Ferdinand I., celým titulem Ferdinand Maximilian Karl Leopold Maria sasko-cobursko-gothajský, se narodil dne 26. února 1861 ve Vídni, zemřel dne 10. září 1948 v německém Koburgu. Byl to v letech 1887–1908 bulharský kníže a v letech 1908–1918 bulharský car, mimo jiné i milovník botaniky, zoologie a mecenáš přírodních věd. K botanice a entomologii přilnul i jeho syn a následník bulharského trůnu car Boris III., který se narodil dne 30. ledna 1894 v Sofii a zemřel 28. srpna 1943 tamtéž. Byl bulharským carem v letech 1918–1943, je jistě až dojemné, že se stal i členem Bulharské entomologické společnosti, ba dokonce i Československé botanické společnosti.

Není snahou tohoto článku popisovat nebo dokonce hodnotit státnické či politické souvislosti vlády bulharských carů – ty lze snadno najít jinde. Pro nás je podstatnější zaznamenat na tomto místě jejich náklonnost k vědě.
Car Ferdinand I. měl zálibu v přírodních vědách, inklinoval k zoologii, zájem jevil však i o botaniku. Po svém příjezdu do Bulharska v roce 1887 přivezl s sebou do Sofie část své sbírky přírodnin, kterou pak v roce 1889 vystavil ve dvoupatrovém domě vedle paláce. Když se kolekce rozrostla, byla postavena mnohem větší budova tzv. Carského vědeckého institutu. Kromě Carského přírodovědného muzea patřila k Carskému vědeckému institutu ještě Carská zoologická zahrada (založena 1887), Carská entomologická stanice (1905), Carská vědecká knihovna (1889), Biologická stanice Černého moře (Varna, 1905) a samozřejmě Carské botanické zahrady (Sofie, Varna, Euxinograd, Carska Bistrica, Sitnjakovo). V roce 1943 založil ještě car Boris III. přírodopisné muzeum ve Skopje. Po celou dobu své existence byly carské vědecké ústavy vedeny jako vědecké instituce na evropské úrovni s jedinečnými sbírkami, bohatou vědeckou korespondencí a publikační činností. Nejprve car v institutu zaměstnával zahraniční vědce, později jejich místa přebírali Bulhaři, kteří se postupně vraceli domů z evropských univerzit.
Rovněž car Boris III. byl vášnivým milovníkem přírody, společně s přírodovědci podnikal i několikadenní přírodovědné exkurze, kterých se ve dvacátých letech 20. století účastnil například i ředitel Carských vědeckých institucí Ivan Bureš, botanikové Nikolaj Stojanov, Boris Stefanov a další členové bulharských přírodovědných společností.

Na počest cara Ferdinanda I. byla pojmenována řada rostlin, a to nejen bulharských, např. Aconitum ferdinandi-regis Gáyer, Alnus ferdinandi-coburgii C. K. Schneid., Arabis ferdinandi-coburgii Kellerer et Sund., Berberis ferdinandi-coburgii C. K. Schneid., Hieracium ferdinandi-coburgii J. Wagner et Zahn, Karatas ferdinandi-coburgii Baker, Ophrys regis-ferdinandii (Acht. et Kellerer ex Renz) Buttler, Saxifraga ferdinandi-coburgii Kellerer et Sünd.
Po caru Borisovi III. je pojmenována sofijská Borisova zahrada (Борисова градина), která byla založena krátce po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády.
Ferdinand
Ferdinand
Po osvobození Bulharska z osmanské nadvlády v roce 1878 přijela do této země řada cizinců z Evropy, aby novému státu pomohli s budováním průmyslu, zemědělství, kultury i vědy. Rozhodně mezi nimi nechyběli ani Češi, jejich stopy jsou v Bulharsku patrné dodnes, mnozí se neodmyslitelně zapsali do historie této země. Právě čeští učitelé se stali prvními autory řady bulharských učebnic i odborných studií. A tak v roce 1879 přišel do Bulharska například rodák z Vysokého Mýta Hermenegild Škorpil (1858–1923), v roce 1881 sem dorazil i jeho bratr Karel Škorpil (1859–1944), oba se pak velmi zasloužili o rozvoj bulharské archeologie. Hermenegild však spolupracoval i s Josefem Velenovským, autorem první knižní Květeny Bulharska (Flora Bulgarica I–II z roku 1891), dokonce údajně i zřídil malou botanickou zahradu ve Slivenu.
V Bulharsku působili také architekti, mezi nimi Antonín Novák, který vytvořil Přímořský park ve Varně, pomohl i ve výstavbě dalších zahrad.
Už na začátku osmdesátých let 19. století byla v městě Sadovo (tehdy to vlastně ještě byla Východní Rumélie) založena první bulharská specializovaná zemědělská škola (Садовското земеделско училище), která měla pozvednout zdejší zemědělství na evropský standard. Hned v roce 1883 tu začal působit někdejší zahradník barona Hrubého z Jelení Václav Stříbrný, krátce před rokem 1915 i chemik a botanik Jan Mrkvička. Na Balkán zajížděl také profesor brněnské techniky a předseda Přírodovědeckého klubu v Brně Karel Vandas (1861–1923).
Je jistě zajímavé, že ve dvacátých letech 20. století se migrační situace poněkud proměnila a do tehdejšího Československa naopak začaly přijíždět skupiny bulharských zahradníků. Nejprve zde pracovali jako sezónní pracovníci, později se však nezřídka usazovali i natrvalo a zakládali dobře fungující zemědělské podniky.
Česko-bulharské zahradnické i přírodovědné vazby jsou bezesporu velmi zajímavým prvkem v historii vztahů obou našich národů. Na jejich vytváření měli zásluhu i oba tito bulharští carové.
Sofie