Na severu španělské Kastilie (autonomní společenství Castilla y León) se v Kantaberském pohoří v provincii León při hranicích s Asturií nachází přírodní rezervace Pinar de Puebla de Lillo. Byla vyhlášena v roce 1986 a v současné době má rozlohu 483 ha. Je součástí regionálního parku Picos de Europa (Parque Regional de Picos de Europa), jakéhosi ochranného pásma stejnojmenného národního parku (Parque Nacional de Picos de Europa) a současně lokalitou evropského významu v soustavě Natura 2000.
Geologická stavba Kantaberského pohoří je dosti složitá. Zde najdeme především nevápnité, kyselé sedimentární a přeměněné horniny. Z klimatického hlediska se kastilská strana Kantaberského pohoří (na rozdíl od strany asturské nebo kantabrijské) nachází v dosti výrazném srážkovém stínu. Jsme zde ale teprve kousíček za rozvodnicí, takže závětří se projevuje jen v poněkud proředěných porostech všudypřítomné hasivky orličí (Pteridium aquilinum). Roční úhrny srážek (s nevýrazným zimním maximem) zde dosahují 1200 mm, v zimě mají srážky podobu sněhu. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 8 °C.
Motivem ochrany jsou zde přirozené lesní porosty v nadmořské výšce 1400–1800 m. V nižších nadmořských výškách jsou to smíšené listnaté porosty s dubem zimním (Quercus petraea), jilmem horským (Ulmus glabra), jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior), javorem klenem (Acer pseudoplatanus) a bukem lesním (Fagus sylvatica). Výše na ně navazuje borovice lesní (Pinus sylvestris), která zde má absolutně nejzápadnější přirozenou lokalitu svého areálu. Borovici doprovázejí břízy (snad je to ještě Betula pubescens subsp. celtiberica), v keřovém patře pak líska obecná (Corylus avellana). V nejvyšších polohách je bor značně proředěný, travnatý, a navazuje na horské pastviny s roztroušenými nízkými keři jalovce obecného (Juniperus communis subsp. hemisphaerica) a hlodáše Ulex gallii, až sem však stoupá i vřesovec Erica arborea.
Na světlinách borových porostů je typický statný hořec žlutý (Gentiana lutea), náprstník drobnokvětý (Digitalis parviflora) i n. červený (Digitalis purpurea). K dominantám nízkých trávníků patří smilka tuhá (Nardus stricta), metlička křivolaká (Avenella flexuosa), psineček Agrostis castellana, tomka vonná (Anthoxanthum odoratum) a sítina kostrbatá (Juncus squarrosus), místy se objevují keříčky vřesu obecného (Calluna vulgaris) a borůvky (Vaccinium myrtillus). Na rozvolněných suchých místech s nezapojenou vegetací se objevuje mateřídouška vejčitá (Thymus pulegioides) a ovsíček obecný (Aira caryophyllea), naopak na místech vlhčích rostou statnější trávy metlice trsnatá (Deschampsia caespitosa) a bezkolenec modrý (Molinia caerulea). Z kvetoucích rostlin zde najdeme přehojnou mochnu náržník (Potentilla erecta), zdejší nizoučký typ hořce hořepníku (Gentiana pneumonanthe subsp. depressa) nebo třezalku Hypericum richeri subsp. burseri.
Součástí rezervace jsou i drobná jezírka obklopená rašeliništi, v nichž najdeme více druhů rašeliníků (Sphagnum sp.); mezi ostřicemi lze zaznamenat o. ježatou (Carex echinata), o. obecnou (C. nigra) a o. zobánkatou (C. rostrata), z bochánků rašeliníků svítí růžové baňky květů vřesovce čtyřřadého (Erica tetralix). V samotných jezírkách roste zevar jednoduchý (Sparganium emersum) i z. úzkolistý (Sparganium angustifolium), charakteristický je i rdest rdesnolistý (Potamogeton polygonifolius).
Skladba zdejší flóry rozhodně nemá nic společného se Středozemím a nejvíce připomíná oceánickou střední a severozápadní Evropu a našinec se v ní snadno chytá. Odpovídá to skutečnosti, že Kantaberské pohoří i další části severního Španělska jsou součástí Atlanticko-evropské provincie. Pro Španěly je tato rezervace významná také proto, že zde rostou takové rarity, jako je přeslička lesní (Equisetum sylvaticum).
I zvířena je v rezervaci zajímavá. Žije zde populace tetřeva hlušce (Tetrao urogallus), občas se sem zatoulá i medvěd (Ursus arctos). Na brukvovitých rostlinách zde žijí housenky vzácného motýla Euchloe ausonia.
A jak se sem dostat? Odlehlost od civilizace není dnes až takovou překážkou. S vlastním přibližovadlem sem můžeme odbočit ze spojnic Asturie a Kastílie – buď z průsmyku Puerto de Tarna, nebo z obce Puebla de Lillo. Úzká horská silnička prochází sousedstvím rezervace – optimální je zastavit na parkovišti v sedle Puerto de los Señales v nadmořské výšce 1625 m, kde jsou i tabule se slušnými informacemi o rezervaci. Odtud je možné snadno nakouknout do rozvlněných borových lesů, na horské pastviny i k malým mělkým jezírkům obklopeným koberci rašeliníků, nebo se vydat k opuštěným dolům na rumělku. Jádro rezervace je však přístupné jedině s průvodcem.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 28. 8. 2018.