Seychely se usadily v našem povědomí především jako destinace pro rekreaci výstředních boháčů, případně zbohatlíků a šejdířů. Možná taky proto, že sázka na turistický ruch (ovšem s vyloučením batůžkářů) byla od počátku samostatnosti skutečným leitmotivem rozvoje země a největším zdrojem příjmů. Taková představa luxusních rekreačních objektů vybavených veškerou civilizací je ovšem v rozporu se zažitou představou ráje neporušené přírody. Jak je to tedy opravdu? Podívejme se na ostrovy blíže: uvidíme, že skutečnost si z každé z možných poloh vybrala něco.
Seychely skládají mozaiku 113 ostrovů rozptýlených na značné ploše a ztracených ve vodách Indického oceánu. Celková rozloha souše činí asi 455 km2. Jádrem souostroví jsou tzv. vnitřní ostrovy. Leží v jeho severní části a mají zcela zásadní význam. Jsou to skalnaté, poměrně vysoké útržky pevniny budované starými horninami žulového typu. Zabírají asi 58 % plochy souostroví, ale dnes na nich žije 98 % obyvatel.
Největším a současně nejlidnatějším je ostrov Mahé, který má rozlohu 154,7 km2 a jeho nejvyšší bod dosahuje nadmořské výšky 905 m; leží na něm hlavní město Victoria a žije zde asi 72 tisíc obyvatel. Druhým největším ostrovem je Praslin, který leží asi 40 km severovýchodním směrem. Jeho rozloha je 37,9 km2, nadmořská výška nejvyššího bodu činí 367 m. V současnosti zde žije asi 7 000 obyvatel. Třetím největším ostrovem je Silhouette, s rozlohou 19,9 km2 s nejvyšším bodem 752 m n. m. (druhý nejvyšší ostrov souostroví), dnes zde žije jen asi 150 obyvatel. Silhouette je vzdálen asi 20 km severozápadně od Mahé. Více zalidněn je v pořadí čtvrtý ostrov, La Digue, kde žije asi 2 200 obyvatel. Tento ostrov má rozlohu 9,8 km2 a jeho nejvyšší bod leží 333 m n. m. Od Praslinu ho dělí vzdálenost asi 6,5 km.
Ostatní žulové ostrovy jsou téměř neobydlené, více než 1 km2 pevniny mají ještě ostrovy Curieuse, Félicité, Frégate a North. Nejmenší představují jenom skalky vyčnívající z moře, na jejichž vrcholu je několik stromů.
Ostatní ostrovy mají zcela jiný charakter. Jsou ploché, korálového původu, často mají charakter atolů s vnitřní lagunou. Severně od vnitřních ostrovů leží ostrovy Bird a Denis. Tzv. vnější ostrovy leží na jih od ostrovů vnitřních. Jsou to skupiny Aldabra, Alphonse, Amiranty a Farquhar a samostatné ostrovy Plate a Coëtivy. Plocha jejich pevniny má celkově asi 200 km2, největší je Aldabra, kde je celkem 155 km2 souše. Tyto ostrovy jsou zčásti neobydlené, na obydlených žije velmi málo obyvatel (dohromady asi 2 % celého státu). Hlavním problémem je zde nedostatek pitné vody.
V současné době na ostrovech funguje Seychelská republika, která byla více jak 150 let součástí anglického impéria; úřední řeči jsou angličtina, francouzština, ale dnes také „autochtonní“ kreolština (creol seselwa).
