Syn.: Linaria alpina subsp. faucicola (Leresche et Levier) Rivas Mart. et al.
Čeleď: Plantaginaceae – jitrocelovité
Rozšíření: Endemit malého území na severu Pyrenejského poloostrova, vyskytuje se v pohoří Picos de Europa, a to jak v asturské, tak kantabrijské i kastilské části.
Ekologie: Stanovištěm jsou štěrbiny a terásky vápencových skal, zejména v horských soutěskách. Lokality leží v nadmořské výšce 500–1300 m.
Popis: Jednoletá až krátce vytrvalá bylina; lodyhy jsou 10–25 cm dlouhé, poléhavé nebo vystoupavé. Listy jsou uspořádány v 3–4četných přeslenech, výše na lodyze často vstřícně (nejvyšší mohou být i střídavé), jsou čárkovitě obkopinaté až úzce eliptické, 7–20 mm dlouhé a 1,5–5 mm široké, dužnaté, ploché, sivozelené, celokrajné, špičaté nebo tupě špičaté. Květenství je koncový hrozen; květní stopky jsou přímé až přímo odstálé, 1,5–5 mm dlouhé; koruna je 15–30 mm dlouhá, sytě fialová, patro dolního pysku bývá světle kropenaté a s oranžovou skvrnkou, ostruha je 7–11(–14) mm dlouhá, přímá nebo slabě zahnutá. Plodem je téměř kulovitá tobolka 4–7 mm dlouhá; semena jsou zploštělá, okrouhlá až ledvinitá, na ploše obvykle s drobnými papilami a na okraji s křídlatým lemem.
Poznámka: Tato lnice je blízce příbuzná druhu Linaria filicaulis; oba druhy patří do širšího příbuzenstva druhu Linaria alpina. Linaria faucicola se odlišuje na první pohled sytě modrofialovými květy a odlišnou skulpturou na semenech. Oba zmíněné druhy se vyskytují v téže horské skupině, ale obvykle se na lokalitách nestřetávají: L. filicaulis roste především v sutích ve vyšších nadmořských výškách. Vzhledem k tomu, že občas jsou v populacích nalézáni i jedinci s intermediárními znaky, někteří badatelé preferují hodnocení na úrovni poddruhů. Typické rostliny jsou ovšem velmi snadno rozlišitelné.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 25. 8. 2018 (Španělsko, NP Picos de Europa, Lago Ercina).