Ačkoli je Itálie v Evropě jedním z nejdéle fungujících center lidských aktivit, zachovaly se zde unikátní oblasti se zachovalou přírodou. Platí to i pro nejvyšší horskou skupinu Apenin ve střední Itálii, kterou chrání od roku 1991 velmi rozsáhlý národní park.
Rozkládá se východně od města L’Aquila (hlavní město oblasti Abruzzo) a zasahuje do provincií (okresů) L’Aquila, Ascoli Piceno, Pescara a Teramo, okrajově i do oblasti Lazio (provincie Rieti). Patří mezi největší národní parky v Evropě a zabírá plochu neuvěřitelných 1413 km2. Masiv Gran Sasso – česky Velká skála – vystupuje vrcholem Corno Grande do nadmořské výšky 2912 m.
Geologickým podkladem jsou druhohorní a časně třetihorní vápence a dolomity, které byly vyvrásněny během alpinského vrásnění. Klima je pro Středoevropana poněkud překvapující – na návětrné západní straně dosahují srážkové úhrny až 2000 mm za rok. Převážná část srážek spadne – jak je tomu ve Středozemí obvyklé – v zimě, od prosince do dubna, zde pravidelně sněží a sníh se ve vyšších polohách udržuje kolem 190 dní v roce. Do roku 2009 zde byl dokonce malý ledovec, který roztál v důsledku globálního oteplování.
Díky značnému rozpětí nadmořských výšek je rostlinstvo národního parku docela pestré. V nižších polohách na jižních svazích jsou lesy tvořené převážně opadavými duby (hlavně Quercus cerris a Quercus pubescens), habrovcem habrolistým (Ostrya carpinifolia) a jasanem zimnářem (Fraxinus ornus), do těchto porostů byla často přisázena borovice černá (Pinus nigra). Na severních svazích převažují lesy s dominantním bukem (Fagus sylvatica), v nichž jako příměs roste i jedle (Abies alba), tis červený (Taxus baccata), cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium) a jeřáb muk (Sorbus aria).
Místy byly lesy vykáceny a nahradily je pastviny. Ve zdejší vegetaci často převládá válečka Brachypodium rupestre nebo sveřep přímý (Bromus erectus), místy i kavyly (Stipa eriocaulis), doprovází je pestrá paleta dvouděložných rostlin. Typický je vítod větší (Polygala major), rožec plstnatý (Cerastium tomentosum), len tenkolistý (Linum tenuifolium), z orchidejí především pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea), rudohlávek jehlancovitý (Anacamptis pyramidalis) a vstavač Orchis pauciflora. V nadmořských výškách kolem 1800 m se vegetace poněkud mění a v trávnících přibývají horské druhy. Jsou to zejména pamětník alpský (Acinos alpina), statný hořec žlutý (Gentiana lutea), několik druhů trávniček (Armeria) aj.
Nejbohatší je vegetace v nadmořských výškách 1800–2400 m. V časném jaru zde rozkvétají šafrány Crocus neapolitanus, dřípatky Soldanella alpina, poněkud později hořce Gentiana verna a Gentiana dinarica, koniklece Pulsatilla alpina subsp. millefoliata a větrnice narcisokvěté (Anemonastrum narcissiflorum), ještě později žlutá čičorka Coronilla minima a stejně tak žlutý len Linum capitatum, chrpa Triumfettova (Centaurea triumfettii subsp. triumfettii), hvězdnice alpská (Aster alpinus), pestrobarevná violka Viola eugeniae aj. Na skalkách je typický jalovec Juniperus communis subsp. alpina, medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi), dále např. drobný pochybek Androsace villosa, lomikámen Saxifraga porophylla a penízek Noccaea stylosa. Plochy bělostných pohyblivých vápencových sutí zdobí zlatě kvetoucí endemický boryt Isatis allionii, na vyfoukávaných místech je typická drnečka Vitaliana primuliflora subsp. praetutiana. V nejvyšších polohách s drsným klimatem převládá kamení, ale i mezi ním najdeme polštářky lomikamene Saxifraga latina, violku Viola magellensis, silenku bezlodyžnou (Silene acaulis subsp. bryoides) a rožec Cerastium thomasii, který roste dokonce na samém vrcholu Corno Grande.
Na území národního parku roste asi 2000 druhů cévnatých rostlin. Nejzajímavější jsou zdejší endemity: většina z nich je společná s dalšími horskými skupinami vysokých Apenin, zejména se skupinou Majella, která leží o něco jižněji. Některé jsou skutečné rarity, např. půvabný hlaváček Adonis distorta, plesnivec Leontopodium nivale, ale i běžného návštěvníka upoutá takřka všudypřítomná nápadně chlupatá užanka Cynoglossum magellense. Ostatní horskou flóru tvoří dílem druhy, které sem přesahují hřebenem Apenin z Alp (jsou mezi nimi i druhy arkto-alpinské), k nim patří např. velmi vzácná kosodřevina (Pinus mugo), lomikámen sivý (Saxifraga caesia), lomikámen vždyživý (Saxifraga paniculata) a mnoho dalších, dílem druhy společné s horami na Balkáně. Mezi ně náleží pryskyřník Ranunculus brevifolius a pěchava Sesleria autumnalis, z výše jmenovaných k nim patří např. pochybek Androsace villosa nebo hořec Gentiana dinarica.
Zvířena národního parku je rovněž velmi zajímavá. Žije zde jedna ze tří populací zvláštního poddruhu kamzíka (Rupicapra pyrenaica ornata), vlci (Canis lupus italicus), kočky divoké (Felis silvestris), nad zdejšími skalami se vznáší majestátní orel skalní (Aquila chrysaetos). Přehrada Lago Campotosto je jednou z důležitých tahových zastávek pro migrující ptactvo. Z hmyzu je zde k vidění jasoň červenooký (Parnassius apollo).
Území parku bylo osídleno již v antice, kdy zde žily italické kmeny Umbrů a Picenů. Ve středověku byly na obvodě hor postaveny opevněné vesnice, z nichž mnohé dodnes neztrácejí svůj půvab. Hory byly využívány jako zdroje dříví a na horských loukách se odedávna pase – tradiční extenzivní pastva se zde provozuje dodnes a návštěvník vidí na mnoha místech stáda krav, ovcí a koní, která pomáhají udržovat pestrou vegetaci.
Na dnešního návštěvníka čekají v podhůří četné penziony a kempy a ve vyšších polohách i několik horských chat. Lze zde využít hustou síť docela dobře značených turistických tras, z nichž některé jsou vybaveny řetězy a stupačkami, na některé je potřeba mít speciální vybavení (ferraty). V dolních partiích se dá provozovat cykloturistika a je zde několik desítek kilometrů stezek pro turisty na koních. Krásná vyhlídková silnice vede až k horskému hotelu na Campo Imperatore v srdci parku (teoreticky se k němu dá vyjet i kabinovou lanovkou), kde bylo vybudováno jedno z tradičních středisek zimních sportů. Zde je také malá botanická zahrada Giardino botanico alpino di Campo Imperatore „Vincenzo Rivera“; v červenci 2015 však byla zavřená a působila opuštěným dojmem.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, ve dnech 17. 5. 2007 a 2. a 3. 7. 2015.