Jemenské hory, zvané Escarpment (Srázy) se prudce zdvíhají z pobřežní nížiny při Rudém moři, zvané Tiháma, a vytvářejí v několika stupních hradbu hor, která odděluje vysoko položené jemenské Centrální plošiny. Srázy pokračují z Jemenu na sever do Saúdské Arábie; saúdskoarabská oblast Asir má velmi podobný charakter. Součástí systému jemenských srázů jsou horské skupiny Jabal Haráz a Jabal Bura.
Z hlediska geologického vývoje jde o pohoří, která byla vyvrásněna v průběhu třetihor v oligocénu, kdy se od sebe začaly vzdalovat arabská a africká litosférická deska – jejich rozestoupením vznikla příkopová propadlina Rudého moře a oddělil se definitivně Arabský poloostrov od Afriky. Srázy tedy na pevnině tvoří svahy této příkopové propadliny. Srázy jsou tvořeny především mladými vyvřelinami, především čediči, ale Jabal Bura budují především hlubinné – a později erozí obnažené – vyvřeliny žulového typu.
Specifické je klima Srázů, které se však v jednotlivých oblastech může velmi lišit. Klimaticky se značně odlišují i Jabal Bura a Jabal Haráz. Obecně platí, že nejvlhčí jsou návětrné západní svahy nad Tihámou, zatímco východní sklony a mezilehlé kotliny bývají alespoň v částečném srážkovém stínu. Teprve další vyšší hřbet je opět návětrný. Přesto je zdejší klima překvapivě vlhké – to je důvodem, proč je tato krajina odedávna zemědělsky využívána. Hlavní klimatickou charakteristikou Srázů jsou letní deště, které přinášejí od západu vanoucí větry.
Jabal Bura
Jabal Bura je sice poněkud nižší, její nejvyšší bod Jabal Izán dosahuje nadmořské výšky „pouze“ 2223 m. Tento handicap je ovšem kompenzován tím, že západní svahy se zdvíhají nad Tihámu a pohoří tedy tvoří první geomorfologickou překážku pro vzduchové masy proudící od západu. To se projevuje především tím, že tyto vzduchové masy na hradbu hor narážejí a jsou nuceny vystupovat do větší výšky, čímž dochází k ochlazení a současně ke kondenzaci vodních par. Hřebeny Jabal Bura se tedy po větší část roku topí v mlhách – tento fenomén má nesmírný význam, protože kapky rosy se srážejí na skalách i na vegetaci, která tím pádem netrpí takovým suchem; navíc mlhy způsobují, že ani sluneční záření zde nemá zdaleka takovou intenzitu. S mlhami se zde naučili již dávno pracovat místní zemědělci, kteří vybudovali na hřebenech rozsáhlé systémy kanálů a podzemních zásobáren vody, kde se kondenzovaná rosa shromažďuje a využívá v sušších obdobích především pro závlahy zemědělských kultur, především velmi kvalitní kávy (Coffea arabica), která zde (jako v jediné z jemenských horských skupin) stále drží převahu nad kátovníkem (Catha edulis).
Zdejší plantáže využívají úzkých teras na velmi strmých svazích. Tyto hory se vyznačují také velmi specifickým osídlením, které je koncentrováno na relativně špatně přístupné hřebeny. Je to dáno tím, že tyto hřebeny mají podstatně příjemnější klima, mlhy přinášejí dostatek srážek, a navíc se v těchto polohách (ve výškách asi nad 1500 m) nevyskytovala malárie. Pitoreskní urbanistický soubor sídel na hřebeni byl navržen k ochraně v síti světového dědictví po patronací UNESCO.
