V nejjižnější Africe je to s rostlinami dost jinak, než na co je našinec zvyklý. Už jen proto, že přijít na žulu tam znamená značně si polepšit s úživností půd. To je právě motivem naší dnešní exkurze do renosterveldu. Podivné slovo renosterveld pochází stejně jako známější fynbos z búrštiny čili afrikaans. Je to doslova pole (slyšíte ve výrazu veld ten field nebo, chcete-li, Feld?), kde vládne renosterbos. Opět zapojme trošku lingvistické představivosti a pomozme si angličtinou: Rhinoceros + bush, tedy nosorožčí křoví. Co pod tím rozumět, je už nasnadě – právě takto se říká keři, který před příchodem Evropanů vládl na ohromných rozlohách jihoafrických plání. Jmenuje se Dicerothamnus rhinocerotis, po staru Elytropappus rhinocerotis, a patří do čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae).
Proč právě tento keř dostal pojmenování renosterbos, není jasné, existuje k tomu více výkladů. Jestli nosorožci skutečně spásali „svůj“ renosterbos, se dnes už nedozvíme. Porosty Dicerothamnus rhinocerotis v letním suchu nabývají tmavošedé až černé barvy – možná dostal své jméno podle toho, že se v něm opticky ztráceli černí nosorožci (Diceros bicornis), kteří zde v jihozápadním cípku Afriky před staletím žili. Mimochodem, právě tento druh nosorožce je tím správným keřožroutem, na rozdíl od tzv. nosorožce bílého (Cerathotherium simum), který je asi největší dnes žijící sekačkou na trávu na světě. Ale jedna věc je nezpochybnitelná: renosterveld je jednou ze 3 nejvýznamnějších vegetačních formací v květenné říši Capensis.
Renosterveld žije tak trochu ve stínu populárního a atraktivního fynbosu, který uchvacuje nejednoho laika a udivuje méně i více poučeného odborníka. Možná tak trochu neprávem, protože druhová pestrost renosterveldu je fascinující a právě podívaná na rozkvetlý renosterveld byla pro mne snad úplně největším botanickým zážitkem v jižní Africe.
O co tedy v renosterveldu jde? Jsme v jižní Africe, v území budovaném neskutečně chudými geologickými podklady. Ve srovnání s tvrdými pískovci a křemenci břidlice nebo žula přece jen nějaké ty živiny uvolní, a pro většinu rostlin tedy nejsou nutné tak speciální adaptace, jako v chudičkém fynbosu. Máme před sebou relativně standardní podloží a standardní půdy, ale přece jen poněkud nestandardní klima s mírnou a vlhkou zimou, kde skoro nemrzne, ale zato spadne převážná většina dešťových srážek, a horkým létem, kdy naopak nespadne z nebe ani kapka. Pro rostliny je kritickým obdobím právě to suché léto. Navíc tu na pláních značně fouká a sucho v kombinaci s větrem neumožňují existenci „normálních“ dřevin, tedy stromů, na které jsme zvyklí. V renosterveldu zůstávají dřeviny na úrovni keřů.
Keře v renosterveldu mají často erikoidní vzhled, tedy připomínají vřes. Sám renosterbos (Dicerothamnus rhinocerotis) tak vypadá, prutovitý, s drobnými šupinovitými listy a mrňavými úbory. Mnohé další erikoidní keřové druhy náležejí také mezi hvězdnicovité (Asteraceae). Jsou to např. Eriocephalus africanus, některé druhy rodů Euryops, Stoebe aj. Když zabrousíme do jiných čeledí, rostou zde některé jihoafrické škumpy (Rhus), které patří mezi ledvinovníkovité (Anacardiaceae), druhy rodu Cliffortia (Rosaceae), Aspalathus (Fabaceae) a další. Významnou složkou renosterveldu jsou trávy (Poaceae), zejména z rodů Erharta, Merxmuellera nebo Pentaschistis.
