Ostrov Tchaj-wan je geograficky i po botanické stránce velmi výjimečný východoasijský ostrov vzdálený okolo 150 km od pevniny jihovýchodní Číny. Po dlouhou dobu byl znám jako Formosa neboli „Nádherný ostrov“, pojmenovaný tak prvními evropskými návštěvníky, kterými byli v roce 1517 Portugalci. Má zhruba tvar obráceného zúženého písmene D (resp. tabákového listu nebo ryby, jak se můžeme dočíst v různých popisech ostrova) s podélnou osou v severojižním směru, délkou 384 km a největší šířkou 140 km. Mírně pod středem ostrova prochází obratník Raka.
Ostrov tvoří předěl mezi Východočínským mořem na severu a Jihočínským mořem na jihu, od čínské pevniny na západě jej odděluje Tchajwanský (Formoský) průliv a na východě jeho břehy omývá Tichý oceán v oblasti mezi Filipínským souostrovím a jihojaponským souostrovím Nansei (Rjúkjú). Výjimečnost ostrova je dána především jeho mohutným centrálním horským pásmem s nejvyššími horami mezi 3000 a 4000 m n. m., které se táhne téměř přes celý ostrov souběžně s jeho podélnou osou blíže k východnímu pobřeží. Rozsáhlejší nížiny se nacházejí jen na západní straně ostrova a to téměř v celé jeho délce a dnes jsou pokryty rozptýlenou, ale bohatou zástavbou s četnými průmyslovými komplexy a hustou silniční sítí, včetně páteřní dálnice spojující hlavní město ostrova Tchaj-pchej (Taipei) na severu s druhým největším městem ostrova, Kao-siung (Kaohsiung) na jihu.
Centrální horské pásmo ostrova zahrnuje téměř padesát hor přesahujících úroveň 3000 m. Nejvyšší horou ostrova je Jü-šan (Yushan, 3952 m n. m., do konce 80. let ale někdy kótovaný 3997 m nebo na přelomu 19. a 20. století nejednotně přes 4000 m) neboli Mount Jade („Nefritová hora“), ležící těsně u obratníku.
U jména této hory se krátce zastavíme. Její první a na evropských či amerických mapách desítky let používané jméno bylo Mount Morrison, podle jména amerického kapitána, který v roce 1857 kotvil u města Tchaj-nan na jihozápadní straně ostrova a byl údajně prvním cizincem, který si o této hoře udělal záznam (i když si osobně myslím, že na vzdálenost 100 km z ní nemohl moc vidět, pokud vůbec). Během padesátileté japonské nadvlády nad Tchaj-wanem (1895–1945) byla hora nazývána Niitakajama („Nová vysoká hora“), protože byla nejvyšší horou tehdejšího japonského impéria, překonávající o necelých 200 m známou Fudžijamu. Obě historická jména hory byla použita v epitetech vědeckých jmen řady nově z Tchaj-wanu popsaných druhů rostlin, jako morrisonicola, morrisonensis nebo niitakayamensis.
Asi ve třetině ostrova od severu se tyčí druhá nejvyšší hora Süe-šan (Hsuehshan, 3884 m), někdy nazývaná Čch‘-kchao-šan (Chikaoshan), japonsky Tsugitakajama, nebo na starých mapách též Mount Sylvia. Centrální horské pásmo Tchaj-wanu vzniklo během alpínsko-himálajského vrásnění ve starších třetihorách a je budováno vyvřelinami, metamorfovanými horninami i vyzdviženými nevápencovými usazeninami břidlicového typu, jen v nízkých polohách západního předhoří nebo východního úpatí nacházíme větší ložiska mladších usazenin slepenců nebo vápenců. Největší vápencovou oblastí je okolí soutěsky Taroko u východního pobřeží severně od města Chua-lien (Hualien). Tchaj-wan leží na seizmicky aktivní východoasijské zlomové zóně, takže jsou zde častá zemětřesení. Vzhledem k rozpadavosti většiny zdejších hornin, velkému množství srážek, často nárazových, a teplotám klesajícím pod bod mrazu ve vyšších polohách je reliéf tchajwanských hor silně ovlivněn erozními procesy.