Přírodní podmínky a osídlení
Původ Seychelských ostrovů je dosti překvapivý. Vysoké žulové ostrovy totiž nejsou ostrovy oceánického, ale kontinentálního původu. Jejich horniny mají souvislost s prapevninou Gondwanou, leží na tzv. maskarénské desce. Dlouhou dobu souvisely s dnešním Indickým poloostrovem, od nějž se definitivně odtrhly přibližně před 65 milióny lety. To však již hostily víceméně hotovou flóru a vegetaci. Díky pohybům zemských desek se Seychely od indického subkontinentu značně vzdálily, dnes tato vzdálenost činí asi 2750 km. Blíže mají k africkému kontinentu (1300 km) a k Madagaskaru (1050 km). Ohromné vzdálenosti zapříčinily úžasnou izolovanost – Seychely jsou dnes nejvzdálenějšími kontinentálními ostrovy na celé Zemi. K Seychelám se ovšem vztahuje ještě jedna geologická zajímavost – zemská deska, na níž leží, je poměrně stabilní a ani v minulosti pravděpodobně nepodléhala větším proměnám, takže na ostrovech dnes nejsou patrny stopy periodického zanořování a vynořování.
Klima odpovídá poloze na 4° jižní šířky. Je velmi teplé, vlhké a po celý rok poměrně stálé: průměrné měsíční teploty se pohybují mezi 26 °C v měsíci nejchladnějším (červenec) a 28 °C v nejteplejším (duben), výjimečně klesnou pod 24 °C, ale někdy vystoupí až na 32 °C. Prší 8–12 dní do měsíce (nejčastěji krátké a prudké přeháňky) a roční úhrn srážek činí průměrně 2200 mm. To se ovšem týká pobřežních poloh na hlavním ostrově Mahé, podobné klima panuje také na pobřeží ostrova Silhouette. Oba nejvyšší ostrovy zachycují oblačnost, jejíž dolní základna může ležet již ve výšce asi 400 m. Vyšší polohy jsou poněkud chladnější a vlhčí, roční úhrn srážek zde činí kolem 3400 mm. Naopak nižší ostrovy (včetně ostrovů Praslin a La Digue) oblačnost nezachycují a klima je zde poněkud teplejší a sušší. Ostrovy leží mimo hlavní dráhy monzunových bouří v Indickém oceánu a nedostávají tedy tak vysoké periodické příděly srážek jako Réunion a Mauricius.
Seychely nebyly před příchodem Evropanů osídleny; pravděpodobně je však znali arabští mořeplavci, neboť na ostrově Silhouette byl nalezen středověký arabský hrob. Poprvé spatřili Portugalci při cestě do Indie některý z ostrovů Amirant někdy v roce 1502, vnitřní ostrovy objevili Angličané v roce 1609. Teprve po 133 letech se v roce 1742 na ostrově Mahé vylodila francouzská expedice pod vedením kapitána Lazara Picaulta, kterou vyslal francouzský guvernér Mauricia Bertrand François Mahé de La Bourdonnais (po něm dostal největší ostrov jméno; ale v různých variantách se jméno tohoto muže objevuje i ve jménech rostlin – po něm je např. nazván rod Labourdonnaisia). Při dalších návštěvách byli na ostrovech vysazeni první osadníci a ostrovy tehdy dostaly jméno po tehdejším francouzském ministrovi financí – jmenoval se Jean Moreau de Séchelles. Kolem roku 1770 zde vzniklo trvalé osídlení, na němž se podíleli francouzští osadníci z Réunionu, Mauricia a Indie, kteří si sem rovněž přivezli černé otroky na zakládané plantáže koření. V roce 1811 francouzská posádka kapitulovala před Angličany a ostrovy se v roce 1814 staly součástí britského panství. V roce 1835 zde žilo 680 bělochů a 6600 otroků, později se sem dostali i Indové, Číňani a Malajci. Během doby z této pestré směsice obyvatel povstala kreolská kultura, jejíž podstata tkví kupodivu v dědictví francouzském. Řeč i způsob života dnešních kreolů má mnohem blíže k Francouzům než k Angličanům: od „čistokrevných“ Francouzů se však liší tím, že prakticky všichni mluví anglicky.
