Dálková komunikace Interamericana překračuje na trase ve směru z hlavního města Kostariky San José na jihovýchod země a dále do Panamy velmi vysoký hřeben pohoří Sierra de Talamanca. Sedlo, v němž překonává nejvyšší bod, leží pod vrchem s nepříliš optimistickým jménem Cerro de la Muerte (Smrtný kopec) ve výšce 3315 m n. m. Právě zde má dnešní cestovatel jednu z nejsnazších možností nahlédnout pod pokličku výškové stupňovitosti středoamerické vegetace.
V těchto zeměpisných šířkách se horní hranice lesa pohybuje v rozmezí 3100–3300 m. Samotný nejvyšší bod je tedy již nad ní, navíc je zde jednoduché vykouknout ještě výš a vyběhnout, nebo dokonce vyjet po široké nezpevněné cestě směrem k anténám radarů, které byly vybudovány na samém vrcholu Cerro de la Muerte v nadmořské výšce 3451 m. Ačkoli až sem nezasahuje žádné chráněné území, lze se zde seznámit s typickým andským horským ekosystémem zvaným páramo.
I když Kostarika leží v tropech, klimatické podmínky ve zdejších horách jsou dosti drsné. Typickým znakem je na jedné straně nevelké kolísání klimatu v průběhu roku, zato v průběhu každého dne procházejí teploty ohromnými rozdíly. Zatímco přes den se zde vzduch ohřeje na příjemných 20 °C, v noci umí teplota pravidelně poklesnout i dost hluboko pod bod mrazu. Jiným významným faktorem je silný vítr.
Jako páramo se označuje komplex vysokohorské andské vegetace nad horní hranicí lesa. Jádro jeho výskytu leží v Kolumbii a Ekvádoru, okrajově zasahuje na severozápad Venezuely a na sever Peru, ve Střední Americe se nachází několik oddělených ostrůvků na panamsko-kostarickém pomezí. Okolí Cerro de la Muerte je vlastně nejzazším bodem, kde lze tento fenomén vidět. Dále k severozápadu sice ještě některé vysoké hory horní hranice lesa dosáhnou (např. sopka Irazú), ale páramo už je zde jen fragmentární, zejména ovlivněné dynamikou sopečné činnosti.
Zdejší páramo je keřová vegetace nad horní hranicí lesa, která dosahuje výšky 1–2 m; podle podrobnějšího členění tohoto vegetačního typu by bylo snad vhodnější říkat mu subpáramo. Převažují vyšší křoviny: vůdčím typem jsou třezalky Hypericum irazuense a Hypericum costaricense, z hvězdnicovitých (Asteraceae) zde rostou Diplostephium costaricense, Pentacalia firmipes a Ageratina kupperi, dosti početné jsou i vřesovcovité (Ericaceae), zejména Comarostaphylis arbutoides a borůvka Vaccinium consanguineum.
Keřové porosty se prolínají s koloniemi nízkého, asi 1,5 m vysokého bambusu Chusquea subtessellata, nad keře vyčnívá bizarní stromkovitá miříkovitá rostlina Myrrhidendron donnellsmithii. Kolem vyčnívajících skalek převládají malé keříky, např. vřesovcovitá Gaultheria myrsinoides nebo Arcythophyllum lavarum z mořenovitých (Rubiaceae).
Na nejmělčích půdách dále najdeme nízké poduškové byliny, např. kontryhelům příbuzné druhy Lachemilla pectinata a Lachemilla standleyi, další růžovitá bylina Acaena cylindristachya poněkud připomínající mochnu husí, mořenovitý polštářek Nertera granadensis, kozlík Valeriana prionophylla, ale i plavuně Lycopodium clavatum subsp. contiguum, Diphasiastrum thyoides a Huperzia talamancana.
Pozoruhodným fenoménem jsou růžice dosti statné terestrické bromélie Puya dasyliroides. Ve vlhkých depresích jsou plošky porostlé červeným rašeliníkem Sphagnum limbatum, v nichž se daří drobnému pryskyřníku Ranunculus peruvianus a miniaturnímu hořci Gentiana sedifolia, jakož i podivuhodné nitkovité kapradince Jamesonia scammaniae.
Na dolní hranici páramo, v okolí horní hranice lesa, tvoří vyšší křoviny Fuchsia paniculata (Onagraceae), Wigandia urens (Boraginaceae), Hemichaena fruticosa (Phymaceae), Phytolacca rugosa (Nyctaginaceae), mohutné, velkolisté, starčkům příbuzná keřovitá rostlina Jessea megaphylla, ale i půvabný malý keřík Monochaetum amabile (Melastomataceae) a statná bromélie Werauhia ororiensis. Na závětrných místech roste starček Senecio oerstedianus s listy na rubu nápadně běloplstnatými i mohutný pcháč Cirsium subcoriaceum.
Horní hranici lesa tvoří křivolaké porosty dubů, v nichž převládá Quercus costaricensis, místy je provází i olše Alnus acuminata. Tyto lesy jsou intenzivně ovlivňovány mlhami a jsou místy zcela obaleny epifytickými lišejníky z rodu Usnea, jakož i broméliemi, zejména z rodů Tillandsia a Guzmania. V podrostu najdeme vřesovcovitý keř Cavendishia bracteata, statný pstroček Maianthemum paniculatum, nápadně kvetoucí liánu Bomarea hirsuta (Amaryllidaceae), ale i drobný badil Sisyrinchium chiricanum a pantoflíček Calceolaria irazuensis.
Horské lesy i vegetace páramo v okolí průsmyku Cerro de la Muerte jsou pohodlně dostupné po kvalitní silnici, vzhledem k tomu, že zde není chráněné území, návštěva zdejší přírody se obejde i bez výdajů za vstupy. Jen je potřeba mít na paměti, že nejlepší denní doba pro zastávku ve vysokohorském prostředí je dopoledne, kdy je větší záruka slunečného počasí i výhledů do širokého okolí.
Fotografovali Alena Vydrová a Vít Grulich, dne 1. 3. 2009.