Klima ostrova je všeobecně oceanicky tropické, bez extrémních teplotních výkyvů, což ovlivňuje i jeho poloha mezi teplými mořskými proudy z Jihočínského moře a od jihovýchodu. Léto je velmi dlouhé, v nížinách na severu ostrova po šest až sedm měsíců průměrné měsíční teploty přesahují 22 °C, na jihu až deset měsíců; nejteplejší je červenec, avšak jeho průměrná teplota nepřesahuje 28 °C. Nejchladnějším zimním měsícem je leden, ale jeho průměrná teplota v nížinách neklesá pod 15 °C. Výskyt zimních teplot pod bodem mrazu je extrémně ojedinělý v nížinách (omezen jen na několik málo historických epizod), ale jeho frekvence stoupá s nadmořskou výškou. Ve vyšších polohách nad 3000 m od listopadu nebo prosince do března alespoň přerušovaně mrzne a leží sníh.
Tchaj-wan je pod silným vlivem monzunových srážek, a to hlavních letních, přicházejících od jihovýchodu a zimních severozápadních. Během letního monzunu se každoročně vyskytují tajfuny od Tichého oceánu s náhlými přívalovými dešti. Průměrné roční srážky na ostrově jsou v závislosti na zdrojích dat udávány mezi 2500 a 4500 mm, ale rozdíly na různých místech jsou velmi výrazné – nejsušší je střední část západního pobřeží s pouhými 700–2000 mm ročních srážek, zatímco na jihovýchodním pobřeží mohou srážky ročně přesáhnout 8000 nebo výjimečně i 10000 mm.
Napříč přes hlavní část centrálního horského pásma z jedné strany ostrova na druhou vedou dvě dobře udržované silnice vedoucí místy velmi odvážně horskými srázy s častými úchvatnými dalekými rozhledy. Nejfrekventovanější je severní, takzvaná „Centrální přesostrovní dálnice“ vstupující od západu do hor údolím řeky Tcha-čch‘-a (Tachia) východně od města Tchaj-čung (Taichung). Tato silnice vystoupá údolím s bohatými porosty pětijehličné borovice morrisonské (Pinus morrisonicola) do horské vesnice Li-šan (Lishan), odkud můžeme přes pahorkatinu s rozsáhlými ovocnými sady spatřit horskou skupinu druhé nejvyšší hory ostrova a odkud pokračuje k severovýchodu níže vedoucí silniční větev napojující se na další trasy na severu ostrova.
„Centrální přesostrovní dálnice“ se brzo za Li-šanem noří do hustých smíšených jehličnatých lesů a po mnoha serpentinách překonává hlavní rozvodí ostrova tunelem ve výšce přes 2500 m. Těsně za ním, z místa zvaného Tcha-jü-ling (Tayuling), odbočuje k jihozápadu vedlejší větev, která dále překračuje sedlo s výškou 3275 m (jako nejvýše položený silniční úsek na ostrově) a lze po ní projet do podhůří na západní straně ostrova a okolo jezera Sun Moon vystoupat do hor národního parku Jü-šan s nejvyšším masivem ostrova, navštívit nedaleké letovisko A-li-šan a sjet na západní úpatí k městu Čch‘-a-i (Chiayi).
