Athanasius Kircher se narodil dne 2. května 1601 nebo 1602 v obci Geisa u hesenské Fuldy, zemřel 27. nebo 28. listopadu 1680 v Římě. Byl to významný učenec, polyglot, jezuita. Jistě ne nadarmo se o Kircherovi – ať třeba i s trochou nadsázky – říkává, že byl posledním člověkem, který věděl všechno. Botanikem rozhodně nebyl, avšak při obrovské šíři jeho myšlenkového záběru rostliny ve svých spisech vynechat jednoduše nemohl.
Pocházel z početné rodiny, byl z devíti dětí. Studoval na místní jezuitské koleji, od roku 1618 navštěvoval filozofii a teologii v Paderbornu. V roce 1628 byl vysvěcen na kněze a stal se profesorem univerzity ve Würzburgu, v roce 1631 odešel na papežskou univerzitu v Avignonu. Ale dva roky na to byl povolán k císařskému dvoru do Vídně, kde působil jako matematik. Nakonec odešel do Říma, kde prožil celý zbytek svého plodného života.
Sepsal na 40 spisů z nejrůznějších oblastí lidského vědění. Jeho první nevelký spis o 63 stránkách pojednával o magnetismu a vyšel už ve Würzburgu v roce 1631. Ovšem teprve druhé Kircherovo dílo o tomto přírodním jevu vzbudilo náležitou pozornost. Jednalo se o práci s naprosto všeříkajícím názvem Athanasii Kircheri Fuldensis Buchonii, E Soc. Iesu Magnes sive De Arte Magnetica: Opus Tripartitum Quo Praeterquam Quod universa Magnetis Natura, eiusque in omnibus Artibus & Scientijs usus nouva methodo explicetur, è viribus quoque & prodigiosis effectibus Magneticarum, aliarumque abditarum Naturae motionum in Elementis, Lapidibus, Plantis & Animalibus elucescentium, multa hucusque incognita Naturae arcana per Physica, Medica, Chymica, & Mathematica omnis generis experimenta recluduntur z roku 1641. Onu zmínku o rostlinách v tomto titulu je nutno brát skutečně velmi vážně – kapitola De magnetica facultate plantarum je dokonce značně obsáhlá a hodná pozornosti i dnešního čtenáře (k dlouhým zimním večerům se hodí rozhodně). Jen na tomto místě poznamenejme, že Kircher chápal pojem magnetismus přeci jen odlišně než dnes my (jako magnetismus hodnotil mimo jiné i rostlinnou heliotropnost).
Pozoruhodný je však třeba i jeho spis muzikologický Musurgia universalis sive ars magna consoni et dissoni (1650), který rozebírá celý svět zvuků a tónů, analyzuje některé (především mimoevropské) hudební nástroje i lidský hlas. Ve své houževnaté snaze pojmout celé universum zvuků šel Kircher tak daleko, že zaznamenal do not i zpěv ptactva a kdákání slepic.
Obrovský historický význam má jeho práce egyptologická Oedipus Aegyptiacus, hoc est universalis hieroglyphicae veterum doctrinae temporum iniuria abolitae instauratio (vydáváno od roku 1652). Bývá řazen k otcům novověké egyptologie. I zde jsou zmiňovány rostliny.
Avšak z hlediska botanického je asi nejzajímavějším Kircherovým dílem Athanasii Kircheri Mundus subterraneus in XII libros digestus z roku 1678. V této strhující encyklopedii se plně projevuje jeho široký myšlenkový záběr. Botanická část tohoto spisu je zaměřena především na dobovou lékařskou praxi, ke které samozřejmě rostliny neoddělitelně patřily také. V souladu s tehdejší praxí přiřazuje Kircher velmi přehledně jednotlivé rostliny ke kvalitativním stupňům jejich působení na lidský organismus (calida, frigida, humida, sicca) nejen podle jejich listů, květů, plodů, semen a kořenů, ale i borky, dřeva či mízy. Neopomíjí ani velmi názorně osvětlit doktrinu signatur, a to i prostřednictvím brilantní zodiakální kresby (homo signorum) zachycující prolínání mikro- a makrokosmu, která je rozšířená ještě o sféru rostlin ovlivňujících různé části lidského těla (starší verze této kresby se nachází už v Oedipus Aegyptiacus II z roku 1653).
Ovšem v kapitole o panspermia rerum zmiňuje v colonnovsko-portovském duchu i podobnosti rostlin s jinými živými organismy – zamýšlí se nad původem antropomorfní podoby vstavačů, spatřuje i podobnost květů orchidejí s ptáky, u tořičů s hmyzem. Zdá se, že Giambattista della Porta byl oblíbeným Kircherovým autorem. Rozděluje rostliny do řady skupin, např. podle plodů na Nuciferae, Coniferae, Pomiferae, Bacciferae, Laniferae, podle listů na Semper vivae a Deciduae foliis, dále na rostliny s plody malými a velkými, ale také na Leguminosae, Umbeliferae, Corymbiferae, atd.
Pro dějiny botaniky je zajímavý i jeho spis China monumentis z roku 1667, ve kterém pojednává o čínských reáliích. Zmiňuje zde také čínskou květenu, konkrétně jmenuje například čajovník, papáju, ananas, fikus, banánovník, ale i další rostliny.
Dílo Athanasia Kirchera bylo ve své době zřejmě velmi oblíbené a vyhledávané, jistě mělo vliv i na zaalpské oblasti Evropy. Ví se, že právě Kircherovi byl z Prahy odeslán k posouzení nečitelný a velmi nevzhledný rukopis s podivně vyhlížejícími malůvkami rostlinných těl, který je dnes znám jako tzv. Voynichův rukopis. Tato jinak vcelku nepodstatná historka může snad dokládat, jaký respekt ke Kircherově osobě u nás převládal. Jeho knihy však byly jistě rozšiřovány jezuity nejen po celé Evropě, ale i do zámoří.
