu někdy zváti sestrou!
Těžký je kalich tvůj, ZVONKU, příliš jsi jej nalil modří ocele, spravedlivče.
Vítám tě, sestro CHARPO, ti, kdož nerozumějí bolesti mé, myslí, že nemluvím jedině k tobě, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utěšeného pohledu do stébel a pěkně se neseme na hlavách ženců a svědčí nám u polních křížů nad klekátkem.
(…)