Hlavní silnice od tunelu u Tcha-jü-lingu k východu až k pobřeží vede územím národního parku Taroko a je nejpůsobivější silniční trasou na ostrově. V podzimních měsících, všeobecně nejvhodnějších pro návštěvu ostrova, je tato východní strana centrálního horského pásma často částečně zahalena mlhou vznikající z vlhkosti nad Tichým oceánem; mlhu zde můžeme zastihnout v nižších polohách jako inverzní mračna nebo stoupající až k hlavnímu hřebenu a naopak chybějící v nižších polohách. Každopádně na tuto trasu je vhodné si nechat více času nebo ji navštívit alespoň dvakrát v různou denní dobu. Ve výškové zóně mezi 1800 a 2500 m vede silnice různorodými jehličnatými lesy, kde především zaujmou až 50 m vysoké stromy smrku morrisonského (Picea morrisonicola) porostlé lišejníky a jeden mimořádně mohutný strom ostrolistce (Cunninghamia lanceolata var. konishii) s průměrem kmene asi 3,5 m a odhadnutým stářím 3000 let, u kterého je parkoviště a naučné cedule s nápisem „posvátný strom Pilu“.
Pod 1800 m začínají převládat listnaté dřeviny a hluboko pod námi se otevře pohled na soutěsku Taroko, kam sjíždíme nesčetnými serpentinami již ve vápencové oblasti. Zdejší vápence mají i své endemické dřeviny, dub Quercus tarokoensis a Spiraea tarokoensis, patrně nejvzácnější tavolník na světě. Vlastní soutěska Taroko je velmi úzký kaňon s tunely a půltunely těsně nad malou, ale divokou říčkou. Pod jejím ústím je i krátká pěší trasa do boční větve soutěsky s bizarními skalami na dně a pak již brzo dosáhneme pobřeží oceánu.
„Jižní přesostrovní dálnice“ je méně používaná a trochu méně atraktivní, ale přesto stojí zato ji projet. Začíná v podhůří východně od města Tchaj-nan (Tainan) a množstvím serpentin vystoupá prudkými, převážně severními svahy asi 20 km jižně od nejvyššího masivu ostrova pod hlavní hřeben, který rovněž prochází tunelem ve výšce přes 2700 m. Východní svahy centrálního horského pásma opět překonává serpentinami až na úpatí, které leží v úzkém pásu rovin oddělených od pobřeží oceánu dlouhým a úzkým pobřežním pohořím dosahujícím téměř 1700 m. Na západní straně před tunelem na této trase můžeme obdivovat mohutné stromy na ostrově endemického cypřišku formoského (Chamaecyparis formosensis) a na obou stranách občasné stromy úzce endemické pětijehličné borovice Uyematsovy (Pinus uyematsui).
Na Tchaj-wanu je ještě jedna výjimečná silniční trasa, která zde stojí za zmínku. Je jí pobřežní silnice vedená souběžně se železnicí podél severovýchodního pobřeží z městečka Su’ao (Suao) k ústí soutěsky Taroko, respektive do blízkého města Chua-lien. Nachází se zde největší převýšení hor bezprostředně od mořské hladiny, takže silnice zde vede pod mohutnými skalními srázy s výhledem na otevřený oceán. Navíc dno oceánu zde strmě spadá do hloubek přes 4500 m, takže součet zdejšího převýšení přesahuje 8000 m.
V původní vegetaci hor Tchaj-wanu plošně dominují dřeviny, přestože počtem druhů reprezentují sotva třetinu druhové diverzity rostlin ostrova. Dokonce i nejvyšší polohy nad obvykle ostrou hranicí lesa jsou často porostlé hustým nízkým bambusem Yushania niitakayamensis nahrazujícím alpínské louky. Jiné typy bezlesí v horách jsou exponované skalní výchozy, sutě nebo erozní žleby. Tchajwanská flóra je vzhledem k poloze, reliéfu a dalším charakteristikám ostrova velmi bohatá a obsahuje přes 500 druhů kapraďorostů a přes 3300 druhů semenných rostlin, ze kterých nejbohatší je čeleď Orchidaceae s více než 350 druhy a dále s více než 100 druhy trávy (řád Poales), čeleď Asteraceae v širším pojetí a dále Fabaceae, Cyperaceae a Rosaceae. Ostrov se vyznačuje asi 40% podílem endemických druhů, ale jen několika endemickými rody (např. monotypický Sinopanax formosanus z čeledi Araliaceae, vyskytující se v řídkých lesích okolo 2500 m). Mezi dřevinami nejbohatší zastoupení druhů zde má čeleď Rosaceae (se 75 druhy), Euphorbiaceae a Lauraceae; nejbohatšími rody dřevin jsou Rubus (se 31 druhy) a dále Ficus, Symplocos, Ilex a Rhododendron.
