Na okraji vídeňské aglomerace se nacházejí pozoruhodné lokality, které již velmi dlouho poutají pozornost milovníků přírody i badatelů. Patří k nim i okolí někdejšího samostatného městečka Mödling: zde začíná pásmo vápencových kopců, prudce spadajících do vídeňské pánve (jinak řečeno do Panonie). Toto pásmo dostalo pojmenování Thermenlinie (lázeňská linie). Jsme totiž na samotném nejvýchodnějším okraji Alp, alespoň co se geologie týče.
Zatímco na východ se svahy obracejí do plochého terénu pánve, která se vyznačuje velmi teplým a suchým klimatem, od západu sem sestupuje z vyšších poloh relativně chladnější a vlhčí vzduch. Zejména severozápadně orientované svahy jsou ovlivněny vlhčím vzduchem, který se často projevuje i mlhami. Ve spojení s vápencovým podložím se zde vytvořily velmi specifické podmínky – zvláštní byly v dobách ledových a zvláštní jsou i nyní. Proto i vegetace na nich je velmi pozoruhodná.
Již při pohledu z dálky je patrná svérázná struktura tamních lesů. Cože to tu vládne za jehličnany s tak divnými korunami? Jejich větve se od kmene odklánějí v pravém úhlu, takže vytvářejí charakteristické deštníkovité struktury. Tmavá borka ve vyšších částech kmene a dlouhé jehlice: je to skutečně naše stará známá borovice černá (Pinus nigra), po vídeňsku zvaná Paraplui-Baum. Tady u Vídně dosahuje absolutní severní hranice přirozeného rozšíření – hned si tady člověk uvědomí, že nikde na nejjižnější Moravě tak bizarní lesy nenajdeme.
Atraktivní prostředí vedlo k tomu, že zde byl v roce 1974 vyhlášen přírodní park (Naturpark) o rozloze 6500 ha; táhne se od Perchtoldsdorfu až po Gumpoldskirchen. Jeho součástí je i stepní rezervace Perchtoldsdorfer Heide s kolonií syslů (Spermophilus citellus) a několik drobnějších částí, chráněných jako lokality evropské soustavy Natura 2000.
V podrostu lesů s borovicí černou je v humóznějších částech docela husté keřové patro. Tvoří je líska obecná (Corylus avellana), dřín jarní (Cornus mas), brslen evropský (Euonymus europaeus), b. bradavičnatý (Euonymus verrucosus), „pravý“ jeřáb muk (Sorbus aria), dřišťál obecný (Berberis vulgaris), štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides), skalník plstnatý (Cotoneaster tomentosus) i muchovník oválný (Amelanchier ovalis). V bylinném patře pak najdeme místy i druhy nitrofilnější, např. bažanku vytrvalou (Mercurialis perennis), violku bílou (Viola alba) a drnavec lékařský (Parietaria officinalis).
Na místech s jihozápadní expozicí najdeme druhy výrazně suchomilnější, např. tolitu lékařskou (Vincetoxicum hirundinaria), ostřici nízkou (Carex humilis), sesel fenyklový (Seseli hippomarathrum), hadí mord rakouský (Scorzonera austriaca), česnek šerý horský (Allium senescens subsp. montanum), ožanku horskou (Teucrium montanum) i devaterník šedý (Helianthemum canum). Na velmi suchých kamenitých místech v polostínu starých borovic pak najdeme i koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), netřeskovec výběžkatý srstnatý (Jovibarba globifera subsp. hirta) nebo rozchodník Petrosedum thartii. Na borovicích parazituje i jmelí bílé borové (Viscum album subsp. austriacum).
K severu obrácené zastíněné žlíbky mají vegetaci odlišnou. Najdeme zde především buky (Fagus sylvatica), doprovázené duby zimními (Quercus petraea) a lípami velkolistými (Tilia platyphyllos). V podrostu této lesní vegetace roste kalina tušalaj (Viburnum lantana), pěchava vápnomilná (Sesleria caerulea) i ostřice bílá (Carex alba), hojný je i brambořík evropský (Cyclamen purpurascens).
Asi největší zvláštností je skalní vegetace ve štěrbinách severně orientovaných stěn. Tato místa dlouhodobě odolávala vegetačním změnám, které provázely v době poledové výkyvy klimatu. V důsledku toho zde dokonce vznikl a přežil endemický hvozdík Dianthus neilreichii, který roste jen na dvou velmi blízkých lokalitách: Mödlinger Klause a vrch Anninger. Další specifickou zvláštností zdejších skalních štěrbin je chudina plstnatoplodá (Draba lasiocarpa): roste rovněž v Mödlinger Klause a na vrchu Teufelstein.
V území najdeme i mnoho kulturních a technických památek. Jsou zde středověké hrady (např. zřícenina hradu Mödling i zachovalý hrad Liechtenstein), drobné letohrádky z dob pozdějších, prochází tudy akvadukt, kterým byla v minulosti Vídeň zásobována vodou. Cílem výletů se stalo již v 18. a 19. století a dnes je zde celá síť značených stezek, ale i výletních restaurací. Jsou zde také oblíbené horolezecké terény.
Území je snadno dosažitelné příměstskou dopravou a je tedy součástí významné rekreační zóny. To ale nikterak neupírá mimořádnou botanickou hodnotu, takže je stále oblíbeným cílem odborných botanických exkurzí.
Fotografovala Alena Vydrová, dne 29. 8. 2021.