Ovšem nejpozoruhodnějším aspektem renosterveldu je aspekt jarní. Zejména na vlhčích místech v plochých úvalech se to po zimní vláze zazelená a mezi zelenými rašícími lístky jakoby mávnutím kouzelného proutku vykvete neuvěřitelné množství květů. Patří četným jednoletkám, tedy terofytům, rostlinám, které tráví nepříznivé suché období v podobě plodů a semen. Jsou to nejrůznější hvězdnicovité, např. Dimorphotheca pluvialis, druhy rodu Gazania a četné další, z jiného soudku jsou to druhy početných rodů Hermannia (Malvaceae), Diascia a Nemesia (Scrophulariaceae). A renosterveld v neposlední řadě patří také cibulovinám, geofytům, které se na letní nepřízeň vybavily hluboko uloženou cibulkou nebo hlízkou. Z geofytů tu najdeme „krokusky“ z rodu Romulea, „kosatečky“ z rodu Moraea, „hyacinty“ z rodu Lachenalia, „gladiolky“ z rodu Babiana i skutečné mečíky (Gladiolus). Barevnou podívanou mezi tím doplňují velkokvěté rosnatky, zejména Drosera cistiflora a Drosera pauciflora i všudypřítomná kala (Zantedeschia aethiopica). A jen pokud popojdeme na sušší pahrbek, hned nás zaplaví pestrost anilinově barevných květů rostlin z čeledi kosmatcovitých (Aizoaceae), sukulentů, zejména z rodů Lampranthus nebo Delosperma. Ty se zase na léto vybavily dužnatými listy, v nichž dokáží potřebnou vodu zadržet. V renosterveldu najdeme i různá překvapení – některé zde rostoucí pelargónie (např. Pelargonium triste) jsou geofyty, mají dřevnatou podzemní hlízu a na léto shazují listy. Jinou zajímavostí jsou drobné šťavely (Oxalis), které mají rovněž kořenové hlízky.
Stejně jako fynbos i renosterveld byl v přírodním cyklu postihován letními požáry. Popel, který zbyl po spálené vegetaci, vrátí do půdy minerální živiny, takže spáleniště renosterveldu (podobně jako ve formaci fynbos) pokryje ještě větší záplava květů.
Na formace renosterveldu na jedné straně navazuje fynbos, tedy zejména na místech, kde přechází do chudších substrátů, nebo do srážkově bohatší krajiny, kde se živiny deštěm vymývají. Jak tyto 2 formace od sebe rozeznáme? V renosterveldu bývá – oproti fynbosu – poměrně málo keřů nebo stromků z čeledi Proteaceae, ale i vřesovců (Erica), jejichž druhová diverzita vždy signalizuje živinami extrémně chudé půdy. Téměř úplně v této formaci také chybějí restioidy, prutovité „trávy“ z čeledi Restionaceae, které zde nahrazují pravé lipnicovité (Poaceae). Lipnicovité mají měkčí stébla i listy a jsou pro býložravce podstatně stravitelnější. To je zřejmě důvod, proč se – na rozdíl od fynbosu – po přece jen produkčnějším renosterveldu v minulosti proháněla stáda větších kopytníků, např. zeber horských kapských (Equus zebra zebra). Také terofytů, jednoletek, bývá v renosterveldu více – úživnější stanoviště přece jen lépe umožňuje těmto rostlinám, aby každoročně zopakovaly svůj krátký životní cyklus.
Na jiných místech přechází renosterveld také do křovin formace karoo, zejména tam, kde ubývá celkové množství srážek. Ve formacích karoo je tedy srážkový propad ještě intenzivnější. Z rostlinného krytu v karoo mizí především trávy, zatímco jednoletky slaví se svou adaptací slušný úspěch; některé typy karoo se vyznačují snad ještě bohatším zastoupením sukulentů i cibulovin.
Dnes je renosterveld ještě více existenčně ohrožen než fynbos. Na místech, kde před staletími žila stáda kopytníků, se dnes rozkládají docela úrodná pole, která jsou obilnicí Jihoafrické republiky. Jen malé plošky původní vegetace málo dotčené civilizačním tlakem hýří jako před mnoha lety zářivými barvami. Dnes jsou navzájem izolované a oddělené bariérami, které brání genetické komunikaci mezi populacemi vzácných druhů. Ale na druhé straně můžeme být rádi za osvícené farmáře, kteří v okolí městečka Darling severně od Kapského Města vyčlenili po pár hektarech původní vegetace ze svých latifundií, věnovali je ochraně přírody, dobrovolně zde vyhlásili rezervace a zpřístupnili je návštěvníkům. Návštěva jarní přírody například v Tienie Versveld Wildflower Reserve, Oudepost Reserve nebo Waylands Reserve je zážitkem, na který se nezapomíná.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, v září 2012.