Květena
Pojďme ale zpět k flóře. Původní květena semenných rostlin vnitřních ostrovů Seychel je především velmi starobylá. Do doby kolonizace měl její seznam přibližně 200 položek (s kapradinami a plavuněmi je to asi 280 druhů), z toho je asi 75 taxonů endemických – endemismus tedy činí 37,5 % (přepočteno na všechny cévnaté rostliny asi 33 %). Na starobylost ovšem velmi poukazuje i 13 endemických rodů, o jednom z nich se donedávna uvažovalo jako o monotypické endemické čeledi (Medusagynaceae); podle nejnovějšího systému (APG3) je ale rod Medusagyne přiřazen do čeledi Ochnaceae. Podivuhodný je ovšem původ této autochtonní flóry – často jde o velmi izolované typy, které mají nejbližší příbuzné v jihovýchodní Asii. Svědčí o tom např. monotypický endemický rod Vateriopsis z rozsáhlé čeledi dvojkřídláčovitých (Dipterocarpaceae), jejíž členové (zejména zástupci rodů Dipterocarpus, Shorea, Parashorea a Vatica) tvoří zásadní složku hlavního stromového patra tropických deštných lesů jihovýchodní Asie! Jen v kontinentální Malajsii je jich asi 300 druhů; 55 druhů, až na jednoho endemických, je ještě součástí flóry Srí Lanky. Čeleď je sice zastoupena i v tropické Africe, ale tam rostoucí rody Monotes, Marquesia a Pseudomonotes jsou od rodů asijských (ovšem včetně seychelského) evolučně dosti vzdáleny. Jiným příkladem vztahu Seychel a jihovýchodní Asie je rod láčkovka (Nepenthes), jehož vývojové centrum je na Sumatře a Borneu, zatímco na asijský kontinent zasahuje jen omezený počet druhů, a to až do severovýchodní Indie (N. khasiana) a na Srí Lanku (N. distillatoria). Na Seychelách se vyskytuje endemická Nepenthes pervillei, dále na Madagaskaru ještě N. madagascariensis a N. masoalensis. Seychelský i oba madagaskarské druhy snad navíc představují jedny z nejprimitivnějších zástupců rodu.
Ještě lze najít další příklady někdejšího propojení Seychel a Asie: rod Dillenia má také vývojové centrum v jižní a jihovýchodní Asii a na Seychelách je zastoupen endemickým druhem D. ferruginea; dále na jihozápad jeho druhy dosahují – stejně jako Nepenthes – až na Madagaskar. Na Seychelách je docela nápadná i druhová diverzita pandánů: najdeme zde celkem 4 endemické druhy (Pandanus balfourii, P. multispicatus, P. sechellarum a Martellidendron hornei). I pandány patří do rodiny, která se rozrůznila v jihovýchodní Asii. K nejvýznamnějším endemickým rodům patří zdejší palmy. Kromě kokosu (Cocos nucifera), jehož původnost je zde nejistá, všech ostatních 6 autochtonních druhů palem představuje současně endemické monotypické rody. Nejproslulejší z nich je majestátní Lodoicea maldivica, známý Coco-de-mer, rostlina s největšími semeny z celé rostlinné říše.
Její nejbližší příbuzenstvo – rod Borassus – roste v několika druzích na asijském a africkém kontinentu i na Madagaskaru. Další 4 druhy, Nephrosperma van-houtteanum, Phoenicophorium borsigianum, Roscheria melanochaetes a Verschaffeltia splendida, patří do svérázné skupiny, jejíž spíše vzdálenější příbuzní rostou od jihovýchodní Asie po Nový Zéland. Poslední, Deckenia nobilis, má úzké vztahy s palmami na Réunionu a Mauriciu (s rody Acanthophoenix a Tectiphiala).