Hlavní vegetační pásma ostrova můžeme zhruba charakterizovat následujícími společenstvy nebo soubory druhů. V brakické vodě mělkých pobřeží, zejména na jihozápadě ostrova se vyskytují mangrove s několika zástupci čeledí Rhizophoraceae, jako Bruguiera gymnorhiza, Rhizophora mucronata a Ceriops tagal, případně Kandelia candel v ojedinělých mangrove na severu. Na korálových skalách jižního pobřeží rostou keřovité druhy Pemphis acidula (Lythraceae) a Tournefortia sarmentosa (Heliotropiaceae). Pro písčité úseky pobřeží jsou typické porosty Pandanus odoratissimus, druhu široce rozšířeného v tropech Starého světa, a dále běžně pěstovaná a zplaňující australská Casuarina equisetifolia.
Vegetace rovinatých a nízkých podhorských poloh ostrova pod 500 m s převažujícími zemědělskými kulturami nebo výstavbou je pouze částečně tvořena domácími druhy a tyto obvykle osídlují jen druhotná stanoviště. Na zpustlých místech v těchto polohách se vyskytují porosty trav jako Miscanthus floridulus, Imperata cylindrica a Saccharum spontaneum a dále křoviny tvořené druhy z čeledi Phyllanthaceae, jako jsou Bridelia tomentosa, Glochidion puberum a Flueggea virosa, dále Clerodendrum inerme (Lamiaceae), Vitex negundo (Lamiaceae), Sida cordifolia (Malvaceae) nebo Elaeagnus glabra (Elaeagnaceae). Běžné jsou zde také druhotné porosty stromů, a to nejčastěji Ficus beecheyana a Ficus nervosa, Acacia confusa, Melia azedarach a poněkud řidčeji Aphananthe aspera a Celtis tetrandra z čeledi Cannabaceae, Bischofia javanica (Phyllanthaceae), Mallotus paniculatus a Macaranga tanarius var. tomentosa z čeledi Euphorbiaceae, Ehretia dicksonii (Boraginaceae), Idesia polycarpa (Salicaceae), Albizia procera (Fabaceae), Liquidambar formosana (Altingiaceae), Fraxinus insularis (Oleaceae) nebo Styrax suberifolius (Styracaceae). Pro tyto polohy jsou také typické různé introdukované druhy palem a introdukované i domácí druhy bambusů, jako jsou Phyllostachys makinoi, Phyllostachys edulis (oba pěstované i zplaňující až do 1500 m) a Dendrocalamus latiflorus. Mezi často pěstované introdukované druhy patří také Albizia lebbeck, Bombax ceiba, Dimocarpus longan (Sapindaceae), mangovník Mangifera indica (Anacardiaceae) a Pithecellobium dulce (Fabaceae).
