Syn.: Ophioscorodon ursinum (L.) Wallr., Cepa ursina (L.) Bernh., Aglitheis ursina (L.) Raf., Geboscon ursinum (L.) Raf.
Česká jména: česnek planý (Presl 1819, Sloboda 1852), česnek planý – nedvědí – vlčí – psí (Presl 1846), hadík medvědí (Opiz 1852), česnek medvědí (Čelakovský 1879, Polívka 1912, Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: česnek medvědí, výbolen, medvědí – vlčí – psí česnek (Reuss 1853), česnak medvedí (Novacký 1936), cesnak medvedí (Dostál 1950, Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Amaryllidaceae – amarylkovité
Rozšíření: Především západní a střední Evropa, centrum areálu se táhne od Britských ostrovů přes Francii a střední Evropu po západní Ukrajinu, nesouvislé rozšíření i Španělsko, Itálie, Balkánský poloostrov, sever Malé Asie, Kavkaz, západ evropského Ruska, Pobaltí a jižní Skandinávie. U nás se vyskytuje na celém území roztroušeně až hojně, vzácnější je jen v jihozápadní polovině Čech. Rozlišují se dva u nás rostoucí poddruhy: A. u. subsp. ursinum (květní stopky drsné) – rozšířený převážně v Čechách, A. u. subsp. ucrainicum (květní stopky hladké) – rozšířený spíše na Moravě.
Ekologie: Roste v listnatých lesích, hájích, bučinách i luzích, na půdách vlhkých, slabě kyselých, v pásmu od nížin až do hor (i v subalpínském stupni). Kvete od dubna do června.
Popis: Vytrvalá bylina s úzce válcovitou cibulí, 20–50 cm vysoká. Listy jsou většinou jen dva (někdy tři), přízemní, řapíkaté, kopinaté až eliptické, 6–20 cm dlouhé a 2–8 cm široké, celokrajné, ploché, bez vyniklé žilnatiny. Stvol je přímý, bezlistý, téměř oblý, 2(–3)hranný; bělavý toulec je složený ze 2–3 listenů; květenstvím je řídký lichookolík, polokulovitý, 2,5–6 cm v průměru, 6–20květý; květy jsou drobné, stopkaté, okvětní lístky jsou kopinaté, bílé. Plodem je tobolka, 3–4 mm dlouhá.
Záměny: Ačkoli se jedná o druh s poměrně dosti charakteristickým habitem a téměř zcela nezaměnitelným zápachem, v toxikologické literatuře jsou doloženy početné záměny tohoto česneku nejen s konvalinkou Convallaria majalis, ale dokonce i s kýchavicí Veratrum album a ocúnem Colchicum autumnale.
Ohrožení a ochrana: Nominátní poddruh A. u. subsp. ursinum je zařazen mezi vzácnější druhy vyžadující další pozornost (C4a). Sběr česneku medvědího v chráněných územích je nezákonný. Druh je zapsán mezi ohrožené a chráněné druhy v Červené knize Ukrajiny, částečně chráněn je i v Polsku.
Využití: Česnek medvědí se podle mnoha dnes rozšířených informačních zdrojů v jakési blíže nedoložitelné minulosti údajně používal na pročištění žaludku a střev, proti parazitům i na snížení tlaku, pro svou výraznou chuť se přidával také do pokrmů. Část oněch zdrojů mu připisuje schopnosti ještě daleko významnější. V posledních desetiletích se stává přímo módní léčivkou, pěstuje se i na zahradách. Staré lékařské herbáře tento druh česneku ve skutečnosti vůbec neopěvovaly. Kupříkladu L. Fuchs (New Kreuterbuch, 1543) nikterak pochvalně říká, že dieser Waldknoblauch hat einen bösen starcken geruch, H. Bock (Kreüterbuch, 1551) k onomu silnému zápachu ještě připojuje špatnou chuť. Náš A. Huber z Riesenpachu (Herbář, 1596) se zmiňuje o podstatném nedostatku této rostliny, totiž o silném zápachu mléka, který se dostavuje po pastvě dobytka na lokalitách s výskytem tohoto česneku. Připomíná i pověru sedláků a pastýřů o jeho účincích při „zlých a nezdravých mlhách“ (tento svérázný účinek má mít prý každý česnek). No a Polák Marcin z Urzędowa vyjmenovává ve svém Herbáři (1595) hned tři druhy česneku – tento medvědí však opomíjí zcela.
Půvabně se o tomto druhu zmiňuje ale i popularizátor botaniky F. Rosický (1885), když komentuje jeho vůni: Jako všechny druhy česneku, vyznačuje se i rostlina naše silným, odporným zápachem, při jehož pocitu i sebe pěknější květinka stává se odpornou. O tom, že by tento česnek snad někdo dokonce sbíral, neutrousí jediné slovo. Ještě ani na začátku 20. století se žádné speciální uctívání tohoto druhu nekonalo, F. Polívka (1902) pouze stroze konstatoval, že nepříjemně zapáchaje…, zprotivuje se mnohým býložravým zvířatům tou měrou, že ho nežerou.
Lze se rovněž dobrat k úsměvným mediálním informacím o doloženém výskytu česneku medvědího na staroslovanských archeologických lokalitách, prý se tím potvrzuje jeho využívání už starými Slovany. Mohu potvrdit, že česnek medvědí je skutečně doložen i na archeologických lokalitách, roste tam rovněž doložitelně s druhy typu Helianthus annuus nebo Conyza canadensis. Těším se na šibala, který jednoho dne začne tvrdit, že staří Slované využívali i tyto rostliny.
Zdá se tedy, že novodobá obliba česneku medvědího vyvěrá spíše jen ze současné literatury typu kuchařek, z pochybných televizních bylinkových poraden, internetových diskusí a ryze komerčně motivované reklamní kampaně. Nadměrné požití tohoto druhu česneku může vyvolat projevy otravy.
Poznámka: Jeho druhové jméno (použil ho v roce 1551 už L. Fuchs: De historia stirpium, s. 696; znali ho i Bock, Dodoens, Lobel a Zalužanský) vůbec nemusí znamenat, že snad chutná medvědům (s tímto názorem je možné se setkat v obzvláště obskurních informačních zdrojích). Je možné předpokládat, že tímto jménem byla spíš vyjádřena jeho velmi nízká obliba u lidí. Jména zvířat byla rostlinám v mnoha případech udělována proto, aby bylo hned jasné, že ony rostliny jsou pro člověka méně cenné až bezcenné (či snad v některých případech – především u rostlin vlčích – dokonce zdraví škodlivé). V tomto případě se tedy jedná o česnek dobrý leda tak pro medvědy – vždyť ani dobytek ho spásat nemohl. Pozorný čtenář jistě v úvodu tohoto článku postřehl, že pro tento druh byla v 19. století zaznamenána i lidová jména „vlčí“ a „psí“ – inu, přeloženo do běžného jazyka: užitečný stejně jako vlčí mák, chutný jako psí víno, smrdutý tak, že by to neporazilo snad jedině medvěda.
Fotografováno ve dnech 20. 4. a 18. 5. 2003 (Česko, Frýdek, les v okolí slezsko-moravské hranice a Bílé Karpaty, Čertoryje).