Z hlediska přírody je ovšem překvapivou součástí tohoto pohoří zachovaný poměrně rozsáhlý lesní komplex v nižších částech západních návětrných svahů v údolí Ridžáf. Tento les představuje jednu z posledních ukázek souvislého lesa na jihu Arabského poloostrova, zachoval se zřejmě proto, že v minulosti sloužil jako lovecký revír. Dnes je zde zřízen národní park (Jabal Bura Valley Forest National Park) na ploše 4287 ha, je připraven návrh na zapsání tohoto území na seznam Biosférických rezervací UNESCO. Kromě botanického významu má tato lokalita i značný význam zoologický, vyskytují se zde např. paviáni pláštíkoví (Papio hamadryas), varani (Varanus yemenensis) a kobra egyptská (Naja haje).
Jabal Haráz
Jabal Haráz je podstatně vyšší pohoří, nejvyšší bod (Jabal Shibam) dosahuje výšky 2892 m n. m., ovšem leží na západovýchodním transeptu v druhé až třetí linii jemenských Srázů. V Harázu jsou průměrné roční teploty kolem 17 °C a úhrn srážek dosahuje 500–600 mm, ale mlhy zde nejsou zdaleka tak častým a významným fenoménem. Plošší části pohoří jsou zemědělsky využívány, pěstuje se zde především čirok (Sorghum bicolor) a na menších plochách i kátovník (Catha edulis), který do současnosti kávu (Coffea arabica) téměř úplně vytlačil. Dosti rozsáhlé plochy pohoří jsou dosud paseny ovcemi a kozami.
Přírodní biotopy se zde zachovaly především v strmějších a členitějších partiích pohoří. Pohoří je velmi pozoruhodné i z kulturního hlediska, protože zde v posledních stoletích dlouhodobě koexistovaly židovské i muslimské komunity, a to jak sunnitského, tak šíitského směru, a je zde zachována celá řada opevněných vesnic s věžovými kamennými domy. I tento pozoruhodný soubor byl navržen k zapsání do sítě světového dědictví.
Vegetace
Vzhledem k dlouhodobému, dosti hustému osídlení je velmi složité uvažovat o potenciální vegetaci, a tedy o vegetační stupňovitosti Srázů. Nicméně se zdá, že v pohoří lze rozlišit 4 hlavní vegetační typy.
V nižších partiích jsou to lesy nebo křoviny s převažujícími kapinicemi (Acacia) a myrhovníky (Commiphora) z čeledi březulovitých (Burseraceae). Zástupci obou rodů se zde vyskytují ve větším počtu druhů. Provázejí je další dřeviny, např. Combretum molle (Combretaceae), Trichilia emetica (Meliaceae), Oncoba spinosa (Salicaceae) a více druhů rodu Grewia (Malvaceae), na horní hranici této vegetace se z keřů vyskytuje např. jasmín Jasminum fluminense. Součástí této vegetace jsou i četné liány, k nimž patří např. révovitá dřevina Rhoicissus revoilii a řada zástupců z čeledi Convolvulaceae. Dosti hojný je i planý datlovník Phoenix caespitosa, který ve vyšších částech údolí tvoří celé palmové křoviny. Podrost keříků a bylin je dosti bohatý. Najdeme zde jednak několik druhů drobnějších keříků z čeledi toješťovitých (Apocynaceae), např. druhy Kanahia laniflora a Gomphocarpus sinaicus, krásný ibišek Hibiscus dongolensis, ale i geofyty, např. Scadoxus multiflorus, Dracaena forskaliana aj.
V terasované krajině se přírodní biotopy především vyskytují na skalkách a v jejich okolí, a dále pak také na zídkách teras. Zde již většinou nejsou zachovány souvislejší porosty stromů, vegetace je o poznání méně bujná a najdeme v ní daleko více sukulentních prvků, které indikují větší problémy s využitím vody. Velmi nápadným jevem jsou občas se vyskytující „lesíky“ tvořené obrovským sloupovitým pryšcem Euphorbia ammak. Sukulentní rostliny však mají i nižší keřový vzrůst, jsou to např. další z pryšců Euphorbia cactus, bizarní Adenium obesum (Apocynaceae), četné druhy rodu Caralluma (Apocynaceae), podivný sukulentní starček Kleinia odora, ale i sukulentní liány Cissus quadrangularis a Cissus rotundifolia.
