Vodní dílo Orlík těžce zasáhlo do přírody Středního Povltaví. Přírodní tvářnost krajiny změnilo v polovině 20. století jezero, které se v hluboce zaříznutém údolí Vltavy a jejích přítoků rozlilo na kilometry daleko. Postihlo i nejdolejší část údolí Otavy, při plném napuštění přehrady dosahuje skoro až k Písku. Když ale přehrada není na plné vodě, objeví se původní tok i se zbytky jezů.
V romantickém prostředí v okolí mlýna Smetiprach (okres Písek) bylo kdysi docela živo. Od středověku tu fungoval mlýn, na začátku 20. století k němu byla přistavena výletní restaurace i s ubytováním. Jezdily se i známé osobnosti kulturního života, právě zde snad získal Eduard Bass inspiraci pro svůj román Cirkus Humberto. Ale čas oponou trhnul, budovy mlýna musely ustoupit přehradě.
Co ale zůstalo, jsou granodioritová skaliska vysoko nad řekou. V době biologických průzkumů, které v širším okolí zátopové oblasti přehrady probíhaly, na nich překvapivě nalezli Jaroslav Moravec a Slavomil Hejný medvědici lékařskou (Arctostaphylos uva-ursi).
Příkré svahy s otevřenými skalnatými místy byly pro vývoj vegetace v době poledové prostředím nepříliš příznivým. Extrémní svahy se západní orientací, dosti výslunné a hlavně výsušné, mělká kyselá půda, to byly určující faktory toho, že zde jako dominantní dřevina přežila borovice (Pinus sylvestris) od nástupu lesa až do současnosti, přes všechny peripetie tlaku jiných stromů. Na vrcholu skal, kde přecházejí v přilehlou plošinu, pak převažuje dub zimní (Quercus petraea), zatímco na úpatí svahu nad vodní hladinou, kde jsou již půdy lepší kvality, najdeme i habry (Carpinus betulus) a lípy srdčité (Tilia cordata); zajímavým druhem v podrostu je ostřice tlapkatá (Carex rhizina).
V doubravě na plošině rostou standardní acidofyty, např. kostřava ovčí (Festuca ovina), bika hajní (Luzula luzuloides), bika obecná (Luzula divulgata) i metlička křivolaká (Avenella flexuosa). V rozvolněných okrajích nad skalami je běžný chlupáček zední (Pilosella officinarum), jestřábník bledý (Hieracium schmidtii), rozchodník velký (Hylotelephium maximum), panetřesk skalní (Petrosedum reflexum), rozrazil Dilleniův (Veronica dillenii), silenka nicí (Silene nutans) i smolnička obecná (Viscaria vulgaris).
Největší zajímavosti ovšem najdeme na samotné hraně skal. Plošinky skalek vyplňují jakoby nadýchané chomáče lišejníků dutohlávek (Cladonia) a na místech, kde vodorovná přechází v kolmou, se udržují polštáře medvědice. Podobně jako borovice zde tento světlomilný keřík přežívá od rané doby poledové a ukazuje, že tato místa nemohla být nikdy více přistíněna. Medvědice dost připomíná brusinku v listech i květech, ale něžné bělavé baněčky mají pod zaškrcením růžový okraj (a samozřejmě svrchní semeník). V listech medvědici připomíná také další stálezelený keřík, který zde roste, a to zimostrázek alpský (Polygala chamaebuxus).
Územní ochranu získaly skalky nad Smetiprachem v roce 1973, přírodní rezervace má plochu 1,78 ha. Na své si tu přijdou i zoologové.
Fotografovala Alena Vydrová, dne 15. 4. 2021.