Výše na svazích horských údolí zhruba nad 500–700 m a asi do 1800 m se vyskytují podhorské listnaté lesy, tvořené stálezelenými i opadavými druhy. V nich místy dominují duby Quercus variabilis (často tvořící čisté porosty na dříve vypálených stanovištích), Cyclobalanopsis gilva a Cyclobalanopsis glauca, dále Alnus japonica, Michelia formosana (Magnoliaceae), Schima superba (Theaceae) a řada druhů z čeledi vavřínovitých (Lauraceae), jako například Cinnamomum camphora, Beilschmiedia erythrophloia, Cryptocarya chinensis, Cryptocarya konishii, Machilus kusanoi, Neolitsea konishii nebo Phoebe formosana. Na skalnatých nebo otevřených stanovištích těchto nižších horských poloh se vyskytují vtroušeně nebo i ve větších porostech také jehličnaté dřeviny, jako dvoujehličná borovice křehká (Pinus fragilissima, obvykle do 1000 m), douglaska Wilsonova (Pseudotsuga sinensis var. wilsoniana) a tis (Taxus wallichiana var. mairei), v severozápadní části ostrova také pětijehličná borovice morrisonská (Pinus morrisonicola), nahrazená v jižní polovině centrálního horského pásma podobnou borovicí Uyematsovou (Pinus uyematsui); vzácně a jen na jižním a severním cípu ostrova roste Keteleeria davidiana var. formosana (do 900 m), v severní polovině ostrova ostrolistec (Cunninghamia lanceolata var. konishii), pazerav Calocedrus macrolepis var. formosana a nohoplod Podocarpus nakaii.
V polohách nad 1800 m již obvykle dominují jehličnaté lesy, místy do 2300 až 2800 m ještě s příměsí dubů, javorů, ambroně Liquidambar formosana nebo na severu ostrova také buku Fagus hayatae. Z jehličnanů se zde vyskytují do 2900 m cypřišek formoský (Chamaecyparis formosensis) a tupolistý tchajwanský (Chamaecyparis obtusa var. formosana), do 2500 m již zmíněná douglaska Wilsonova, až přes 3300 m borovice tchajwanská (Pinus taiwanensis), často vytvářející rozsáhlejší porosty, a tsuga Tsuga chinensis var. formosana, která vystupuje až do 3500 m. V listnatých, smíšených i jehličnatých lesích se rozptýleně mezi 1400 a 3000 m vyskytuje hlavotis Cephalotaxus sinensis var. wilsoniana, tvořící nízké stromy obvykle pod vyšším stromovým patrem.
Jen okolo hlavního hřebene střední části ostrova se vyskytují smrk morrisonský (Picea morrisonicola, mezi 2500 a 3000 m) a borovice Mastersova (Pinus armandii subsp. mastersiana, mezi 1800 a 3300 m). Vzácně vtroušená často spolu s cypřišky roste v hlubokých údolích mezi 1800 a 2600 m Taiwania cryptomerioides, tvořící mohutné stromy až 60 m vysoké s kmeny 2–3 m v průměru, připomínající americké sekvojovce. Ta byla dříve považována za endemickou na Tchaj-wanu, ale pak byla taxonomicky sjednocena s populacemi na čínské pevnině zasahujícími i do severního Vietnamu.
Z nejvýše vystupujících jehličnanů roste na ostrově jedle Abies kawakamii a jalovec šupinatý (Juniperus squamata). Jedle začíná růst místy již od 2400 m a tvoří často horní hranici lesa okolo 3500 m na nejvyšších masivech v oblasti hlavního hřebene střední části ostrova, ale její horní výškový limit předsunutých výskytů je až 3800 m. Jalovec šupinatý vytváří nízké stromy staré až přes 1000 let nebo jen poléhavé keře a stoupá až k nejvyšším vrcholům přes 3850 m. Většina jmenovaných taxonů jehličnanů, kromě tisu, tchajwanie a jalovce, jsou na ostrově endemické. Z listnatých keřů vyskytujících se na nejvyšších horách nad horní lesní hranicí jsou typické a na ostrově endemické Rhododendron pseudochrysanthum, Berberis morrisonensis, Ribes formosana, Lonicera kawakamii, Sorbus randaiensis a vzácný zakrslý tavolník Spiraea morrisonicola.
Fotografováno od 17. 11. do 23. 12. 1991 a od 25. 10. do 21. 11. 2008, expedice podpořil Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.