Přiznám se, že jsem patriotem „neznámého“, ale velevýznamného údolí kolem „neznámé“ obce Malá Veleň (okres Děčín). Proto si myslím, že je nasnadě, abych toto údolí trochu představil a samozřejmě vyzdvihl. Popisované území náleží k severozápadnímu okraji Verneřického středohoří a jde o poměrně mladou krajinu s ostrými skalními výstupy nezanesenými kamennými moři, suťovými poli a prudkými svahy.
Obec Malá Veleň leží v rozšířeném údolí vytvořeném aktivním krajinotvorným prvkem řekou Ploučnicí, která se v této lokalitě modeluje rozšířené a mělčí koryto spodní části toku. Zástavba je v údolí situována v ose sever–jih a je kolmá na koryto řeky. Nejdelší podélný (podle koryta řeky) průměr údolí je asi 3 km, nejdelší příčný průměr je zhruba 2,5 km. Okraje údolí vykazují poměrně značné převýšení, a to asi 250 m na 1,2 km u jižního svahu a cca 300 m na 1,7 km u severního svahu.
Převažující horninou je čedič s vysokým obsahem turmalínu a olivínů, a to ve formě stávajících masivů se sloupcovitou odlučností i ve formě velkého množství naplavených valounů a balvanů v korytě řeky. Druhou dominantní horninou je jílovec, a to hlavně ve středních partiích údolí. Zde se místy nacházejí málo vydatné uhelné sloje a žíly. Původ jílovcové vrstvy, která je zpravidla proražena a místy překryta čedičem je datován přibližně do raných třetihor (viz nalezené fosilie listů palem, pravděpodobně rodu Areca).
Místy lze nalézt různé přechodové konglomeráty hornin a, zvláště na jižním svahu, usazeniny vzniklými v místech dávných mělkých jezírek mezi jednotlivými vrstvami vulkanických hornin. Tyto sedimenty obsahují velké množství fosilních zbytků současné postglaciální flóry konce třetihor. Mezi fosiliemi byly identifikovány rody Fagus, Carpinus, Salix, Magnolia aj., z drtivé většiny se však jedná o listnaté dřeviny, což poukazuje na mírný charakter podnebí od poloviny do konce třetihor.
V úrovni řeky se nachází velké množství křemičitého sedimentu s pazourkovými úlomky původem z druhohorních pískovcových vrstev z Českolipska, kde řeka Ploučnice pramení společně.
Jižní a jihozápadní hranici údolí tvoří dva táhlé vrchy, shodou okolností oba nesou název Jedlová (530 a 490 m n. m.), doplněné bezejmenným vrchem (354 m) nad východní částí Malé Veleně, severní hranici tvoří Hlídka (480 m). Západní hranici uzavírá východní strana vrchu Chlum (440 m).
Z hlediska biologického je zde nesmírně bohaté a různorodé prostředí. Prolínají se zde biotopy mokřadů na čedičovém podloží, řeka, potoky, louky a pastviny, suché mateřídouškové remízky, plochy litorálů, smrkové lesy, doubravy, jasanolipové porosty jižních svahů, staleté klimaxové bučiny, lesíky s převahou břeku (Sorbus torminalis), křovité faccie, sutě, skály a řada dalších biotopů, včetně jeskynních prostor.
Rád bych v tomto článku věnoval pozornost jedinému biotopu, dle mého názoru nejohroženějšímu, a to právě těm „klimaxovým“ bučinám. Svahové pozemky údolí neměly pravděpodobně v minulosti velkou pěstební perspektivu, což vedlo k výsadbě z dnešního pohledu meliorační dřeviny buku lesního (Fagus sylvatica). Díky těžkému přístupu se pak stárnoucí stromy netěžily a v současnosti se zde nacházejí až 170 let staré stromy, jejichž perspektivou je, že buď si na ně někdo vzpomene a pokácí je na dřevo k otopu, nebo že zde zůstanou a svobodně zestárnou. K tomu se – jako k ohrožené možnosti – osobně přikláním. V posledním desetiletí již proběhlo několik pokusů cosi vytěžit, vše ale selhalo na přibližování kmenů, nahoru se několikatunoví giganti tahat nedají, dole jsou naopak podmáčené pastviny. Severní svah porůstají bučiny s habrovým podrostem a příměsí celé řady dřevin, jižní svah je tvořen souvislou, cca 500 hektarovou bukovou monokulturou s minimální příměsí.
Vzhledem k nesnadnému přístupu (značná svažitost, drolivý půdní kryt z jílovce a hrabanky na svazích) získává les právě charakter klimaxu a místy připomíná pralesní biotopy. To vše je doplněno o řídce se vyskytující tis červený (Taxus baccata), který se zde přirozeně sám šíří.
Z hlediska mykologického jde o poměrně neprozkoumanou oblast. Předpokládám zde výskyt cca 30 druhů holubinek (Russulaceae), desítky druhů hnojníkovitých (Coprinaceae), pečárkovitých (Agaricaceae), hřibovitých (Boletaceae), čirůvkovitých (Tricholomataceae) a celou řadu dalších více, či méně početných čeledí. Řádově tedy stovky druhů, a to pouze vyšších hub. Z nejzajímavějších uvedu hojně na padlých kmenech rostoucí hlívu plicní (Pleuritis pulmonarius), muchomůrku stroupkatou (Amanita ceciliae), hřib bronzový (Boletus aeneus), hřib modračka (Boletus pulverulentus), hřib meruňkový (Xerocomellus armeniacus), pýchavku ježatou (Lycoperdon echinatum) a další.
Botanicky zajímavé jsou tyto květnaté bučiny v jarním aspektu, kdy se zde velmi hojně vyskytuje svízel vonný (Galium odoratum), konvalinka vonná (Convallaria majalis), kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos) a cibulkonosná (Dentaria bulbifera), na vlhčích místech pak áron plamatý (Arum maculatum), podbílek šupinatý (Lathraea squamaria), vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), samorostlík klasnatý (Actaea spicata), sasanka pryskyřníkokvětá (Anemone ranunculoides), česnek medvědí (Allium ursinum), dymnivka dutá (Corydalis cava), kostival hlíznatý (Symphytum tuberosum). Hojná je zde podléška jaterník (Hepatica nobilis), devětsil lékařský (Petasites hybridus), prvosenka jarní a p. vyšší (Primula veris, Primula elatior), sasanka hajní (Anemone nemorosa) a celá řada dalších druhů.
V roce 2008 jsem sledoval hnízdění čápa černého (Ciconia nigra) na severním svahu a velice mě překvapil poměrně hojný výskyt okrotice bílé (Cephalanthera damasonium) a hlístníku hnízdáku (Neottia nidus-avis) přímo v lese a bradáčku vejčitého (Listera ovata) při jeho okraji. Na protějším jižním svahu pak na několika místech roste kruštík šírolistý (Epipactis helleborine). V bylinném porostu vedle samorostlíku pak vynikal hrachor lesní (Lathyrus sylvestris) a dokvétající kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum).