Flóra Seychel jeví dále zřetelnou souvislost s květenou Madagaskaru. Také Madagaskar je dlouhodobě samostatně plující kra, útržek někdejší Gondwany. K druhům, které tyto souvislosti dokazují, patří např. výše zmíněný pandán Martellidendron hornei, dále např. podivná dřevina Brexia madagascariensis (změny systematického postavení tohoto rodu v poslední době připomínají houpačku: snad patří do Celastraceae). Na Seychelách vytváří endemický poddruh (B. madagascariensis subsp. microphylla), jehož hodnocení zřejmě ještě dozná změn.
Vztahy k flóře afrického kontinentu jsou kupodivu poměrně slabé – je to o to podivnější, že vzdálenost k Afice je oproti trase do Indie skoro poloviční. Týká se jednak taxonů s širokým areálem (např. druhy z vegetace mangrove), a jednak typů, které trasu z Afriky vykonaly právě skrze Madagaskar, např. Pittosporum wrightii.
Zavlečené druhy versus domácí flóra
Seychely jsou příkladem území, kde došlo k úžasně rychlé proměně flóry i vegetace. Když rekapitulujeme historii lidské přítomnosti na ostrovech, uvědomíme si, že trvalé osídlení zde začíná někdy kolem roku 1770. Do té doby to bylo pár jednorázových návštěv, které zdejší přírodu nemohly podstatněji ovlivnit. Summa summarum, člověk zde bydlí teprve necelých 250 let… A za tu dobu se příroda neuvěřitelně změnila. Nejde jen o to, že značná část rozlohy větších ostrovů byla přeměněna v plantáže kulturních rostlin nebo urbanizované plochy se zahrádkami, komunikacemi atd. Daleko překvapivější je, že mnohá místa, která se laickému návštěvníku jeví jako původní divočina, je divočina nová, vzniklá z expanzivně se šířících zavlečených druhů.
Řekli jsme si, že původní květena obnáší asi 200 položek. Celkový počet druhů na Seychelách zjištěný je ale přibližně 900, tedy zavlečené, zdivočelé druhy několikanásobně přečíslily ty domácí. Často vyhrávají na body i tam, kde bychom to nečekali: především v lesích (nižších a středních poloh), ale i na okrajích mangrove i glacis často cizáci tvrdě atakují původní obyvatele. Přitom jde o rostliny různého původu i účelu, proč se sem vlastně dostaly.
V lesích je snad dnes nejhojnější dřevinou skořicovník Cinnamomum verum (vavřínovité – Lauraceae), původem z jihovýchodní Asie. Dostal se sem jako kulturní rostlina, byl sázen na plantážích namísto vyklučeného původního lesa. Nyní se již asi nesbírá, ale o to více roste. Lesní porosty jsou plné jeho semenáčků a skořicovník představuje skutečně velkou hrozbu. Jen o něco méně intenzivně se šíří středoamerický strom Tabebuia pallida (trubačovité – Bignoniaceae). Proč sem byl dovezen, se mi nepodařilo zjistit. Nicméně podobně jako skořicovník obsazuje rozmanitá, zdánlivě přírodně vyhlížející stanoviště. Třetím nejvýznamnějším druhem, který úspěšně atakuje přírodní biotopy, je středoamerický keř zlatoplod Chrysobalanus icaco (zlatoplodovité – Chrysobalanaceae). Tato dřevina byla na Seychely přivezena na počátku 20. století jako meliorační a vysazována na místa, kde docházelo k půdní erozi. Na velkých plochách se zlatoplod vymkl z rukou, velmi rychle roste a dnes vytváří na rozsáhlých plochách neproniknutelné houštiny, např. na západním konci ostrova Praslin. V těchto porostech mu z domácích rostlin snad úspěšně sekunduje jen houževnatá statná kapradina Dicranopteris linearis (Gleicheniaceae). Že zavlečené druhy také dominují v urbanizované krajině, není třeba připomínat. A to nepočítáme druhy „jen tak“ utíkající za plot zahrádek. V lesích najdeme řadu druhů ovocných dřevin nebo koření, které přestaly být opečovávány, ale rozhodně nechřadnou. Jsou to např. muškátový oříšek (Myristica fragrans), ovocná dřevina Sandoricum koetjape (Meliaceae), kešu čili ledvinovník západní (Anacardium occidentale), různé druhy akácií, ale i vanilka (Vanilla planifolia) nebo Tacca leontopetaloides (Dioscoreaceae).