Z dalších keřů zde má své místo složnokvětá Psiadia punctulata i některé druhy z rodu Vernonia z téže čeledi, Pavetta longiflora (Rubiaceae), šťovík Rumex nervosus (Polygonaceae) a více druhů z rodu Barleria (Acanthaceae). Typická je i růže Rosa abyssinica, plamének Clematis hirsuta, ibišek Hibiscus deflersii a velký starček Senecio hadiensis. Charakteristickou složkou jsou i kapradiny, zejména drobná Actiniopteris semiflabellata s téměř dlanitě uspořádanými čárkovitými úkrojky listů, sleziník Asplenium aethiopicum, na poněkud vlhčích místech i vranečky Selaginella imbricata a Selaginella yemensis. K charakteristickým druhům patří i drobný vítod Polygala tinctoria, nízký keříček Micromeria imbricata (Lamiaceae), z plevelů jsou zajímavé např. kakost Geranium trilophum, Justicia caerulea (Acanthaceae) a Forsskaolea tenacissima (Urticaceae).
Vyšší polohy jsou přece jen dále od moře, a proto tedy sušší, i když srážek je zde stále natolik dost, aby se zde alespoň pomístně uplatnilo zemědělství. Ostatní nepříliš sklonité plochy jsou převážně vypásány. Pro toto území jsou typické travnaté plochy, v nichž dominují např. trávy Cenchrus setaceus a Hyparrhenia hirta, roztroušené keře Acanthus arboreus (Acanthaceae), Sageretia thea (Rhamnaceae), Pavetta longiflora (Rubiaceae), levandule Lavandula pubescens (Lamiaceae), Phagnalon harazianum (Asteraceae), z bylin bělotrn Echinops spinosissimus, smil Helichrysum forskahlii, v nejsušších oblastech i vysoký keřový chvojník Ephedra pachyclada subsp. sinaica. Na skalách se objevuje překrásný jemenský endemit, chrpovitý keřík Centaurothamnus maximus. V bylinném patře se uplatňují zvonek Campanula edulis, hvězdnicovitá Felicia dentata, bedrník Pimpinella menachensis, šišák Scutellaria arabica, kamejník východní (Alkanna orientalis) a afromontánní Dyschoriste radicans (Acanthaceae). K nezvyklým druhům patří sukulenty, např. Aloe vacillans nebo Cotyledon barbeyi (Crassulaceae).
Na nejvyšších vrcholcích se uplatňuje vliv silných větrů i velkého kolísání teplot mezi dnem a nocí. Vegetaci zde tvoří především nízké trávníky a v nich jsou především afromontánní druhy, k nimž patří kavyl Stipa tigrensis, jetel Trifolium semipilosum, šalvěj Salvia merjamie, kuříčka Minuartia filifolia a kropenáč Swertia polynectaria (Gentianaceae). K afromontánním druhům patří i velmi ozdobná prvosenka Primula verticillata, kterou lze najít nejčastěji na chráněných místech pod skalními převisy. Druhou skupinu tvoří místní endemity, např. čekanka Cichorium bottae, sukulentní Delosperma harazianum (Aizoaceae), hořčík Picris scabra, hvozdík Dianthus uniflorus, mateřídouška Thymus laevigatus a svlačec Convolvulus thymoides.
Azonální vegetace se uplatňuje především v údolích trvalých toků, k nimž patří zejména wádí Surdud. Tímto údolím prochází hlavní spojovací silnice z hlavního města Jemenu Saná do přístavu Hodeida (al-Hudaydah). Toto údolí je intenzivně zemědělsky využito, ale nacházejí se zde zbytky galeriových porostů, v nichž najdeme např. palmu datlovou (Phoenix dactylifera) a pandán Pandanus odorifer. Ovšem je třeba říci, že výskyt těchto dřevin zde zřejmě zapříčinil člověk.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, v únoru 2010.