Sardinie je skutečně ostrovem mnoha tváří. Víceméně za to může pestrá geologická minulost, která dopustila, že každá doba zde zanechala výrazné pozůstatky, které určují ráz zdejší krajiny. Když člověk připlouvá do Olbie, vítají ho ohromné kostky bílých vápencových skal, ale pár kilometrů odtud začíná krajina bizarních žulových skalisk. Ve vnitrozemí se rovněž střídají vápencové nebo dolomitové hřbety a rulové kuesty, z nich se vypíná ohromná třetihorní sopka. Najdeme zde porfyritové útesy i průniky čedičů ve starších sedimentech. Vzhledem k nepříliš hustému osídlení se na Sardinii ovšem zachovalo dost přírody až do dnešních dnů.
Při západním pobřeží Sardinie, přibližně v polovině jeho délky, se nachází město Oristano. Jen pár kilometrů od něj vybíhá do moře úzký výběžek – poloostrov Sinis. Tohle místo dobře znají archeologové, neb se zde rozkládají pozůstatky jednoho z největších a nejzachovalejších fénických měst v Evropě. Město bylo založeno v 8. století před naším letopočtem a asi po 500 letech jej dobyli Římané. Díky kouzelné přírodě zde byla vyhlášena rezervace pro mořské organismy, která je ale velmi zajímavá i z pohledu botanika. Kromě moře jsou její součástí i komplexy dosud nezastavěných písečných pláží a pozoruhodným fenoménem je i samotný poloostrov Sinis.
Silnice končí v malé vesničce San Giovanni di Sinis s raně křesťanským kostelem zasvěceným svatému Janu Křtiteli, který zde stál již v 6. století našeho letopočtu. Od něj směřuje turistická „dálnice“ k hlavní atrakci, vykopávkám fénického města. Podél cesty jsou polozazemněné písečné duny s lány něžné nebeské koukolenky líbezné (Eudianthe coeli-rosa), suchomilným šáchorem hlavatým (Cyperus capitatus) a jednotlivými keříky vrabečnice chlupaté (Thymelaea hirsuta), kterou by jeden s lýkovcem rozhodně nespojoval, protože vypadá spíš jako rozchodník na klacku.
Na straně k břehu Oristanské zátoky jsou slaniska se slanomily vytrvalými (Sarcocornia fruticosa) i jednoletými (Salicornia europaea), limonkou Limonium narbonense i obří pichlavou sítinou Juncus acutus. Na druhé straně poloostrovní šíje nad otevřeným mořem je pozoruhodná vegetace s polokeříkem Crucianella maritima z mořenovitých (Rubiaceae), rmenem Anthemis maritima, amarylkovitou cibulovinou Pancratium maritimum a dužnatou silenkou Silene succulenta.
Na nejvyšším bodě poloostrova stojí středověká strážní věž, pod ní je trávník, v němž roste např. planý artyčok (Cynara cardunculus), voskovka Cerinthe major i mořena Rubia peregrina. Sedimentární horniny tady prorážejí čedičové žíly. Ze země zde na několika místech trčí podivné tmavočervené kyje parazitického hlivence rudého (Cynomorium coccineum) ze samostatné čeledi Cynomoriaceae, blízké tropickému rodu Rafflesia. Z trávníku místy také trčí menší či větší palmičky žumary nízké (Chamaerops humilis). Na prudkém svahu pod věží, který je na dálku ještě ovlivňován slaným sprejem, roste na erodovaném svahu jedna z největších zdejších vzácností, úzce endemická limonka Limonium lausianum. Na Sardinii se to limonkami jen hemží, takže není tu sama, ale vedle ní lze najít i bochánky dalšího, tentokrát drobnolistého druhu Limonium acutifolium. V okolí strážní věže je vegetace poněkud ruderalizovaná a najdeme zde např. rýt Reseda alba, miříkovitou rostlinu Smyrnium olusatrum nebo poloparazitickou lepnici Bellardia trixago.
Severně od San Giovanni in Sinis lze navštívit další části rezervace. Velmi zajímavá je návštěva opuštěného pobřeží Is Arutas, které leží asi 5 km na severozápad. V okolí mělké zátoky Cala Maimonis jsou rozsáhlé plochy vyfoukávaných trávníků s komplexem písčin v různém stupni zazemňování a reprezentativním souborem zajímavých rostlin. Patří k nim šedobíle plstnatý řebříček Achillea maritima, smil Helichrysum italicum subsp. microphyllum, růžová silenka Silene colorata a písečný opletník Calystegia soldanella s velkými květy, velmi hojné Pancratium maritimum a opět řada limonek, především polštářovitá Limonium tenuifolium. V mezidunových sníženinách kvete kosateček – protistojka Moraea sisyrinchium. Z trav vyniká Desmazeria sicula s nápadně velkými klásky i droboučká tvrdovka tuhá (Catapodium rigidum). Pobřeží končí v nízkých erodovaných skalkách z korálových vápenců.
V přilehlém moři je typickou rostlinou Posidonia oceanica, jejímiž pozůstatky jsou i tenisovým míčkům podobné útvary, které se válejí na plážích.
Ačkoli archeologický areál je turisticky hojně navštěvovaný, kousek dál za vyhlídkovou věž zabrousí z turistů jen málokdo. A opuštěné pláže ve Středozemí jsou rozhodně místem více než nezvyklým.
Fotografováno dne 16. 5. 2013.