K oblíbeným technikám, které předcházely výsadbám plantáží, patřilo vypalování. Na vypálených plochách pak následně často dochází k těžké erozi a půdní pokryv bývá splavován, nezřídka až téměř na podloží. Aby se erozi předcházelo, byla na ostrovy vysazována např. indická Alstonia macrophylla (toješťovité – Apocynaceae), která se dnes také spontánně šíří. Mezi bylinami je protivným invazním druhem liánovitá Clidemia hirta z čeledi Melastomataceae.
Rubem úspěchu zavlečených druhů je ústup druhů domácích. Pozornosti zasluhuje, že nejvíce na přivandrovalce doplatily evolučně a fytogeograficky nejpamátnější druhy. Počet známých jedinců dvojkřídláčovité dřeviny Vateriopsis seychellarum klesl v přírodě asi na 35. Podobně dopadla Medusagyne oppositofolia. Nějakou dobu byla úplně nezvěstná, v současné době je na 4 lokalitách známo celkem 89 jedinců. Ohromnou vzácností je i ozdobná endemická netýkavka Impatiens gordonii, která je dnes známa ve dvou malinkých populacích na ostrově Mahé a asi 120 jedinců roste na ostrově Silhouette.
Ochrana přírody
Ačkoli je příroda Seychel nesmírně křehká a velmi ohrožená lidskými aktivitami, ochrana přírody je v zemi evidentně docela funkční a může se pochlubit různými úspěchy. Obecnou platnost má stavební předpis, že budovy nesmějí přesáhnou průměrnou výšku kokosové palmy. Chráněná území o různém statutu (národní parky, mořské parky, speciální rezervace atd.) zabírají překvapivých 46 % území státu! Pro nás je pozoruhodný samotný model, jak zde chráněná území fungují: mnohé rezervace i menší národní parky jsou předány do správy nevládních neziskových organizací, které se o svěřená území starají. Vybírají do nich vstupné (často nemalé), ale z něj financují ochranářské aktivity tak, aby se peníze nemusely prohánět přes státní pokladnu. Starají se o vybavenost území: bez permanentního upravování cest by zdejší příroda byla zcela neprostupná. Návštěvníkům jsou často k dispozici tištěné materiály, někde i vysvětlující tabule. Organizace provádějí i technické zásahy ve vegetaci, pokud je to potřeba, ale zpravidla se spolupodílí vlastními silami na nějakém odborném programu. Bez takové komplexní péče funguje jen největší národní park na ostrově Mahé – Morne Seychellois. I zde jsou však k dispozici návštěvníkům upravené značené stezky. Na okraji tohoto parku byly zřízeny lesní školky, kde jsou pěstovány citlivé domácí druhy, které jsou posléze vraceny zpět do přírody.
Pro osvětu místních byla vydána již série publikací, které jsou distribuovány do škol, takže pro ochranu zdejší přírody je získávána především nejmladší generace. Lze je ovšem též získat v knihkupectvích – mají velkou informační hodnotu nejen pro laického návštěvníka. Ochranářské aktivity si zde mohou připsat již řadu úspěchů, zejména při záchraně některých velmi vzácných druhů ptáků, jejichž populace byly již stabilizovány, ale i při ochraně rostlin, která se zaměřuje hlavně (a pochopitelně) na endemity. Patrná je zejména snaha vytvořit pro každý z nejvzácnějších druhů záložní populaci pro případ mimořádné situace.
Fotografovali Vít Grulich a Alena Vydrová, ve dnech 2.–14. 2. 2011.