Téměř vprostřed Sardinie se nachází pohoří, kde kulminuje nadmořská výška ostrova. Masiv se jmenuje Gennargentu a má velmi složitou geologickou stavbu. V jeho nejsevernější části leží hora Monte Corrasi, která se vypíná nad městečkem Oliena do výšky 1463 m n. m.
Úzkou asfaltovou silničkou lze vyjet z Olieny až k výletní restauraci Monte Maccione, která leží ve stupni opadavých listnatých lesů. Zde je potřeba odložit čtyři kola a vydat se výše pěšky. Chatu obklopují překvapivě velmi stinné doubravy, v nichž převládá stálezelený dub cesmínový (Quercus ilex), spolu s ní se objevuje rovněž stálezelená planika (Arbutus unedo). V jeho podrostu toho moc neuvidíme, ale na jaře v něm do dálky svítí stovky něžných bramboříků Cyclamen repandum.
V chudém podrostu upoutá ještě svízel Galium scabrum, bika Luzula forsteri, mediteránní ostřice Carex distachya nebo sleziníky z okruhu sleziníku černého (Asplenium adiantum-nigrum). Na okrajích světlin jsou k vidění i typické mediteránní cisty – bílé Cistus salviifolius a Cistus monspeliensis i růžový Cistus albidus. Jiným zdejším mediteránním keřem je bobovitá Calicotome villosa. Zdá se, že tato část je budována kyselými krystalickými horninami, zatímco výše vcházíme do království vápenců.
Směrem do kopce se mění charakter lesů – stálezelené duby nahrazují opadavé, především dub šípák (Quercus pubescens), místy s vtroušenou (a zřejmě sázenou) borovicí Pinus nigra subsp. laricio. Světliny jsou zde větší a druhově bohatší – roste zde Asphodelus microcarpus, Lavandula stoechas, a také orchideje – statné Himantoglossum robertianum, drobný vstavač Orchis quadripunctata i větší rudohlávek Anacamptis papilionacea subsp. grandiflora, tořič Ophrys fusca, na zastíněných skalkách jsou jemné polštářky písečnice Arenaria balearica, drobný huseník Arabis verna a sedmikráska Bellis sylvestris.
Pod úpatím skal se les rozvolňuje, jsou zde trávníky s rozptýlenými ohromnými stromy borovice Pinus nigra subsp. laricio. Pod stromy jsou trsy ohromných bílých květů, které patří korsicko-sardinskému endemitu Pancratium illyricum z čeledi amarylkovitých, jehož známější příbuzný, Pancratium maritimum, je typickým plážovým povalečem na přímořských píscích celého Středozemí i na pobřeží Černého moře. Velmi zajímavé jsou i zazemňující se suťové osypy pod skalami. Jejich vegetační dominantou jsou šedivé polokulovité keříky vrabečnice s podivným jménem Thymelaea tartonraira, na skalkách občas zazáří droboučká plazivá třešnička Prunus prostrata, čistec Stachys corsica, pozoruhodný krtičník Scrophularia trifoliata, endemický vítod Polygala sardoa, malinká vytrvalá sedmikráska Bellium bellidioides, na nezpevěném materiálu mezi pohyblivými kameny je typický rožec Cerastium gibraltaricum.
Serpentinová vozová cesta nás vyvede nazvlněnou náhorní plošinu. Zde jsou rozlehlé kamenité pastviny, mezi nimi různé krasové tvary – závrty, jeskyně a menší propasti. Nadmořská výška a klima dělá své, takže se zde nachází úplně jiné spektrum rostlin. Jsou zde nevelké keříky endemické svatolíny Santolina insularis, sasanky Anemone hortensis, z orchidejí najdeme nádherné tořiče Ophrys speculum a Ophrys lutea, vstavač Orchis olbiensis, z trav je tu mediteránní horská strdivka Melica minuta, ale také chvojník Ephedra distachya. V přistíněných hlubokých závrtech se daří jemné růžové pivoňce Paeonia mascula subsp. russoi, roste zde také tis (Taxus baccata) a javor Acer monspessulanum. Ve štěrbinách skal lze najít pryšec Euphorbia spinosa, Erinus alpinus z čeledi Plantaginaceae a lomikámen Saxifraga pedemontana subsp. cervicornis.
Málo osídlené, odlehlé části ostrova si uchovaly kouzlo pastorální krajiny, která zde funguje od prehistorie v nepříliš proměněné podobě. Svědkové někdejšího osídlení jsou tajemné kamenné věže, nurágy, kterými se to zejména na úpatí v pahorkatinných částech ostrova jen hemží. Postavila je předantická civilizace, o níž máme dnes informace více než kusé. Ale výpočty ukazují, že tehdejší osídlení krajiny bylo zhruba stejně husté jako dnes. Dnešní obyvatelé hovoří velmi specifickými dialekty a udržují svérázné obyčeje. Patří k nim samozřejmě místní kulinářské speciality, jako tenoučký chléb pane carasau, různé sýry, mezi nimi i proslulý (Bruselem zakázaný) sýr s živými mušími larvami. A v neposlední řadě i lidová polyfonní hudba cantu a tenore, jež se značně vymyká evropskému hudebnímu cítění. A že se tento životní styl osvědčil, je patrné z enormního procenta staletých obyvatel.
Území je dnes součástí národního parku Parco Nazionale del Golfo di Orosei e del Gennargentu, který byl vyhlášen v roce 1998 na ploše 730 km2.
Fotografováno dne 14. 5. 2013.