Machu Picchu jsou ruiny předkolumbovského inckého kultovního města v peruánských Andách. Nacházejí se v horském sedle mezi horami Machu Picchu a Huayna Picchu, v nadmořské výšce 2430 m, severozápadně od Cuzca. Od června do září tu denně proudí tisíce návštěvníků.
Existuje několik způsobů, jak se sem dostat. Pokud nepřicházíte po Incké stezce, tak se tu snadno dopravíte autobusem za pouhých dvacet minut po klikaté prašné silnici z Aguas Calientes, případně můžete nahoru vyběhnout pěšky. Do Aguas Caliente jede vlak z Ollantaytamba nebo z Cuzca. Pro ty, kteří se nedostali na Inckou stezku, a přesto by si chtěli vychutnat přírodu okolo Machu Picchu s jejími archeologickými památkami, jsou k dispozici i alternativní incké stezky.
Po staletí zůstávalo toto místo skryté v peruánských vysokohorských tropických lesích. Machu Picchu neboli „Stará hora“ je dodnes zahalena tajemstvím. Masivní zdi, terasy a rampy legendárního „Ztraceného města“ jakoby do skalnatého úbočí vytesali sami bohové. Oficiálně bylo objeveno 24. července 1911 americkým archeologem Hiramem Binghamem, významným členem Národní geografické společnosti a profesorem na Yaleově univerzitě. Bingham toto místo našel zcela náhodně poté, co byl do města doveden jedenáctiletým kečuánským chlapcem. Dojem z celého místa dotváří nádherná panenská příroda východních svahů And shlížejících na Amazonskou nížinu s jejím bohatstvím flory i fauny. Celá tato oblast, oficiálně zvaná Santuario histórico de Machu Picchu, byla v roce 1983 zapsána do seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO a v roce 2007 bylo toto místo zařazeno mezi nových sedm divů světa.
Opevněné město vystavěl incký panovník Pachacútec Yupanqui (1438–71) a jeho následovníci. Místo má jasně oddělené zemědělské a rezidenční zóny. Mezi horní a dolní části se rozkládá typické náměstí. Nedaleko obrovských teras a visutých zahrad je část, kterou považujeme za čtvrť zemědělců, výše pak najdeme čtvrť „průmyslovou“, „vládní“ a „náboženskou“. Mezi nejvýznamnější stavby patří Chrám Slunce, Chrám tří oken, Královská hrobka a unikátní velký monolitický kamenný oltář (neboli Sluneční hodiny) zvaný Intihuatana. Město tvoří přibližně 200 staveb a mohlo by v něm bydlet až tisíc obyvatel. Je postaveno v klasickém inckém stylu z přesně do sebe padnoucích nepravidelných kamenů bez použití malty.
Ve srovnání s mayskými památkami, které jsou většinou zarostlé bujnější vegetací, působí samotné město Machu Picchu trochu naze. Na terasách pokrytých trávou se celoročně pasou lamy, sem tam je nějaká bromélie a strom. Proto nás během prohlídky potěšila maličká zahrádka, která představuje nejen rostliny z okolí bájného města, ale také ty, které hrály důležitou roli v životě Inků. Můžeme se tu potěšit například s orchidejemi Sobralia dichotoma, Epidendrum schlimii, Lycaste macrophylla, Lycaste longipetala, Masdevallia veitchiana. Roste tu malý exemplář kokainovníku Erythroxylum coca, své místo tu má třeba i durman Datura innoxia nebo Eustephia darwinii.
Inkové pěstovali řadu plodin na terasovitých polích tak, že zkoumali úrodnost různých odrůd v odlišných nadmořských výškách. Pole byla zavlažována důmyslnými systémy, které na ně přiváděly vodu z hor. Pěstovali zejména brambory, laskavec, bavlník, tykve, papriky, rajčata, fazole, samozřejmě také koku. Mezi další rostliny, které Inkové znali a využívali v přírodní medicíně i kuchyni, patří například merlíky Dysphania ambrosioides a Chenopodium quinoa, které poskytovaly listy jako zeleninu, ale především se sklízela jejich semena, jedlé hlízy jim nabízela lichořeřišnice Tropaeolum tuberosum (Tropaeolaceae), šťavel Oxalis tuberosa (Oxalidaceae), Mirabilis expansa (Nyctaginaceae), rovněž Ullucus tuberosus (Basellaceae), jedl se vlčí bob Lupinus mutabilis, plody dávala i horská papája Vasconcellea pubescens, semena zas zarděnice Erythrina edulis nebo i u nás známá mochyně Physalis peruviana. K léčení sloužil třeba hořeček Gentianella alborosea, kakost Geranium dielsianum nebo Uncaria tomentosa (Rubiaceae). Speciální rituální sílu mělo mít Lepidium meyenii, osvěžení svými plody přinášela kupříkladu anona (Annona spp.), také Solanum muricatum a Solanum quitoense, nejspíš i mučenky (Passiflora spp.) a rajčenka Solanum betaceum (Solanaceae), ořechy dával ořešák Juglans neotropica. Oreláník barvířský (Bixa orellana) používali nejen jako léčivku, ale i k potírání proti moskytům, jako barvivo a při rituálních obřadech. Významnou rituální a náboženskou hodnotu měl i legendami opředený druh Cantua buxifolia. Podle Linnéova vyjádření byla právě z Peru do Evropy přivezena i statná forma slunečnice roční (Helianthus annuus), odtud patrně pochází i tabák Nicotiana tabacum.
Od Chýše správce pohřební skály (v horní části města) vede malebná trasa po úzké stezce na útesech k vyhlídce na incký padací most. I když pěšina končí zhruba sto metrů před mostem, poskytne tato vycházka během dvaceti minut obrázek o vegetaci vysokohorských mlžných lesů a nádherné výhledy do okolí.
Nezapomenutelný, i když trošku obtížný, je výstup na strmou horu Huayna Picchu neboli „mladý vrch“. Před cestou se musí každý registrovat a počet návštěvníků je omezen. Výstup nám zabral asi hodinu, peruánští chlapci to však zvládnou i za deset minut. Na samém vrcholu jsme museli projít ještě krátkým, ale velmi úzkým úsekem inckého tunelu. Během fyzicky náročné cesty jsme tak trochu zapomněli sledovat okolní vegetaci a téměř na samotném vrcholu nás přivítaly keře Oreocallis grandiflora z čeledi proteovitých a Thibaudia crenulata z čeledi vřesovcovitých. Na úbočích hory se nachází famózní rozvaliny budov s několika terasami. Největší odměnou byl pro nás nádherný výhled na celý komplex Machu Picchu.
Plní zážitků opouštíme peruánský klenot číslo jedna a vydáváme se pěšky částečně po prašné cestě a částečně po pěšině do Aguas Calientes, odkud odjíždíme vlakem do Ollantaytamba. Nakonec nám ještě poblíž řeky Urubamba zamávají zářivé květy bihaje Heliconia subulata. Více rostlinných druhů z širší oblasti okolo Machu Picchu najdete v článku o Incké stezce.
Fotografováno ve dnech 10. 8. 2006 a 8. 9. 2008.